Co se stalo na Kosovu rovném

Brzy po ránu jsem vyrazil na výlet do Kosova, konkrétně tedy do Metohije, jeho nedílné součásti. Do Kosova je to zhruba stejně daleko jako do Provence, jen silnice jsou o poznání horší a také je k vidění méně polí levandulového typu. Nejhorší je s přehledem ta naše první dálnice česká, obzvláště nyní, když je téměř v celé délce zúžená a na několika kilometrech pro jistotu uzavřená. Soudě podle aktivity dělníků, kteří se buď opírali o lopaty nebo diskutovali nad mně neznámými tématy bude rekonstrukce probíhat dlouho. Po překonání této nástrahy a umělohmotné gulášovky nad Velkým Meziříčí je to již jen kousek do Horních Uher a odtud jen kousek do Uher dolních, které mají naopak vozovku i gulášovou polévku na vysoké úrovni. Při opouštění unijního soustátí jsem se ještě na několik hodin zdržel v koloně tureckých gastarbajtrů, ale záhy jsme se ocitl na na kilometru 1127 z Prahy, kde podle pánů Hanzelky a Zikmunda začíná Balkán. Prý je to 85 kilometrů na západ od Bělehradu. Zakoupil jsem si v oněch místech na pohoně energetický nápoj Bomba, který je balený do vkusných lahviček ve tvaru ručního granátu, pravděpodobně útočného. Bomba neklame tělem, je vážně mnohem silnější než běžné nápoje v běžných lahvích, zřejmě jsou balkánské normy na dávkování taurinu volnější.

217

Energie jsem měl na rozdávání, ale pohonné hmoty docházely a tak jsem zastavil před motelem Stara Vrba, který je od hranic nového státu co by granátem dohodil. Ubytovací zařízení nabízí vše co znavený cestovatel k životu potřebuje, postel, teplou vodu, připojení k internetu a snídani v podobě různých úprav dvou vajec s šálkem oleje. K tomu legendární chléb Sava, nadýchaná bílá veka, kterou lze během pěti minut zmačkat do malé kuličky. Odjel jsem před šestou ráno bez vajec, počkal až otevře nejbližší čerpací stanice a s plnou nádrží vyrazil na hranice, které hranicemi nejsou. Tam jsem zjistil, že albánští soudruzi stále neuznávají zelenou kartu a je potřeba zakoupit pojištění lokální, jehož nejlacinější patnáctidenní varianta stojí jako povinné ručení na čtyři měsíce. Samozřejmě v hraničním pojišťovacím stánku neakceptují karty platebního typu a tak jsem musel zanechat na místě cestovní doklad a vyrazit do nejbližšího města pro hotovost. Tam jsem mimo jiné zjistil, že ekonomické krize je všudypřítomná a dohonila také místní McDonald’s.

089

Po zaplacení a vrácení pasu jsem vyrazil dále, zanedlouho jsem dojel k nové dálnici, která vede až do Albánie, dílo je to čerstvé, pokrokové a jistě potřebné, soudě alespoň podle provozu, který si s ničím nezadal s prázdnem autostrád severokorejských. Potkal jsem celkem asi osm automobilů a jednoho dědu, který ve vozíku domácí výroby za motocyklem vezl kozu. Nabízí se jistá jízlivá paralela, ale nebudu se jí dopouštět. Jak jsem se tak kochal ničím okolo, unikl mé pozornosti rychle se blížící vůz, který v levém pruhu teatrálně blikal oběma blinkry. Po chvíli mi došlo, že se jedná o místní dálniční hlídku a nechal jsem se doprovodit na nejbližší odpočívadlo. Ze zánovního pasátu vystoupili postarší policisté a spustili na mne cosi jazykem mně neznámým. Odpověděl jsem tedy rázným „helou“. Ukázalo se, že jazykem angloamerických spojenců nevládnou a nalezli alespoň zbytky školní němčiny. Prý jsem jel sto třicet a dovoleno je sto dvacet. S limitem jsem nepolemizoval, ale myslím, že si pánové pletli číslovky, tempomat ukazoval něco jiného. Bohužel také chyběli, když se probíralo slůvko pokuta a tak nedokázali dotáhnout proces do konce. Zeptali se tedy, jestli jedu arbeit, na což jsem zamítavě zavrtěl hlavou, na to oni hlavou zakývali, vrátili mi doklady a ukazovali rukou, že mám jet langsam.

