Chrabří obránci našich bezhranic

Byli jste někdy nuceni navštívit poštu vyclívacího typu? Jářku, to je zážitek, který by měl vyzkoušet každý. Poprvé jsem si před pár lety objednal z bývalé Jugoslávii kratochvilné čtení jednoho ruského mnicha, který velice barvitě popisuje své zážitky se střetem duchovna a vlády jedné strany, zjistil jsem, že zrovna vyšel překlad do jihoslovanského jazyka, neměl jsem cestu dolů a tak jsem výtisk objednal skrze ty internety. Během pár dnů dorazil a já se pochlubil naší pražské duchovní autoritě, kterážto projevila o zmíněnou knihu zájem. Byl jsem si vědom, že knihy se nepůjčují ani duchovním autoritám a tak jsem nabídnul, že objednám další výtisk, když už mám tu kartu platebního typu a tyhlety internety. Tři týdny se nic nedělo a poté přišlo doporučené psaní, že ta naše pošta česká ve spolupráci s celníky zabavila balíček s knihou a měl bych dokázat jeho cenu. Zavolal jsem tedy na uvedené číslo, kde mi paní oznámila, že skutečně mají mou knihu a aby mi ji mohli dát, potřebují doklad o její ceně. Namítal jsem, že stěží půjde o vzácný tisk a paní říkala, že mi rozumí, ale že prý zásilky z třetích zemí kontrolují vždy důkladně. Nevím, jestli mne tím chtěla uklidnit, ale vytočila mne řádně. Možná jsem jen sám v sobě zaměnil termín třetí země za země třetího světa. Protože mi však po několik upřímných slůvkách bylo položeno sluchátko, vydal jsem se na plzeňskou.

Nechvalně proslulá Pošta 120 se nachází na rozhraní Smíchova a Košíř a je to budova nezvykle hnusná zvenku i zevnitř. Samozřejmě před ní nelze zaparkovat a ze zastávky emhádé to není úplně blízko. Okolo nevzhledné komundírské mozaiky se projde k vrátnici, která je osazena nefalšovaným vrátným v modrém úboru, až příčetného návštěvníka napadne, jestli se zde třeba nenatáčí nějaký film. A nenapadne ho to naposledy. Výtah nefunguje, ale je to jen třetí patro. Maličká čekárna, samozřejmě plná. Světelná tabulka, na které svítí tři přepážky jako obsazené a tři vůbec. Přeci jen se ale fronta pomalu hýbe a šup, za necelou půlhodinku už bereme za kliku dveří se skleněnou výplní mléčného typu. Za přepážkami po jednom či dvou sedí celníci, vypasení a narvaní do bleděmodrých bundokošil do pasu. „To ale musíte nejdřív na poštu,“ říká ten můj. „A kde jako jsem?“ kontruji já. A pak se dle pokynů vydávám za roh, tam vystojím frontu s papíry, které přišly v dopise, k nim dostanu jiné papíry, s těmi jdu znovu k přepážkám, kde znovu čekám. U přepážky ukážu papíry, k nim ukážu papír, na kterém je vytištěný doklad s cenou knihy, dostávám razítka a je to bez cla. Uf. Teď tedy znovu k přepážce za rohem, znovu fronta a tentokrát je to za dvě stovky. Prý za celní služby a skladování zásilky. Namítáme, že jsme si žádné služby nežádali, paní namítá, že to sama nevymyslela, my namítáme, že ji nepodezříváme, že by kdy sama něco vymyslelala, následně platíme, čekáme na vydání, podepisujeme převzetí publikace a odcházíme zpět do dvacátého prvního století.

