Evropa, podobenky a nesmrtelná teta

Pro filmové režiséry jsou prý největší oříškem děti a zvířata. Při focení průkazové podobenky člověk obvykle se zvířaty nepřijde do styku. S dětmi ano a jednoduché pořízení s nimi věru není. Takový frocek chvíli neposedí a když ano, rozhodně ne spořádaně, s rukama za zády a pohledem upřeným do objektivu, bradou mírně vystrčenou a rameny lehce staženými, jak tomu má v ideálním případě být. Když jsem pořizoval své první identifikační foto byl jsem lehce nervózní, dáma, která si pro něj přišla nervózní nebyla, ptal jsem se, zarazila se ale, když jsem podotkl, že já nervózní jsem. Nejlepší bylo, že se mi nepodařilo fotografii přes veškerou snahu vyrobit, selhal lidský faktor. Přesto madam odcházela po půlhodince s úsměvem a lehčí o několik tisíc korun, o které byla těžší její zelená kabelka značky Prada. Bohužel nevím, jestli se jedná o triumf mého šarmu či naopak  jejího soucitu.

Mimochodem jsem vždy nenáviděl fotografy, kteří pořizovali můj portrét na doklad, na všech vypadám jako vrah lidických dětí. Až v pozdní dospělosti jsem přišel na to, že se nejedná o chybu fotografa, ale formátu. Na malém papírku vypadají všechny hlavy podivně, obzvlášť od dob, kdy se Evropská unie shodla, že na fotografii nepatří úsměv ale „neutrální výraz“. Úředník, který toto nařízení vymyslel, musí být na své dítko patřičně hrdý, díky němu budou až do skonání eurosvěta na všech legitimacích zvěčněni neutrálně se tvářící nýmandi, tedy dokud nějaké legitimace budou. Živě si dokážu představit, jak bude probíhat za několik set či tisíc let archeologický výzkum a učenci budou šokováni, jak vypadali jejich předkové žijící v této pro lidstvo tak šťastné epoše. Doufám jen, že se nedochová ani jeden exemplář výnosu o neutrálním se tváření a vědci budou přičítat protáhlé výrazy všeobecné krizi naší doby. Smůlu mají i ti s malou hlavou, jejichž obličej nedorostl standardního rozměru 32 až 36 milimetrů. Mohou být rádi, když jen nedostanou průkaz. Poslední experimentování s měřením hlav v Evropě dopadlo mnohem hůř.

A trápení není jen s dětmi, ale i se starými lidmi, kteří navíc jako děti mohou být. Ale někdy je s nimi také veliká legrace, jako třeba s tou starou tetou, kterou synovec přivezl a posadil na pohovku, poté se omluvil a odběhl přeparkovat vůz. Tetě bylo prostým odhadem hodně přes osmdesát, jejímu kabátku nebylo o mnoho méně. Otázal jsem se, jestli chce počkat na synovce nebo uděláme fotku hned, teta mlčela a tak jsem se domníval, že raději počkáme. Po chvíli prohlásila, že by to ráda měla za sebou. Požádal jsem ji tedy, aby si usedla na připravenou stoličku. „To musíte jít se mnou,“ halekala tetička, „já špatně vidím.“ Dovedl jsem ji tedy k židličce, pomohl usadit, vyfotil a dovedl zpět k sofa. Aby řeč nestála, nadhodil jsem, že má hodného synovce. „Co říkáte,“ ptala se teta a šponovala ucho. „Já totiž taky špatně slyším,“ dodala omluvně. Usmál jsem se a prohlásil, že to nemusí být špatné a že má jistě svatý klid. „Co říkáte,“ znovu se hlasitě optala teta. Mávl jsem rukou a musel jsem se smát, synovec, který právě dorazil, se na mne tvářil nechápavě a tetu odvedl.

Komentáře

  1. Tak pravil nn, 21. 1. 2014 v 11.39 :

    „Nejlepší bylo, že se mi nepodařilo fotografii přes veškerou snahu vyrobit, selhal lidský faktor. Přesto madam odcházela po půlhodince s úsměvem a lehčí o několik tisíc korun, o které byla těžší její zelená kabelka značky Prada.“

    Vidim, ze prace gigola neni jednoducha, ale vynasi.

  2. Tak pravil RVHP, 21. 1. 2014 v 13.39 :

    Upokojit nemusí vždy znamenat chtíč… 🙂

Vložit komentář