096

Nakonec to už bylo jen kousek do jednoho z početných kosovskometohijských klášterů, kde se odehrávala slavnost u příležitosti výročí mučedníků, kterým je klášter posvěcen. Původní středověký chrám se osvoboditelům od srbského jha nezamlouval, zřejmě byl málo albánský a chyběla mu reklama na nápoj kolového typu, proto jim nebylo zatěžko jej celý v roce 1999 vyhodit do vzduchu. Když se kácí les, létají sem tam středověké třísky. Nebyla to jediná sakrální stavba v regionu, které se po několika stoletích stala kolaterální obětí albánské touhy po svobodě, demokracii a lidských právech. I po zničení kláštera byl jedním z nejhezčích míst v kraji a ještě lepším se stal před několika lety, kdy byl postaven kostel nový. Nyní jsou dokončené i vnitřní malby a letošní slavnost proto byla slavnostní velice velmi. Při liturgii, která předcházela svěcení fresek a odehrávala se před malým kostelem, jelikož návštěvníků bylo jistě několik stovek, jsem si všiml jabloně, která stála na přístřeškem, pod kterým stáli duchovní. Její větvě byly obsypány jablky, mimochodem jich prý malá jabloň plodí asi dvacet beden. Nemohl jsem si vzpomenout, kdy jsem naposledy viděl jablko na jabloni. V supermarketu, v chladničce či v mikrotenovém sáčku jej vídám běžně, ale takto ne. Jak je snadné v nepřirozeném prostředí zapomínat na přirozené. Mimochodem mi přišlo přirozené i to setkání lidí, sousedů, návštěvníků zblízka i zdaleka, které se zde odehrává již několik století a není potřeba vymýšlet nové motivy, poslání a důvody. Také cyklistů pojídajících vegetariánské karbenátky jsem v klášteře neviděl mnoho.

118

Aniž bych si to čím zasloužil, byl jsem pozván i k bohatě prostřenému stolu, kde nechybělo  pečené prasátko, pálivé papriky v kyselém nálevu, fazole a další krajové speciality. V klášteře jsem setrval do pozdních večerních hodin a diskutoval s mnichy nad základními životními tématy jakými jsou třeba vzestup malých pivovarů.  Poté jsem vyrazil k přátelům, kde na mne již čekala další prostřená tabule v rámci projektu Úkladná vražda pohostinností na balkánský způsob. Druhý den jsme vyrazili na výlet po okolí a navštívili další dva kláštery, z nichž jeden se stal terčem útoku albánských sousedů mnohokrát za sebou, při tom posledním se vandalové neopomněli vykálet do nádoby s ostatky místního světce, která se zde postil a modlil. Snad se bude modlit i za tyto výtečníky. Kláštery jsou těžko k nalezení, neboť k nim nevede žádný ukazatel či turistická stezka. Ale to je možná dobře. Konfrontace umění středověkých stavitelů a činnosti stavitelů dnešních je fatální. Kosovo je jedno velké staveniště a nestaví se jen ve městech, ale také podél cest vznikají nová překladiště, obchodní zóny a zóny, které ještě nemají svůj účel, ale přesto se budují. Je fascinující odkud se na toto berou peníze když v zemi není nefunguje žádný průmysl. Ale bylo by nehezké hned někoho obviňovat, třeba měli albánští soudruzi uloženo dost na knížce. Vypadá to však, že vše vybrali.

213

Podobně jako obchodní zóny bez obchodů rostou nové pomníky osvoboditelům a bojovníkům se srbskými utlačovateli. Mezi nimi vyniká jakýsi pan Jašari, jehož podobenky jsou nemálo podobné panu Marxovi z Karl-Marx-Stadtu. Pan Karl ovšem většinou nedržel v ruce kulomet. Je udivující a nestvůrné, jakým tempem se mění ráz krajiny a měst, věřím že již nyní by řada původních obyvatel své obce nepoznala. S přibýváním nových staveb průběžné mizí obyvatelé nealbánského původu, ze strachu o život, budoucnost, o jistotách a prosperitě se nezdá nikomu již dlouho. Ti kteří odešli již dříve se pomalu vrací, aby prodali své nemovitosti, je nabíledni kdo je kupcem a jaké jsou asi ceny, navíc se tím mění už tak dost křehká rovnováha v částech obývaných pouze jedním menšinovým etnikem. Do budoucna nelze nějaké zlepšení očekávat, pomalé pokračování v dosavadním přinese další postupné vystěhovávání menšin a nakonec zřejmě i onu proklamovanou stabilitu a klidné multietnické soužití hlásané západními mírotvorci. Pozemské spravedlnost asi fungovat nebude a i pro současnou populisticko-diletantskou srbskou vládu je Kosovo spíše problémem na cestě za údajnou prosperitou v rámci Evropské unie. Pro Evropu je problém malého vymírajícího a živořícího křesťanského národa již zcela vzdálený a nezajímavý. Obzvlášť ve světle narovnávání okurek a práv stejnopohlavních rodin. A Prahu to nezajímá také, alespoň oficiální představitele ne, s výjimkou verbálního tělocviku ovarové hlavy z hradu.  Chodemmimo je zajímavé, že z Prahy je do Kosova  jen kousek, ale z Kosova do Prahy je to vážně dálka.

jasari

Komentáře

  1. Tak pravil Frantig, 16. 8. 2014 v 12.22 :

    Soužití multikulturního typu je věc zapeklitá. Albánští soudruzi to bohužel asi mají pevně v rukou a Karlů Marxů se samopalem bude jen přibývat 🙁

  2. Tak pravil RVHP, 13. 2. 2015 v 11.57 :

    Albánští soudruzi prý houfně opouští nejmladší stát, jso zklamáni, zřejmě jim došlo, že slibovaná pečená jehňata nebudou létst do úst. Uvidíme, třeba se celý problém vyřeší sám.

Vložit komentář