Kávu si osladím!

Navštívil jsem kavárnu hipsterského typu, kterou mi již mnoho lidí doporučovalo, příliš mne to nezajímalo a nechtělo se mi jít do kopce, ale měl jsem cestu kolem a tak jsem zaplul dovnitř. Útulný interiér, rozverné školácké písmo na tabuli s nabídkou, mohutný přístroj na přípravu kávy v retro dezénu a příjemná vůně. Nebyl jsem sám a tak jsme se věnoval společnosti a nabídku příliš nestudoval. Za notnou chvíli se u stolu objevil klouček s brýlemi zakoupenými jistě v prodejně nadměrných velikostí, s květovanou košilkou zapnutou až ke krku. Požádal jsem o malé preso a věnoval se dále konverzaci společenského typu. „Espresso,“ zaznělo poněkud hrdelním hlasem nade mnou? „No, preso,“ ujistil jsem mladého muže, že se nezmýlil a dodal jsem ještě, aby bylo malé. „Espresso je jenom jedno,“ zasyčel hýsek a já si všimnul, že vážně říkal espreSSo, espreSSSSo. Neměl jsem chuť se přít a až cucák dostane řidičské oprávnění, může se v kopci u Humpolce přesvědčit sám, že s tím jedním espressem to zase tak horké nebude. Proto jsem smířlivě pokýval hlavou a poprosil, aby hlavně bylo malé. To moje preso. A bylo, v koflíčku jako pro panenku, který po delším čekání přede mnou přistál, byly odhadem dvě nepříliš plné polévkové lžíce černé tekutiny. Co se dá dělat, když je espresso jenom jedno, nedá se svítit. Protože jsem na podšálku ani na stole nenašel cukr, připomněl jsem se a okuláry vytřeštily svůj obsah a zasyčely: „cukr?“ Jediné espresso se zřejmě podává toliko bez cukru.

Ukázalo se, že pro nepoučitelné zpátečníky je pár balených cukrů na stolku v rohu, našel se tam i sprostý bílý krystal a nasypal si do bonzaje šálku celý pytlík. Já vám dám, vy kluci pitomí. U stolu se rozproudila debata a ukázalo se, že dvě dotyčné jsou absolventkami jakýchsi kursů baristického typu a že mají do problematiky kávy vhled a že se opravdu pije bez cukru. Přemýšlel jsem, jestli jsem náhodou k té pleši na hlavě nepřišel v květináči a celý život se mi jen nezdál. Nakonec se ale ukázalo hlavně to, že espressso je možná jen jedno, ale i tak se kandidáti kávových věd neshodnou a dokáží se do krve pohádat u tak bazální otázky, jestli je lungo to samé jako amerikáno. Odbornice se nakonec shodly, že důležité je obojí podávat zvlášt, tedy jednotné espresso a vodu navíc. Koukal jsem jako z jara. Při odchodu z kavárny došlo k malému zádrhelu, když brejlička hledal položky v tabletu, aby mohl vytisknout účtenku, přičemž to trvalo tak dlouho, že se ani neohradil, když jsem řekl, že jsem měl preso. S cukrem. Stálo třicet korun, což dokazuje, že tihle hoši reálný svět ke svému životu nepotřebují, poučovat zákazníky a poté si ani neumět říct o peníze je disciplína, které vážně nerozumím. Lhal bych ale, že jsem se z návštěvy nepoučil, přemýšlel jsem naopak o vztahu obyvatel středokotliny a kafe docela dost.

Je zajímavé, jak se z původní trestuhodně odporné přípravy českého turka, vzedmula tahle vlna kávového osvícenství. Rozumím tomu, že zalévat standard horkou vodou nešlo donekonečna a že vytvářet tradici bez tradice je složité, ale že to musí vždycky takhle bolet. Kdysi jsem byl svědkem toho, jak srbští přátelé byli upozorňováni jedním z nich, který v Praze delší dobu žil, ať si nedávají kafe, to ne, koulel očima, to fakt ne. Srbští soudruzi přeci jen měli to štěstí, že je dlouhá přítomnost soudruhů Tureckých naučila kávovým způsobům. Třeba tomu, že káva se pije v klidu a skutečně ji dodnes všichni srkají beze spěchu. Což je poměrně v dost silném rozporu s lidmi, kteří pobíhají po ulici a zároveň v klidu srkají kafe z plastových kelímků. Na Balkáně se také používá cukr, bílý a ve velkém množství. Vyprávěl mi jeden známý, že kdysi dávno narukoval do armády a jeho úkolem bylo starat se o důstojníky. V čase podávání se tedy zeptal, jakou kdo chce kávu a oficíři vybírali jeden přes druhého jak sladké kafíčko si přejí. Jsou v zásadě tři stupně, hořká, která obsahuje jen málo cukru, střední, která je sladká, potom je sladká, která je nehorázným cukerným džihádem, čím jižněji je připravována, tím je slabší. Ze mdlob probral mladého vojína starší kamarád, který mu ze zkušenosti doporučil, ať udělá všechny kávy střední a pak se ptá, kdo jakou měl. Vyšlo to, džezva snese nějakou tu toleranci.

Když jsem zmínil ty plastové kelímky, musím vzpomenout moji první a také poslední návštěvu globalizačního řetězce s nápoji kávového typu. Dobrovolně bych tam asi nešel, ale žena byla nemocná a vyžádala si nějaké to frapučíno, či jak se ty jejich prevíty jmenují. Slíbil jsem tedy, že pokud jsou to její poslední dny, nemohu přání oslyšet. Milá slečna za půltem mi se zářivým úsměvem nabídla kelímek odpovídající velikosti a ptala se, jak se jmenuju, bylo mi jasné, že zájem není osobní, navíc choť právě umírala na chřipku a tak jsem dívku odmítl. Ale ona na svém trvala a tak jsem se durdil, jestli mohu dosta kafe aniž bych se představoval. Usmála se a říkala, že ta jména píší na kelímek, aby poznali zákazníky, pro které je nápoj určen. Otočil jsem se a zeptal se, jestli bude vážně velký problém poznat moje frapučíno, když jsem tu sám. Dále už úsměvy nebyly tolik americké, ale prošel jsem beze jména. Všímám si ale, že po Malé Straně chodí spousty lidí s kelímky se jménem a přijde jim to normální. Kavárnu s nejlepší kávou minimálně v ulici nedávno naopak zavřeli, zřejmě je pití kafe z hrníčku už úplně out. Navíc dávali ke kávě cukr, na vyžádání i dva.

Stál jsem díky tomu před volbou zapojit po mnoha měsících znovu automat kapslového typu, ale přišlo mi to jalové a tak jsem oprášil džezvu, kterou jsme kdysi koupil na trhu v Makedonii a vařím si kávu domácí, samozřejmě s cukrem. Ono to domácí vaření je přeci jen něco jiného, je nutné kávu sledovat, jestli již nekypí, aby neunikla z nádoby na sporák. Proti zmáčknutí knoflíku a vložení tablety je to opruz, ale všichni přece známe ty tajemné síly rituálů. A navíc je to underground.

Komentáře

  1. Tak pravil Karl Zibrid, 25. 9. 2015 v 5.28 :

    Zajímavá expedice a hlavně krásný popis střetu jednoho trendy autisty s realitou, díky za pobavení, Herr Kollege. Tito hosici (a podobně jistě i slecny) poněkud postrádají nadhled. Ale v pořádku, děti si mají hrát, dokud mohou :). Dalo se to aspoň pit?

Vložit komentář