Jak jsem nakoupil u Maďara

Ono to zní dosti absurdně, že jsem šel nakupovat k Maďarovi ausgerechnet já, který většinou nakupuje na Balkáně a před Maďary potom kontraband skrývá. Jenže zrovna nebyla cesta na jih a navíc se to stalo víceméně náhodou. Šel jsem do obližní pobočky své banky, která mi půjčuje peníze na mé sny a s důvěrou pravidelně zasílá nabídky na další, ještě výhodnější půjčky, nešel jsem si pro snadné peníze, ale naopak donést veškerou hotovost, kterou jsem našel po kapsách a pod slamníkem, aby následující den odešla další z nekonečných splátek úvěru na lepší život. Nebylo to poprvé, kdy jsem si všimnul, že na plácku před finančním ústavem rozprostřeli své stánky trhovci v rámci projektu zásobování obyvatel metropole proviantem více či méně farmářského typu. A jedním ze stánkařů byl právě legendární pan Maďar, o kterém mi již řada přátel a zmámých vyprávěla jako o čestném ambasadorovi čabajek a paprikových past, u něhož je radost nakupovat. Přichomýtl jsem se tedy ke stánku a letmo pohlédl na nabízené delikatesy, mezi kterými jsem si nemohl nevšimnout čerstvého kysaného zelí. Naše nová budoucí kuchyň byla sice ještě stále v troskách, ale varná deska byla odborně zapojena a pokud se položila na smontované torzo jedné ze skříněk, šlo na ní při troše skromnosti vytemperovat první pokrm. Třeba chutnou polévku. Zelnou polévku, napadlo mne o dost dříve než bys řekl mangalice.

Nemohl jsem si nevšimnout ani toho, že většina zákazníků je notně zatažených a nekontaktních, vlastně všichni tři pánové přede mnou. První nechtěl ochutnat klobásu, druhý zlatavé  škvarkya třetí pikantní karfiol kysaného typu. Pan prodavač byl člověk bodrý a z klobásy si nic nedělal, nad škvarky jen pokrčil rameny a květák si dal sám. Požádal jsem o půl kila zelí musím přiznat, že ačkoliv cena byla nemalá, zlí bylo chutné, jen nebylo příliš kyselé, ale byl začátek sezóny a bylo to pochopitelné. Kývnul jsem na dotaz, jestli budu připravovat polévku a pán mi doporučil žebra, tedy konkrétně říkal, že taková žebra musím mít a já musím uznat, že to byla solidní žebra. Ale také musím uznat, že můj nejoblíbenější srbský a světový uzenář Rajko Grbović má ještě lepší. Jen ta cena, něco ve mně zareagovalo a automaticky jsem vykřiknul cosi o zlatnictví a pan maďarský uzenář reagoval snížením ceny, což bylo milé. Také mi nabídnul pikantní klobásu a já jsem také souhlasil. Jen jsem po další ukázce odvážné cenotvorby raději navrhnul, že se podívám do portmonky, neboť jsem si nebyl jistý, že mi po návštěvě banky zůstalo dost hotovosti. A nebyl jsem si jistý správně. Pán za pultem mi tedy odřízl kus uzeniny a tím jsme se vešli do limitu. Ještě prohlásil, že do základu by se mi hodil kousek špeku a ten, že mi dá nádavkem.

Pralo se ve mně dojetí s pocitem, že špek jsem již svým způsobem zaplatil. Celkový dojem však byl dobrý, zábavný prodejce, milé jednání, kvalitní zboží. Doma jsem nakrájel darovanou slaninu do základu, přidal cibuli a důkladně orestoval, použil jsem výtečnou sušenou papriku od babičky z jihosrbského Prokuplje, které je tak skvělá, až je nejlepší, překrájel jsem zelí, využil i klobásu a doma našel pár sušených švestek, nechal povařit s žebry a nakonec přidal brambory vařené zvlášť. Vaření dohromady jsme zkoušeli a lidová moudra nelžou, opravdu to nefunguje a brambory se neuvaří. Polévka byla výtečná a degustační porci jsem odnesl i do hospody na roh, abych pokračoval v naší každodenní družbě a také jsem doma neměl pivo točeného typu, nakteré jsem dostal chuť, neboť ta delikátní paprika od babky není vlastně ani sladká ani pálivá, ale v konečném důsledku je sladká drobátko méně. Dcera hospodských se ptala na recept a prý tak chutnou zelňačku nejedla, nechtěl jsem se pana hostinského nijak dotknout, ale obzvlášť u takto prostých receptů je veškeré kouzlo skryté v surovinách. A tak mi nezbývalo než poradit, aby nakupovali u Maďara, když se jim nechce táhnout se přes celé to Maďarsko dál.

 

Komentáře

  1. Tak pravil nn, 1. 3. 2015 v 9.37 :

    No a jak to dopadlo s rerekonstrukcí kuchyně? Podala žena žádost o rozvod?

Vložit komentář