Zanedlouho jsem musel do tohoto skanzenu pracovně, dovolil jsem si pořídit zboží v zemi, do které se lze jezdit učit, jak stabilizovat společnost. Už ve vchodu mne plácl přes obličej zápach zelí, světácky jsem se vydal na správnou přepážku, vyvzvedl si správnou bumážku a s jistým výrazem stanul před orgánem v bundokošili. „A kde máte jécédéčko?“ ptal se orgán. Byl jsem opět přistižen. V protějších dveřích jsem tedy vyhledal dámy ze soukromé společnosti, které za úplatu pomáhají s nezkrotnými papíry. „Počkééjte venkůů,“ mile mne uvítala madam. Počkal jsem tedy a vyčkal na vyzvání. Uvnitř seděly dvě omšelé ženy na omšelých křeslech kancelářského typu, okolo sebe omšelý nábytek a stovky pořadačů. Výpočetní technika v omšelém šedožlutém provedení zapadala do toho všeho. Ochotně mi vypsaly a na jehličkové tiskárně vytiskly příslušné dokumenty a ani to tolik nestálo. Pak mi do ruky strčily disketu, ano disketu, že prý ji mám dát celníkům. Otáčel jsem se po skryté kameře. Také když si statná celnice přebírala disketu, tak jsem čekal, kdy přijde štáb. Prý ať si počkám venku. Čekal jsem a koukal na celníky, jak se plouží po chodbách potažených pévécé. U pasu houpající se razítko, bundokošile a v její kapse propisek, kolik se vejde. Korkové pantofle na nohou a v ruce příbor. Příbor? Všudypřítomný puch zelí naznačoval, že se blíží čas oběda, bylo sice teprve půl jedenácté, ale celníci se trousili do kantýny. Nečekal jsem poetické celníky s paletou barev, ale tahle výkrmna mne překvapila, když jsme zrušili hranice, mohli jsme také zrušit celníky, doufám, že jejich počet od té doby alepoň neklesl, když už nenarostl. Povedlo se, clo bylo vyměřeno a stačilo zaplatil. Posádky přepážek už na sebe kývaly, že už jako půjdou. Platba samozřejmě jen hotově a samozřejmě jsem tolik neměl. Nejbližší bankomat je naštěstí jen pár stovek metrů odtud. Cestou jsem omrknul bifé, byl segedýn.

Příště už jsem šel na jistotu. Bankomat. Přepážka jedna. Jécédé. Přepážka dva. Platba. Přepážka jedna a převzetí. Zkoušel jsem také v jaké časy je to nejlepší. Ideální je dvanáctá, kdy jsou celníci nasycení a mozek je odkrven díky požití množství houskových knedlíků, také není špatná desátá až jedenáctá, kdy jsou již roztěkaní a hladoví. Není dobré chodit hned z rána, kdy ještě mají dost energie a dopoledne, když už jsou utahaní. Také jsem zavítal do bifé, abych vyzkoušel ty šmakulády. Ušlechtilé lino na podlaze jako ostatně v celé budově, na stolech ubrusy igelitového typu a pro zlepšení prostředí pár laciných reprodukcí po stěnách. Mezi koprovkou, holandským řízkem a dukátovými buchtičkami nebylo težké si vybrat. Navíc na nějakého orgána nevyjde holanďan a bude muset jíst koprofku, která smrděla až k výtahům. Domnívám se, že byla připraven z konzervovaného kopru, ale v tomto zařízení by nebylo používání čerstvých surovin vlastně ani moc vhodné. Žlutá limonáda v socialistické ambaláži nemohla chybět. A ano, kaše byla pytlíkuprostá, jen okurku to chtělo vybrat nějakou menší, tyhle velké bývají rozměklé. Při dnešní návštěvě jsem byl potěšen, že se na místě mnoho nezměnilo, obědy smrděly až k hlavnímu vchodu, paní vrátná měla modrý mundůr a trvalou jak ze seriálu od pana Dietla, výtah fungoval jen jeden, jen místo soukromé firmy vyřizovala papíry pobočka pošty, možná došlo k zavalení šedých žen šanony. K obědu byly čevapčiči s bramborem, cibulí a hořčicí, bavorské vdolečky a cosi kuřecího. V předvelikonočním půstu jsem tuto lákavou nabídku oslyšel. Zajímalo by mne však, jestli byla cibule řádně promíchaná s hořčicí nebo byla podávána samostatně.

008_2

Komentáře

  1. Tak pravil Frantig, 14. 3. 2015 v 0.33 :

    Nepřipletli se oni náhodou k natáčení seriálu Okres na severu II?

  2. Tak pravil HonzaD, 16. 3. 2015 v 8.34 :

    Převelice děkuji za tento zápisek – jsem z venkova, a nechce se mi utrácet za dráhu, abych pohraničníky navštívil osobně, vyměňujeme si tedy poslední měsíc mnoho vřelých dopisnic a elektrických mailů – ale přesně takto jsem si onen mytický úřad představoval.

  3. Tak pravil wuxia, 16. 3. 2015 v 17.26 :

    Foto šmakulády jest ovšem smrtící. Zemáková kaše polita pofidérním sosem, teplý okurek a masitá porce přesně podle platných a schválených národohospodářských norem. Jako třešinka na dortu jeví se lahvička žluté limonády Koli. Chutná to pořád jako rozpuštěné Bon Pari?

  4. Tak pravil RVHP, 16. 3. 2015 v 18.56 :

    Chutná.

  5. Tak pravil wuxia, 16. 3. 2015 v 21.49 :

    Alespoň nějaká jistota.

  6. Tak pravil HaHaHa, 20. 5. 2015 v 21.25 :

    Zajímalo by mne, kdo tam vykrádá Columbie z balíků z USA. A proč ti komunisti žerou pořád to kyselé zelí, když mají dnu a modrofialové propletence na lýtkách a u zadku ?

Vložit komentář