Jak jsme pojídali pihtije

Mám tuze rád pihtije, jak už jsem se zmínil, proto jsem i letos na přelomu roku přemýšlel, jak se přenést v prostoru a pochutnat si na nich v jejich domovině. Nepovedlo se a zde v kotlině bez práce nejsou pihtije, o čemž svědčí předešlý recept. Předchozí rok byl úspěšnější a trochu mne mrzelo, že jsem se o tom dosud nezmínil. Vše začalo tím, že jsem ti na těch internetech všiml článku o dvou srbských stařečcích, kterým jejich albánští sousedé vyrabovali domeček. Nejenže ukradli vše co lze zpeněžit, ale pokusili se zničit vše ostatní, takže stařečci zůstali bez pračky, teplé vody, televize (zde snad jedině lze vidět přínos raubířů) a bez spousty dalších věcí, které se běžně nekradou, pro jistotu měli rozlámanou postel a poškozené a zničené kdeco, od potravin a věcí denní potřeby po oblečení připravené do rakve. Na zdech obytné místnůstky s jedinými kamny výtečníci nastříkali hanebné nápisy.

Domeček se nachází v srbské části města Orahovac, která je představována několika málo uličkami na kopci okolo kostela pravoslavného typu. Zde žije pár set posledních srbských obyvatel města, které leží v jižní části Metohije, části Srbska, na které před několika lety albánská menšina, tvořící lokální většinu, vyhlásila samostatný stát Kosovo, který uznala většina státu Evropy, včetně toho českého. Zatímco na konferencích a rozhovorech bi-avícelaterálního typu se vedou řeči o multietnickém soužití, na tomto konkrétním místě se pomalu, ale velmi jistě, vytvářejí podmínky pro soužití monoetnické (jednoznačně ze strany albánských obyvatel). Domek stařečků se nachází na okraji srbského gheta, v dalších bydlí Romové, Albánci a příslušníci mnoha dalších roztodivných národů a národností. Zpátky ale k příběhu, celá šlamastyka se odehrála během pár dnů, které stařečci strávili na návštěvě svých dětí a lékařů v takzvaném centrálním Srbsku, tedy Srbsku, kde žije dostatečný počet Srbů, aby se o něm mohlo jako o Srbsku hovořit.

Po návratu je čekal nemilý zážitek, část věcí zmizela, některé byly připraveny ve sklepě v pytlích na odnos, ke kterému nedošlo. Přečtení článku o tomto celkem banálním zločinu, mne nadzvedlo ze židle a vyvolalo ve mně neobyčejně velikou dávku hněvu, kterého jsem se dlouho nemohl zbavit. Vzít si cizí věc považuji samo o sobě jako něco nepředstavitelného (no dobře těch pár papírů a cédéček se s tím přece nemůže srovnávat), ale takto hanebně ubližovat starým a bezbranným lidem je odporné a hnusné a velice velmi zavrženíhodné. S odstraněním příčin to není vždy snadné, mnohem snáze se ovšem lze vypořádat s následky. A venkoncem i to moře by nebylo nic bez jednotlivých kapek. Proto jsme s přítelem Nikolou zaktivovali další přátele a přátele přátel a během několika dnů jsem měl ve spořitelně spoustu peněz, které bylo potřeba dopravit stařečkům. Vzpomněl jsem si na pihtije a dobrovolně se k transportu uvolil, do půjčeného vozu jsme naložili i nějaké dárky pro děti a dospělé a vyrazili. Zatímco na penězích nemůže být nic špatného, ukázalo se, že sbírka věcného typu má svá úskalí, mnoho dobrodinců je ochotno spojit dárcovství a úklid a věnovat spoustu nepotřebných věcí, které možná jinde mohou prospět, ovšem jejich doprava stovky či tisíce kilometrů nedává největší či vlastně  jakýkoliv smysl.

