Jak k nám přijel cirkus

Na životě v podhradí je pěkné i to, že kromě přiblbých turistů s rachtajícími kolečkovými čemodány dorazí i spousta příčetných a nebo jinak zajímavých lidí z celého světa. Třeba Japonec v kimonu a vietnamkách japonského typu s tradičním uzlíčkem v ruce, mimochodem v něm neměl ukryty rýžové buchty nebo jinou šmakuládu, ptal jsem se. Takto se přede mnou před několika dny objevila velice roztomilá drobounká artistka, která si čas mezi vystoupeními krátí fotografováním přístrojem dírkového typu. Starší ročníky si jistě vzpomenou na Dirkon z abíčka, vystřihovánku, která sice měla dezén připomínající opravdový fotoaparát, ale jednalo se o prostou a nefalšovanou kameru obskůru. V mládí jsem ještě nevynikal zručností a tak jsem skončil u podlepení skládačky čtvrtkou za pomocí disperzního Herkulesu. Zvlněný polotovar poté putoval do směsného odpadu, tříděný tehdy ještě nebyl.

Ačkoliv jsem ke kutilskému pojetí dírkové fotografie po této zkušenosti drobet skeptický, s půvabnými artistkami jsem ochotný se o této disciplíně bavit celé hodiny. Na Malé Straně plyne čas jinak a prohovoří se zde mnoho hodin nejen s varietními umělci. Protože jsem ale ženatý muž, nepadlo mi ani na mysl, zvát kamkoliv křehkou cirkusačku, zato jsem ale s potěšením přijal pozvání do cirkusu. Slyšel jsem cosi o tom, že cirkus prošel v posledních dekádách jistou renesancí a pramálo již připomíná onu manéž z dob, kdy prabáby našich pradědů byly ještě dětmi. Naposledy jsem byl v takovém tradičním šapitó ještě jako dítko a byl jsem notně vyděšený směsicí puchu z drezůrované zvěře, skřehotání namaskovaných klaunů a přítomnosti šelem, které smrděly ze všeho nejvíce. Ne že bych se nějak enormně těšil, ale zvědavý na ten nový cirkus jsem byl do té míry, že jsem na představení šel. Navíc když bylo zadarmo.

Naše lístky jsme si vyzvedli v pokladně a musím uznat, že běžná cena neprošla kolem slova zadarmo ani zdaleka. Na to, že tihle noví cirkusáci nedokáží ani vycvičit pár pudlic, nemají strach říct si koruny. Prý jsme ale šli hlavní hvězdu celého festivalu cirkusového typu a musím uznat také, že účinkujících bylo na místě jako vojáků terakotového typu a takový cirkus prostě něco stojí. Abych však nebyl za škarohlída, ihned jsme si všiml, že ve stanu to nesmrdí ani trochu a nemuseli jsme se tam brodit haldami pilin. Což se ukázalo jako praktické, protože angažovaní převaděči převáděli nás diváky z místa na místo, protože vystoupení se odehrávala všude možně i nemožně a tak byli všichni stále v pohybu a to bylo to nejmenší, co dávalo celému představení úžasnou dynamiku. Živá kapela šlapala skvěle a nebyl to nějaký unylý doprovod vybraný z učenlivých šumavských tenťáků. Všichni účinkující účinkovali téměř nepřetržitě a to buď ve více či méně sólových výstupech a nebo také jako živelné výplně přesunů obecenstva, případně jako statisté hlavního účinkujícího, kteří ale statičtí nebyli ani maličko. Zkrátka stále bylo na co se dívat a tak se ani nepřítel divadla pohybové typu jako já nemohl nudit.

Kromě totálního nasazení souboru však bylo nutné ocenit i nápady, se kterými přicházeli v jednotlivých vystoupeních, kde se střídal humor s působivým a více divadelním pojetím, vše do cebe výtečně zapadalo a obzvlášť v druhé půlce vše gradovalo až do finále. V druhé části bylo také vystoupení naší maličké akrobatky, kterou jsem chvíli podezíral, jestli není jakýmsi Jiřím Lírem cirkusu, protože v první půlhodince jen poskakovala s ostatními a do větších akcí se nepouštěla. Ale žádná žena vedlejší role to nebyla, její výstup s jedním a posléze třemi lany patřil k nejpůsobivějším a sklidnila myslím největší ovace, ale možná to bylo proto, že jsem předtím měl v ruce kelímek s pivem a nemohl jsem se tak plně zapojit do pleskání. Všichni byli skvělí, mimo jiné jsem si zapamatoval dívku, která nesměla zkoušela žonglovat s jakýmisi kuželkami připomínajícími malé panzerfausty a poté, co jsem nabyl dojmu, že se jedná o záskok cirkusové mzdové účetní, tak točila ve chvíli mnoha a mnoha kuželkami nad sebou s takovou lehkostí, že v tom musel být nějaký fígl. Provazochodec s přemety na provaze, tedy na dvou, které střídal byl také bezvadný, nemluvě o svalnatci, který ve vzduchu z několika provazy dělal uzly, ze kterých visel. Nakonec se všichni a všechno točilo v kruzích a do toho padal sníh a kapela hrála děsně ryčnou píseň a já jsem jim odpustil i ty pudlice. Nechci si ani představovat, kolik víček se musí sebrat, aby našinec měl na lístek, ale příště si ho dost možná koupím.

Vložit komentář