Dokud nás rez nerozdělí

Starý dobrý Helmut letos oslavil Kristova léta, nikdo nemládneme. Chtěl jsem původně napsat o cestách, které jsme spolu s tímto etalonem spolehlivosti a kvality a posledním chromovaným hvězdoletem prožili, o nástrahách, které chrabře překonal a dojmout se nad tím, že pokud si člověk vybere ten správný vůz, může u něj zůstat celý život. Vše ale nakonec bylo jinak. Pozorný příslušník mne při kontrole upozornil, že mi propadla kontrola technického typu. Neměl bych prý v cestě dále pokračovat a kdesi cosi, hlavně je ale nutné dát věc hned do pořádku. Inu to se to řekne, namítal jsem, teď jsem se to přeci dozvěděl, na což namítal příslušník, že jsem si to měl zkontrolovat před cestou, na což jsem musel namítnout já, že bych podobné věci jistě dělal, kdyby má práce spočívala toliko v buzeraci okolojedoucích. Byl to ale férový polda a přimhouřil nakonec oko. Vůbec musím poznamenat, že pijáno přitahuje hlavně příslušníky. Nejvíce policie a potom nejmenované menšiny.

Jsem zodpovědným občanem a tak jsem hned žhavil bezdrát a snažil se objednat hvězdolet k mistrovi F. Tento muž schopných rukou, milého naturelu a rozumných finančních požadavků je známý svým ostychem před komunikací a tentokrát se vážně činil. O co intenzivněji jsem vytáčel jeho číslo, o to intenzivněji se neozýval. Nakonec jsem po několika týdnech slevil ze svých zásad a s vozem  vyjel, jelikož jsem musel být v brzkých ranních hodinách na druhém konci města na srazu před dalekou cestou. Z cesty jsme se naopak vrátili v hodinách velice pozdních a tak jsem vyrazil zpět k domovu. Po necelých třech stovkách metrů se za mnou rozblikalo vozidlo hlídky motorizovaného typu a já se snažil ve vnitřním zrcátku změnit výraz kluka, kterého načapali v kopačkách u rozbitého skleníku. Statný příslušník v akční kombinéze a baretu, který vypadal velice bojovně jakoby se vydal holýma rukama sejmout chalífa hordy zla, mne požádal, abych vystoupil z auta a abych odešel na chodník. Dále jsem naštěstí jít nemusel. Poté se sehnul, zadíval se dlouze na espézetku a teatrálně pokýval hlavou, asi jakože počítač v autě nelhal.

Již delší dobu máte propadlou technickou, říkal pan příslušník. Nevěřícně jsem se šel přesvědčit. Musel jsem přiznat, že je to vážně celý měsíc. Už je květen, opravil mne příslušník. A já opravil sebe, že tedy měsíc a čtyři dny. Prý kdyby jsem měl superba, mohl by přimhouřit oko. Otázal jsem se tedy kolik superbů vytlačilo někoho z dálnice a kolikrát to udělal někdo v uzrálém Helbigu, ale mé argumenty byly oslyšeny. Prý se ještě podíváme na dálniční známku, což je v hlavním městě jednoznačná nutnost. Také prý propadla. Uzarděl jsem se a přiznal, že mi vše propadá jak na pásu běžícího typu. Muž v kombinéze chtěl ještě nahlédnout pod kapotu, jestli tam prý něco neteče. A teklo. Neméně teatrálně volal, že je motor celý mokrý. Myslím, že v životě toho viděl jen málo. Nakonec padla částka, byla vypsán bloček a poukázka typu B a k upřímné radosti obou jsme se rozloučili. Druhý den jsem znovu volal dvorního mechanika a znovu se nedovolal. Tak jsem alespoň zaplatil složenku.

Jelikož jsem se nedovolal ani v dalších dnech, vymazal jsem jméno opravářovo ze seznamu a zakoupil sobě automobil nový či spíše zánovní nebo přinejmenším o několik desetiletí mladší. Coby majitel občanského automobilu jsem si rychle zvykl na zrychlení a spoustu neznámých funkcí, jen s „trojblikem“ jsme se sžívali déle. Celkově ale musím uznat, že automobilový průmysl od sedmdesátých let nespal. Zbývalo ještě vyřešit otázku nerudovského typu. V prosluněném nedělním dopoledni jsem odvezl hvězdolet před garáž mistra F. a těšil se, jak bude muset volat on, když se do své dílny nebude přes limuzínu moci dostat. Mistr však byl přítomen a tak jsme se dohodli, že se dohodneme co a jak a milého Helmuta jsem na místě nechal. Jak sešel z očí, tak sešel z mysli, musím mistrovi F. přiznat, že jednou za těch několik více týdnů opravdu volal a nehlásil jsem se pro změnu já. Včera jsem si na oba vzpomněl a spojení fungovalo napoprvé a bravurně. Dohodli jsme během chvíle seznam nezbytných prací a probrali léčebné výlohy, neboť čas hojí rány, ale nikoliv všechny.

Přestože není ani trochu pěkné opouštět staré známé pro nové, dospěl jsem k názoru, že Helmut půjde z domu. Tedy z předdomu. Auto má jezdit. Nabízím jej tedy novému majiteli. Je to vůz spolehlivý a prověřený. Nikdy mne nikde nenechal a pokud ano, nikdy to nebylo bez předchozího varování. Má sem tam nějakou bolístku, ale to už k vyššímu věku patří. Kdo by se jej chtěl ujmout, nechť mi dá vědět na email helmut@sarbatru.net. Věnuji jej do dobrých rukou za rozumnou cenu. Je pojízdný, s čerstvou estéká, novými deskami brzdového typu a poladěným kdečím. Před zimou bude chtít opravit startér a slušelo by mu konečné řešení plechové otázky, hlavně zadní lemy a spodky dveří nejsou právě půvabné na pohled. Při rychlém jednání přenechám i gipsy paket sestávající z podkovy na přední masce, křížku na vnitřním zpětném zrcátku a psíka s kývací hlavičkou, kterému němečtí soudruzi říkají poeticky Wackelhund. Věnem dostane dvě sady ještě slušných pryží a nějaké plechy.

Přidávám několik tématických  a zcela neaktuálních fotografií.

Vložit komentář