Dnes již snad mohu přiznat, že dětská plastová vanička nikdy hlavní město neopustila a pokud ano, tak komínem malešické spalovny. Podobně se vedlo i několika dalším exponátům. Při příští sbírce bych omezil věcné dary pouze na nové, případně takové, které by si přál dostat obdarovávaný. S plným autem i bez vaničky jsme chvatně překonali těch zhruba třináct set kilometrů a večer jsme již seděli u kamen v Orahovci. Zúčastnili jsme se vánočních obyčejů, protože jsme náhodou dorazili den před vypuknutím vánočních svátků a navštívili stařečky. Nedokážu si představit jaký je to pocit, když z cizího domu člověk odnáší věci cizích lidí, ale přinášet věci do domu je rozkošné, obzvláště v podobném případě jako tento. Na místě jsme se rozhodli, že dát starým lidem peníze je jako nedat jim nic, pročež jsme u místních obchodníků zakoupili potřebné přístroje a vybavení, objednali nové lůžko a zaplatili místnímu řemeslníkovi, který po našem odjezdu vymaloval zdi a při té příležitosti opravil komín. Jednou z ukradených věcí byla i dědova krabice s tabákem, kteroužto jsem nahradil dvěma balíčky Javaanse Jongense uloženými v bedýnce od parfému značky Mercedes Benz a kvalitními papíry Vážka. Myslím, že by to starce velmi dojalo, kdyby mne blíže znal či jen sledoval můj FB profil.

S dobrým pocitem jsme zůstali přes svátky vánočního typu, které jsou v metohijském podání zvláště půvabné a není to jen tím, že komerce nemůže logicky zvítězit v chudobě a bídě. Ke svátečním dnům patří i sváteční pokrmy a mezi ně patří jednoznačně i pihtije. A že jsme jich ochutnali. Čiré, s nakrájeným mase, více slané, česnekové, v každém domě trochu jiné. Odjíždět se nám samozřejmě nechtělo, ale naše mise byla splněna. Stařečci dostali částečně zpátky co jim bylo odebráno a co by si bez pomoci nemohli dovolit. Snad možná není zcela spravedlivé, že mají pračku novou, zatímco sousedé s pěti dětmi nemají žádnou. Ale tak to na světě chodí, možná i pro sousedy je příjemné vědět, že když je někdo v nesnázích, může se nečekaně objevit pomoc. Stařečkům věci samozřejmě pomohly, s těžkými životními podmínkami jim ovšem pomoci nelze. Hlavně na dědečka nepůsobí ani trochu dobře, že se mu producírují cizí lidé po domě a on je bezmocný. Nemluvě o trvalém napětí řekněme etnického typu, ale také, že je daleko k lékaři a pravidelná veřejná doprava téměř neexistuje, nejvíc ale, že nevidí své děti a vnoučata, své blízké, kteří se z bezpečnostních či ekonomických důvodů nemohou vrátit. A tak prožívá své dny v nuzném domku, ze kterého nevychází, zatímco babička každý den dojde alespoň do blízkého koloniálu pro pečivo a takto pozemské dny plynou jeden za druhým nejen jim a nejen v Orahovci. Toto jsou kolaterální ztráty v běžné praxi.

Chodemmimo mi zůstalo na účtě 3189 korun, které dorazily se zpožděním, stále jsem přemýšlel co s nimi a protože mne nic lepšího nenapadlo, poslal jsem je po mírném zaokrouhlení na účet organizace, která v regionu výše několikrát vzpomenutém provozuje jídelny pro obyvatelstvo nejchudšího typu. Kdyby se někdo o tento příběh interesoval více, mohu doporučit krátký film, který kolega natočil na místě činu. Jak se říká, jedno půlhodinové video je lepší než tisíc slov.

Komentáře

  1. Tak pravil ania, 17. 1. 2014 v 23.12 :

    Díky za připomenutí. Film – se povedl. Nic víc asi nelze říci. Běhá při něm mráz po zádech víc než při sledování Blair Witch. Celá kausa „Kosovo“ mi při čtení Tvého příspěvku evokovala Armánii…

  2. Tak pravil Patrik Nikola Kaizr, 31. 1. 2014 v 9.17 :

    děkujeme mnohokráte

Vložit komentář