Povídky malostranské nového věku

Malá Strana je místo nevýslovně malebné a půvabné, obzvláště pro nekritické turisty západního typu, kteří ochotně ofocují všechna ta domovní znamení a nakupují šmuky za své špinavé doraly. Pokud našinec vklouzne pod povrch vší té šmíry reprezentované  svíčkovou a gulášem za tři sta a zaručeně pravým českým křišťálem ze Země středu, nalezne svět plný lidí a jejich příběhů, který si v ničem nezadá s tím nerudovským. Pokud by se někdo rozhodl napsat nový soubor vyprávění o lidech Malé Strany, bude to čtení neméně půvabné, navíc o to zajímavější, že nejstarší část hlavního města prošla v posledních desetiletích bouřlivými proměnami, tempo doby spolu neviditelnou rukou trhu mělo za následek, že většina lidí a lidiček úzké starobylé uličky opustila. Nebylo v jejich silách porovnat se s deregulovaným nájmem či je noví vlastníci vystěhovali na periferii, apartmány pro devizové cizince jsou mnohem lukrativnější než nějaká postavička obývající ošuntělý nadměrný byt. Svalovat vinu na restituenty a investory by však bylo poněkud laciné, průšvih vylidňování a ghettizace centra a  jeho souběžné zaplavení cetkami a kýčem je mnohem hlubší či širší. Záleží na úhlu pohledu.

Pranýřování mravního úpadku v eidamské kotlině, stejně jako nedostatku pokory jeho obyvatel, by ostatně vydalo na mnohem větší knihu. A ta by se zřejmě do zlatého fondu nezařadila. Frockové povinní školou se nemusí bát, ani další pokračování malostranských povídek se nechystá. Ačkoliv námětů je dost. Když jsem otevřel malostranský obchod, bál jsem se nejvíce osudu nešťastného pana Vorla, jednak to byl jediný hrdina, kterého si z cyklu vyprávění pamatuji, tedy ještě s oním mužem, který vzpomínal na rekreaci u moře. Ale hlavně mne děsila ona vyslovená myšlenka, že malostranští občané nepřijmou obchod na místě, kde takový nemá tradici. Pravda ovšem je, že ani ostatní krupařství neskončila dobře. Zpětně by se chtělo dodat, že pan Vorel se místo nakuřování pěnovky měl věnovat diverzifikaci portfolia, ale po bitvě je každý generálem. Já se rozhodl s hříchem tabakismu pro každý případ skoncovat, jelikož jsem byl ušetřen úvah o smutném konci, mohl jsem se věnovat pozorování malostranských lidiček. Chtěl bych se zde zmínit o jednom, který již není mezi námi a svým způsobem budu jedním z mála, komu bude chybět. Pokud by přeci jen došlo k sepsání nějakého nového cyklu malostranského typu, neměl by v něm pan Rakodur chybět. Povídka by se třeba mohla jmenovat Jak se pan Rakodur odstěhoval. Nebo docela jinak, to nechť si Novoneruda vymyslí sám.

V ulici ho znali, ale jen málokdo věděl, jak se jmenuje. Pro všechny to byl děda. Děda chodil vždy prostředkem ulice, ačkoliv provoz lety zhoustl a dokonce tu byla zavedena autobusová linka. Vždycky jsem takhle chodil, říkal se smíchem. Když se smál, ukazoval vykotlané zuby, ale nebylo to často. Většinou zachmuřeně prošel ulicí, s prázdnými lahváči dolů a s plnými nahoru. Někde šel nahoru bez cinkotu lahví, zato však chůzí mírně vrávoravou a zrak upřeným na hřbety kočičího typu. Byl zjevně sám, trochu zanedbaného zevnějšku a chybělo mu ono často vysmívané teplé lidské slovo. Obzvlášť od té doby, co z laciné nálevny u zastávky vytvořili mondénní bistrot. Děda do konceptu nezapadal. Když jsem ho viděl poprvé, odvyprávěl mi historii provozovny, před kterou jsem stál. Za druhý války tu byla hospoda, ale lidi moc chlastali a tak tu udělali v šedesátym prvnim prádelnu, když dláždili ulici. Pak tu byly potraviny, ale ty taky skončily. Viděl jsem nad námi vznášet se ducha nešťastného kolegy Vorla. Při jedné z dalších návštěv ukázal na dlažbu na podlaze a prohlásil, že se jedná o rakodur. Znělo to mimochodem jako nějaká zákeřná choroba. Taková dlažba už se dneska nedělá, říkal bývalý mistr dále.

S panem Rakodurem jsme se každý den pozdravili, pokud tedy nenakoupil lahvových piv o něco více a nebyl v tichém režimu. Budu se stěhovat, řekl jednou. Na Prosek. Sedmdesát let na Malé Straně a teď tohle. Ale jsem rád, byt bude malej a zbyde mi víc na pívo, zazubil se. Říkal jsem si, že starý strom nelze přesadit, ale více prostředků na kvašené nápoje by mohlo s aklimatizací pomoci. Potkávali jsme se a bavili se o tom, kde byl jaký obchod a hospoda, kde kdo bydlí a bydlel a jak fungovalo řemeslo v dobách vlády jedné strany. Chodemmimo musím uznat, že obkladači nejsou zdaleka tak vulgární jako dlaždiči. Jak se blížilo datum stěhování do náhradního bytu, který majitel malostranského domu zajistil, byl děda více zamlklý, ale možná si to říkám až teď. Dál chodil prostředkem ulici a smál se, jak ušetří a bude mít víc na pívo. Pak jsem ho několik dní neviděl jít, bylo mi to podezřelé. Sousedka říkala, že ten děda, co vykřikoval u nich v domě, že se oběsí, jestli mu budou zvyšovat nájemné, dodržel své slovo. Bylo mi jasné, že je to pan Rakodur. Byl ze staré školy, kde se slovo drželo. A komu by se také chtělo na Prosek.

Vložit komentář