Ať žije život

Přítel Aljoša mne upozornil na tuze zajímavou výstavu, která je otevřena v prostorách bývalého obchodního domu Bělehrad v současném Bělehradě. Expozice, jejíž název je Ať žije život, mapuje život občana bývalé Jugoslávie za dob, kdy byla na mapě Evropy současná bývalá Jugoslávie Jugoslávií nebývale současnou. Zaradoval jsem se, poslední dobou jsem kulturu zanedbával a na Balkánském poloostrově nejvíce, vždycky dostane nezaslouženě přednost jehněčí. U vstupu na kulturní událost mne mile překvapila instalace kultovního červeného kiosku laminátového typu, ve kterém pohledné děvče prodávalo párky v housce, vlastně v housce. Podobné stánky krášlily celou zemi a ještě dnes je možné se s nimi potkat. V rámci kulturního života jsem o jednu proci požádal, nakonec uzenina byla součástí výstavy a tudíž se nejednalo o pouhé obžerství. Kulturní uzenka byla stylová, zářivě růžový párek přelitý zářivě žlutou hořčicí v tuhé žemličce, jako za starých časů.

V přízemí se nacházely ukázky socialistické garderóby místních značek, automobil Zastava a kinoteatr, kde jsme zhlédli krátký film o rodině, která je základem státu, o závodním stravování a anketu mezi pracujícími, kteří sršeli optimismem. V dalším podlaží se nacházely exponáty připomínající cestování, sport, pracovní akce a další fenomény bývalého impéria. Velice interesantní byla čichová ukázka, zejména voda po holení Brion a vůně bulharských růží ve mně zůstane dlouho zapsána. Ocenil jsem i přehlídku dobových potravin, respektive ambaláží. Některé mi chyběly. Dobře si kupříkladu pamatuji na plastové míčky, které obsahovaly zmrzlinu, stačilo odklopit jednu ze „záplat“ míčku a plastovou lopatičkou se pustit do pochutiny. Nechyběl naopak obal taveného sýru Zdenka, který se vyrábí v téměř nezměněné podobě dodnes. Nechyběly ani buclaté pivní lahve. Chodemmimo jsem si všiml, že se znovu v prodeji objevilo bělehradské pivo BiP. Mezi všemi limetkami, citrusy a granátovými jablky vypadá jeho reklama s heslem „pivo s příchutí piva“  zábavně.

Zlatým hřebem výstavy byla závodní jídelna, všiml jsem si ve vitríně právě staronového piva BiP a požádal dívku za pultem o jednu lahev. Mé přání však oslyšela, prý musí počítat tržbu. Nebyl jsem si jistý, jestli se jednalo o součást výstavy nebo nějaké nedorozumění při předávání směn. Místo menzy jsme tedy zavítali do improvizované učebny, kde bylo možné vyzkoušet si pyjonýrský šátek a čapku, najít svou polohu na globusu či zanechat v písance odpověď na některou z rafinovaně položených otázek stran povolání, zájmů či oblíbených jídel a nápojů návštěvníků. Bez ohledu na profesi všichni dávali přednost domácí kuchyni, čemuž se příliš nedivím. Při čtení názvů všech těch šmakulád mi poněkud vytrávilo a tudíž jsme další kulturní program přesunuli do jedné z malebných restaurací Skadarlije, Montmartru bělehradského typu. Výstava ve mne zanechala hluboký dojem, některé exponáty, jako třeba znak SFRJ, kteří vytvořili horníci ze všech rud, které se na území státu těžily, si budu pamatovat dlouhou. Uvítal bych podobný projekt zaměřený na československé reálie, tuzemský sentiment sice není přiživován výraznou změnou životní úrovně k horšímu, přesto je na co vzpomínat. Jen nevím, kde by se do stánku na levnou krásu sháněly neseparátní uzenky.

Vložit komentář