Jak jsem navštívil kulturu

Pomyslel jsem si, že jsem dlouho nebyl v kinoteatru, ostatně údobí mladické nerozvážnosti naplněné návštěvami pokleslých komedií tuzemského typu je totam a na probírání se masovou produkcí a hledání perel není čas. Někdy ovšem stačí jen pomyslet a ďábel je ihned připraven splnit nevyřčené přání. Na pozvání na oba díly filmu Nymfomanka jsem od počátku hleděl s nedůvěrou a obavami, nedokázal jsem však domyslet, o jak rafinovanou hrůzu se jedná. Předně stopáž delší než čtyři hodiny znamená utrpení fyzické, popravdě jsem nevěděl, jak si mám sednout, již během prvního dílu. Žádným požitkem však pro mne nebyl ani film samotný. Zbytečně šokující podívaná plná různodivných metafor a alegorií, natočená hezky, ale pro mne vážně prázdná a zbytečná. Nedokázal jsem ocenit odvahu volby tématu a ni neotřelý přístup k němu. Mladí lidé, kterých byl kupodivu plný biograf, vypadali, že se dobře baví a posléze si horečnatě vyprávěli o pasážích nového filmu. Ve mne bohužel vyvolal jen smutek a pocit zbytečně stráveného času. Kde je ta doba velkých filmů, které neměly potřebu lacině šokovat, třeba takový Amarcord, že?

Ikdyž vnady paní trafikantky šokující byly a to nemálo. Protože neštěstí nechodí samo, byl jsem o dva dny později nucen navštívit divadlo, jelikož jsem pod jolkou našel lístek na představení Pěna dní.  Asi jsem citově oploštělý a emocionálně chladný, ale ani tento kousek na mne nezapůsobil ani málo, naopak mi přišlo, že nuda je to ještě větší a utrpení hlubší i přes méně než poloviční čas. Židličky skládacího typu v divadle zážitek také neumocnily, natož onen vysoký muž s hlavou nápadně připomínající tmavý karfiol, který seděl přede mnou a přes jehož mohutné kadeře jsem neviděl na scénu. Ale nebylo o co stát, občas jsem vykouknul, abych viděl na mladá děvčata, ale zážitek z nudné a toporné hry to nenarovnalo. A nepomohl tomu ani pan Liška, který se snažil být vtipný. Dokonce jsem začal cítit zášť k ostatním, kteří se jeho špílcům smáli. Nejhorší bylo, že v sále byla jen jediná ulička uprostřed a ta nebylo možné se protáhnout ven a nebylo ani vhodné, jako třeba v kině, kontrolovat novinky ze sociálních sítí na mobilním telefonu.

Posledním kulturním počinem týdne byla návštěva hostince U Jindřišké věže, jehož směrovací číslo bude dost možná tři jedničky padesát. Tento slovutný podnik jsem navštívil po delší době a musím říct, že se snaží držet prapor čtvrté cenové skupiny hrdě vztyčen, ačkoliv aktualizacím se zde také nevyhnuli. Na toaletějiž teče teplá voda a jídelní lístek je téměř vkusně graficky upraven a zataven v plastické hmotě. Ale s dobou zde šli vždy, je tomu již více let, co jsem si zde objednal žebírka a prkénko bylo zkrášleno plátkem kiwi, kterýžto plod se k hořčici a křenu hodí jako máloco. Jelikož mne koketní slečna servírka několikrát právě žebírka doporučila, rozhodl jsem se obětovat pro vědu a vyzkoušet, jestli nepřidali třeba květ opuncie nebo nějakou jinou kulišárnu. Kupodivu nepřidali, ačkoliv ledový salát mne taktéž neohromil. Bohužel ani žebra samotná, která byla temperována příliš krátkou dobu a chybějící barva byla nahrazena hnědým přelivem nasládlé chuti. Zdálo by se, že to byl týden pro kulturu kritický, ale točené pivo tankového typu nakonec spláchlo hořkou pachuť z kulturní fronty i tu nasládlou z žeber a možná by spláchlo i Nymfomanku 1+2, kdyby bylo podáváno včas a v dostatečné míře.

Vložit komentář