Halal 22

Důsledným lajdáním psaní nových příspěvků v posledních týdnech, měsících a letech jsem si vysloužil kruciální opad čtenářského zájmu, jako autor v oupadku jsem proto zvolil taktiku nadpisů kontraverzního typu, které by mi mohly pomoci rychle získat zpět oblibu čtenářstva, které se dnes obrozuje a vítá, když někdo umí věci pojmenovat pravými jmény a ne nějakou vomáčkou politicky-korektního typu. Tak jsem to spojil, povinná kritika druhého největšího náboženství na naší planetokouli, bez ní to dnes nejde, nastavování zrcadla konzumní společnosti, chvála všemu čerstvému, sezónnímu, lokálnímu a farmářskému a navrch poučení nejen z krizového vývoje.

Je několik rituálů, které se mi sice nedaří dodržovat pravidelně, o to více ale cítím, jak mě uklidňují a dělají dobře. Jedním z nich je sobotní dopolední návštěva tržnice. Mám to štěstí, že bydlím v nejstarší části města, kam se nepodařilo umístit jediný super a vícemárket, takže nejsem s jejich nabídkou běžně konfrontován, dokonce zde máme i českou zeleninu, které prý někteří říkají díky odvážné cenotvorbě zlatnictví. Já na cenovky moc nekoukám, musím však uznat, že ačkoliv se nejdná o výpěstky ze sousedovy zahrádky, vše je vždy čerstvé a je fajn mít v ulici obchod, kde lze kdykoliv zakoupit svazek bylinek a většinu běžných druhů zeleniny. Ale trh je trh. Nejraději samozřejmě kupuji na trhu balkánském, což se bohužel nepoštěstí dost často, rozdíl je však nesmírný. Z nouze občas zajedu na některý z tuzemských trhů farmářského typu, bohužel se většina proměnila v místo pro seskupování lidí s výraznými okuláry a nabídka je spíše přehlídkou domácí kuchyně a výrobků ze špaldy, než zeleninovým trhem v pravém slova smyslu. Neříkám, že je to špatně, ale když chci koupit okurky, nepotřebuji k tomu či místo toho poslouchat klezmer a cpát se veganskými karbenátky. Někdy je ale fajn dát si autentické fish and chips od srbského páru nebo neméně autentickou pljeskavici od českého kuchtíka o pár metrů dál.

Na nákup zeleniny je stejně nejlepší stará dobrá Hala 22 v tržnici holešovického typu, jako pamětník si vybavuji, že zeleninový trh se táhl od brány široko daleko, ale časy se mění, naštěstí alespoň tahle hala zůstává. I zde se najdou floutci, kteří si hrají na farmáře, případně přeprodejci všelijakých potravinářských výrobků, v jejichž rurální marketingové stylizaci už chybí jen pár pašíků pískajících muzikálové melodie a vůně chlévské mrvy na pozadí. Na druhou stranu většina se za poslední roky nezměnila a člověk zde vídá dost známých tváří. Co se změnilo určitě jsou ceny, jak jsem napsal výše, cenovky moc nesleduji, ale neušlo mi, že před pár lety mi stačila jedna či dvě stokoruny, ještě nedávno stokorun pár a nyní je tisícovka základní tržnicovou mírou. Velikost nákupu je myslím stále stejná. Rád si udělám první kolečko po hale jen tak bez nakupování, obhlédnout situaci a aktuální nabídku. Nikdy nevynechám své dva nejoblíbenější české farmáře (podobně jako si lidé po čase zvykli třeba v Terezínském ghettu nebo na jízdu vpravo, také jsem víceméně smířený s tím, že se sedlákovi říká farmář) pana Pekaře a Němce. Když může být český farmář Němec, proč by nemohl být venkoncem Pekař. Každý z nich má svou rozdílnou strategii a oba mne moc baví.

Slušných od země umazaných prodejců z širých stepí středočeského kraje je v hale více. Baví mne i názvy obcí, kterými se kasají na cedulkách indentifikačního typu, třeba Mneteš  či Kostelní Hlavno, kde pěstují hlavně kořenovou zeleninu. Se sortimentem mimo ovoce a zeleninu už to není taková velkoparáda, jsa od přírody podezíravý, nedokážu nepochybovat o upřímnosti uzenářů a skutečném podílu všech těch bizonů,  kanců a srnek v jejich klobásách, ačkoliv přinejmenším cena uzenek naznačuje, že jsou zvěří nacpané k prasknutí přírodního střívka. Ani nabídka pekařů mne neoslovila, naposledy jsem zakoupil koblihy, které myslím stály více než u nás na rohu, náplně však měly méně, jedna dokonce obsahovala toliko dutinu namísto marmelády. Dokážu pochopit, že i poctivému pekaři se může ucpat jehla díky kouskům ovoce v náplni, ale nemám pocit, že to byl tento případ. Naštěstí jsem na to přišel až doma a koblize transplantoval skvělá meruňková povidla od pana Eskiće.

Málem bych zapomněl na uzbeckého pekaře, který nabízí horké plněné taštičky samsa. Pominu zvláštní název, který nám, kteří jsme v dospívání machrovali před děvčaty s knihami pana Kafky, neevokuje pro potravinářskou výrobu nic dobrého. Jinak jsou tyhle kapsičky ukrutně dobré, ať už ty masové nebo zeleninové. Ovoněné římským kmínem a ještě nečím vorijentálním. Jediný problém je, že nadmíru báječně voní a zároveň jsou ukrutně horké. S panem pekařem uzbeckého typu jsem si vytvořil velice příjemný vztah a to za vcelku zábavných okolností. Kupoval jsem si totiž zeleninovou taštičku a muž za pultem se ptal, jestli jsem vegetarián, na což jsem po pravdě odpověděl, že ne, ale že je aktuálně polovina půstu. Na dotaz jsem odpověděl, že se jedná o půst pravoslavného typu a pánovi se rozzářily oči, rozpřáhl ruce a zvolal: „Verujuščij čelaviek! Brate, salam alejkum!“ Bude mi ho líto, ale je jasné, že pokud nepřijme naše hodnoty, nezačne dávat do taštiček méně náplně a nepřestane věřit něčemu, co smete ze stolu každý průměrný entomolog, tak bude muset jít.

 

Komentáře

  1. Tak pravil Simeon, 24. 8. 2015 v 21.28 :

    Brilantní text s perfektním vtípkem v závěru. Zdá se, že i přes delší tvůrčí pauzu jste neztratil nic ze své výmluvnosti 😀
    Jen tak dál!
    Věříme vám 🙂

  2. Tak pravil RVHP, 28. 8. 2015 v 15.29 :

    Děkuji za projevenou důvěru, pokusím se ji nezklamat, jak se říkávává.

Vložit komentář