Diktujte pomalu nebo nebudu psát

Se stresem, který jej zachvátil při mluvnickém cvičení, se spolužák Mirek vyrovnal po svém. Do písanky mezi všechno to vlčí vytí a  věnce napsal strohé oznámení – diktujte pomalu nebo nebudu psát! O několik řádků dále svou výhrůžku splnil. Odměnou mu byla nedostatečná a posměšný komentář soušky. Až po letech jsem docenil jeho hrdinný odpor. Podobně chrabře si počínal při návštěvě školní dentistky, tam však nebylo možné dopředu varovat, jelikož lékařka zrovna nahlížela do spolužákových otevřených úst, ten proto rovnou vstal a bez zbytečných řečí odešel.

I já mám občas pocit, že se diktuje příliš rychle. A tento blog, který vlastně blogem není, je důkazem, že přestat psát nepomáhá, podobně jako v případě malého Mirka. Člověk čestně přestane psát svůj diktát, ale vlci dále vyjí jako by se nechumelilo. Chodemmimo toho chumelení mám za posledních několik měsíců již také plné zuby a nebylo by špatné, kdyby psát, vlastně chumelit konečně přestalo. Zpátky ale k vytí. Jakési zemní moudro nám říká, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Patrně to bude platit i obráceně. Jenže v případě zavilých vlků životního diktátu nemohu úplně tvrdit, že bych s nimi kdovíjak chtěl být a o společném vytí nemůže být vůbec řeč. Sakrblé, zdá se mi, že jsem se do toho vytí krapet zamotal.

Již ze školy základního typu víme, že pokud přestaneme psát, nijak neovlivníme tempo diktování. Slíbil jsem si proto, že se v novém roce budu svému zápisníčku více věnovat. Zatím se daří toto předsevzetí přenést do praxe s až obdivuhodným výsledkem. Pokud by tomu tak mělo být i nadále,  nabízí se již jen útěk z ordinace…

Komentáře

  1. Tak pravil rom@net, 16. 2. 2013 v 14.38 :

    taková moudrost v půlce února.

Vložit komentář