Jak jsme budovali kuchyň III.

S blížícími se svátky mrtvých ryb sílila nepohoda a zvyšoval se riziko rozpadu rodiny, prosincové večery přicházejí záhy a pokud je není kde trávit, jedná se o šlakovitou věc. Náš nový byt byl v troskách, místo útulné kuchyňky byl nepořádek, rozklad a zmar, ve zbytku se nacházely všechny věci, které měly tvořit kuchyňské útulno. Všichni řemeslníci selhali, postupně jim vypověděly službu automobily, telefony a jejich poslední slova byla podobně jako v hororech, že se ozvou. Už jsme o nich neslyšeli. S rostoucí nervozitou a hněvem rostl i pocit, že se bez nich obejdeme, doděláme to přeci sami a bude zase hezky na světě. Jedno sobotní dopoledne jsem se vydal do boje s dřevotřískou, odpady a dalšími kuchyňskými nástrahami. Nejsem technický typ a ještě jsem měl v paměti svůj poslední projekt, kdy jsem se několik týdnů snažil zapojit nádržku splachovacího typu, která si dělá dodnes co chce. Žena raději zvolila nakažení chřipkovým virem a ulehnutí, nedivil jsem se. Osamocen jsem stál vprostřed bitevního pole, tedy naší kuchyně. Okolo se povalovala torza kuchyňských skříněk, hadice, police, dvířka, spotřebiče, dřez s baterií a další pelmel zmaru, ze kterého vyčnívala pracovní deska s nešťatně vyříznutými otvory. Začneme úklidem, pomyslel jsem si a zapojil do zásuvky vysavač, dar od pána tchána, který vlastnoručně opravil poté, co téměř nový přístroj někdo zbytečně vyhodil. Po zapojení se z modrého luxu vynořila mračna šedého prachu, která zaplnila místnost. Zprudka jsem vytáhnul přívodní šňůru ze zásuvky a ladným obloukem zahodil nebohý spotřebič do předsíňky, kde jsem do něj ještě několikrát kopnul, což mne ale neuklidnilo. Kuchyň se nacházela v šedém oblaku a bylo to svým způsobem komické, ale já se nesmál. Dokonce mi myslím vyklouzlo i pár docela nehezkých slůvek. Šedé mračno neustupovalo a tak jsem otevřel okno a vyrazil ven. Taktický ústup.

Na nástěnce jednoho kostela uprostřed šumavských hvozdů jsem se jednou dočetl, že kilometry neuvolňují, možná ne, ale jízda samotná ukliďnuje zcela jistě. Dojel jsem pro nový vysavač, cestou se stavil u vietnamských soudruhů na chutnou polévku a vrátil se jako nový člověk, jen jsem asi potřeboval uklidnit o něco více, protože se mezitím setmělo. Nezapomněl jsem ani na citrony pro churavějící choť a rovnou jsem jí předal nový spotřebič jako dárek pod jolku. Tvářila se, že nemá radost. A přitom měl ten nový lux velice plynulou regulaci, kabel se nezasekával, protože nebyl falešně a prázdně samonavíjecí a stroj dokonce svítil! A také byl ve své kategorii nejlevnější. Praktické dárky s odpisem dépéhá potěší nejvíce. Po vysátí prachu rozmetaného přístrojem od páně tcháně vše vypadalo mnohem úhledněji. Nejvíce překážely horní skříňky, které stály u vchodu a tak jsem začal s nimi. Nejprve jsem se ale musel do vozu vrátit pro tu šikovnou sadu nářadí, kterou jsem si ondyno koupil na pohoně, abych ji nikdy nepoužil. S pomocí velice šikovného skládacího šroubováčku se mi podařilo přimontovat obě horní skříňky na své místo, ze kterého jsme je před několika týdny s přítelem R. sundali. Pro kuchyňstvo to byl možná jen malý krůček, pro mne jako začínajícího kutila z donucení to byl velký krok. Podpořen počátečním úspěchem jsem se vrhnul na skříňky spodní a již viděl před sebou zítřejší oběd, jak voní domovem. Bohužel se vše zkomplikovalo hned v dalším kroku, kdy jsem uchopil již smontovaný korpus rohové skříňky, který se samovolně znovu rozložil a zůstal ležet na podlaze. Díval jsem se na tu hromádku dřevotřísky a na ostatní zbídačené korpusy, kterým ublížili kutilové pod taktovou páně tcháně a chtělo se mi plakat jako malému chlapi, neboť jsem ale už velký kluk, zvolil jsem osvědčený útěk.

V nedaleké večerce jsem si zakoupil cigarety v tvrdém balení a pražené arašídy, místo oříšků jsem původně uvažoval o lahvi rumu, ale nakonec jsem usoudil, že by to bylo zbabělé a po  burácích mi bývá také špatně. A bylo, obešel jsem pár ulic, pytlík oříšků byl prázdný a mně bylo zle. Pro jistotu jsem si i zapálil, aby to bylo kompletní. Vyfouknete kouř a všechny problémy se zdají menší. Jenže co teď? Mohli bychom se přestěhovat. Nebo vše zapálit a nahrát to na pojišťovnu. Nikomu nic neříct a odjet do některé z rozvojových zemí a tam se věnovat nějaké té dobročinnosti nebo jen zahálet pod palmou. Z racionálních úvah mne vytrhl mladík, který se snažil rozbít lahev piva o sloup osvětlení veřejného typu. Pochopil jsem, že chtěl lahváče otevřít, ale touto technikou byl odsouzen k neúspěchu. Přišel jsem tedy k němu a podal mu z kapsy zapalovač. Anglicky odpověděl, že nekouří a tak jsem také nějak anglicky namítnul, že pivo si otevřít zapalovačem může. Koukal na mne udiveně, vzal si zapalovač a šmrdlal s ním po víčku. Vzal jsem si od něj lahev i zapalovač, luplo to a podal jsem mu otevřené pivo zpět. Ti západní tůristé jsou děsná kopýtka, napadlo mne hned. A také mne napadlo, že každý prostě umí něco jiného a nemůže umět vše a měl by se věnovat hlavně tomu, co mu jde. Vyhodil jsem cigarety i se zapalovačem do koše a vrátil se klidně domů. V posteli jsem otevřel svůj laptop a zadal do vyhledávače příslušnou frázi, nalezl poptávkový server pro řemeslníky a několika větami popsal situaci. Druhý den jsem měl v poště hned několik nabídek. Dal jsem přednost první z nich, pan řemeslník odpovídal ještě v noci a měl slušné reference.

Domluvili jsme se hned na pondělní ráno, k mému velkému překvapení nájemní řemeslník dorazil, dokonce včas. K mému ještě většímu překvapení nesmrděl potem, dokonce použil na rozdíl ode mne deodorant. Na vizitce měl napsáno hodinový manžel, ale já jsem si ho uložil jen jako manžela, slovo hodinový mi znělo poněkud lacině. Rychle jsem se domluvili na práci i penězích a slíbili si, že se druhý den ráno uvidíme. Ráno přišla krátká textová zpráva, otvíral jsem ji s krajním odporem, protože jsem tušil, co se stalo s autem pana mistra. Ten však nečekaně psal, že se o patnáct minut opozdí a dokonce se omlouval. Uvedl jsem manžela na místo činu, ale pro jistotu jsem jej v nepravidelných intervalech kontroloval, jeho kolegové mne naučili, že důvěra se nevyplácí. Vše ale probíhalo jak má a večer byla kuchyň téměř hotová. Ani další den neměl manžel problém s autem a tak bylo vše dotaženo. Do našeho manželského domova se díky manželovi vrátila pohoda. Stal jsem se však na jeho pomoci závislým, po kuchyni následovala polička, světla a další drobné úkoly. Choti jsem se vždy chlubil novým zvelebením bytu, které jsme s manželem udělali. Jen drzá kolegyně Douchová se mne ptala, jestli si připadám jako chlap, když za mne hmoždinky zavádí manžel. Věru připadám, nakonec jsme to já, kdo mu dává bankovky. A ruku na srdce, ona jistě svému chlapi také domácí knedlíky nezadělává.

Komentáře

  1. Tak pravil RVHP, 2. 3. 2015 v 15.50 :

    Ale abych manžela jen nechválil, při psaní zpráv nepoužívá v oslovení vokativ. Nikdo není dokonalý!

  2. Tak pravil josef_k, 2. 3. 2015 v 20.35 :

    Vskutku dojemný příběh:)).Jen mi pověděj, proč nenapsali:).Kuchyň u sebe jsem dělal všeho všudy tak tři dny, z čehož dva dny zabral benátský štuk:).

  3. Tak pravil wuxia, 3. 3. 2015 v 12.02 :

    Bojím se, že kdybych se do přestavby kuchyně pustil sám, dopadlo by to ještě mnohem, mnohem hůř. Umytí, střízliví, šikovní a mobilní řemeslníci budou v tomto případě mou záchranou a jedinou oporou. Tak hlavně, že životní družka jest spokojena, spotřebiče spotřebovávají, myčka myje, mlejnek bere a tak všelijak podobně. Těším se již na další posezení nad mokem, tentokráte snad už bez přednášky, jak dlouho se připravuje poctivá polévka a ne vývar z kostky…

  4. Tak pravil RVHP, 4. 3. 2015 v 17.25 :

    josef_k: po bitvě čouhá každému z torny hůl maršálského typu…

  5. Tak pravil RVHP, 4. 3. 2015 v 17.26 :

    wuxia: ano, ikdyž nechají na hlavě, páč moc dobře vědí, kdo si na polévce pochutnával!

  6. Tak pravil wuxia, 4. 3. 2015 v 17.51 :

    Pravda, to mějme na paměti.

  7. Tak pravil josef_k, 4. 3. 2015 v 18.50 :

    RVHP: Nu, z mé torny celkem pravidelně čouhá změť vrtaček a vrtacího kladiva, přičemž se nebojím použít ani jedno:)).

Vložit komentář