O RaJské pohostinnosti

Často si vyčítám, že stále rajzuji po těch Balkánech a že by bylo pěkné, jak nám to říkala soudružka učitelka ve vlastivědě, poznat nejdřív svou vlast. Vždy, když se o to pokusím, nevycházím z údivu. Nedaleko hlavního města se nachází bývalý vojenský újezd, na jehož okraji se rozkládá nejmenovaný městys. V onom městyse se nachází nejmenovaný penzion, kde jsem měl příležitost si užít předchozího víkendového pošmourna. Jméno obce ani podniku neuvádím záměrně, protože by mne moc mrzelo, kdybych zlými slůvky někoho připravil o překvapení a veliký zážitek. Záhy po usednutí v resturaci připomínající svým zašlým ambientem doby minulé, se ke stolu přiloudala statná paní výčepní, žena dobrých mravů, která se hned tak zbytečně neusmívá na každého cizáka. Jako roztomilý kolorit jsem shledal i její nekompromisní ne, které vypálila, aniž by zvedla hlavu od podlahy z pévécé, směrem k hostovi, který se drze ptal, jestli je ještě otevřená kuchyně. Také na otázku, jestli mají nějakou whisky, odpověděla bodrá venkovská žena stejně. Důrazným ne. Otázal jsem se tedy, jaké že mají jiné kořalky.  A bylo mi sděleno, že „rum, fernet, vodku a sladký“, což se na webu podniku nazývá „široký výběr alkoholických nápoju“. Před odchodem na jizbu jsem alespoň nahlédl do jídelníčku, abych věděl, nač se před spaním těšit, čehož si madam všimla a podezíravě si mne prohlížela. „Dívám se, co si zítra dám dobrého,“ usmál jsem se teple do studené tváře. Paní nechápavě zavrtěla hlavou a starostlivě hýkla: „vždyť máte plnou penzi!“

S myšlenkou, jestli mne paní chtěla naznačit, že porce jsou poctivé nebo jen není dovoleno plnopenzistům objednávat á la carte, jsem vystoupal okolo obrazů nahých mulatek do patra. Pokoj byl útulně zařízen nábytkem sektorového typu a pro domácí pohodu bylo dodáno nemalé množství téměř živých umělých květů. Olbřímí orchidej v květináči vedle televize, puget plastových růží na pelesti postele, pár růžiček ve vázičce na stolu a menší svazek na skříňce, která by mohla být barem, kdyby však nebyla prázdná. Atmosféru dotvářel nuzný obrázek na jedné ze zdí a jakási umělecká kompozice tvořená dřevěnými laťkami, květy pro změnu suchými a kouskem tkaniny. „Kdo má rád umělé kvítí, musí mít rád lidi,“ vzpomněl jsem si na slova klasika. Nahlédl jsem na toaletu, kde se krčila odporná předložka s motivem rybek na dlažbě připomínající minulé časy mnohem intenzivněji než lokál. I na doby normalizační však byla kombinace hnědě kropenaté podlahy a starorůžových obkladaček na zdech odvážná. Ale abych jen nepomlouval, místnost byla pravidelně malována, o čemž svědčily neumyté čmouhy na dlaždicích v horní řadě. Na jednoduchém drátěném očku visel starý dobrý harmasan, který teprve dával ubytování punc starých dobrých časů vlády jedné strany.

Ráno nás čekala snídaně, hádal jsem jestli se bude jednat o nějakou zábavnou variantu švédského stolu a nebo spíše o dedikovaný talíř s podřadnými šmakuládami. Vlastně to nebylo těžké tipování. Na talíři se nacházelo několik tenkých koleček čehosi, co jsme po delším zkoumání vyhodnotili jako měkký salám typu junior, nejspíš drůběží. Dále několik plátků měkkého salámu gotthajského typu, samozřejmě nějaký ten pláteček cihly, to vše ozdobené duem koleček okurky a odřezkem rajského jablíčka. K tomu rohlík z noční pece, jak se říkávalo. Dopoledne jsem nasměroval hvězdu na kapotě do nedaleké vsi, kam jsme jezdili na chalupu známých v dobách, o kterých jsem se dnes již několikrát zminil. Vzpomněl jsem si na vůni kuřat temperovaných na roštu, trpké cesty od obecní pumpy s kbelíky vody či slastné kouření ve stohu. Dětství a venkov, může snad být něco lepšího? Jenže se blížil čas oběda a bylo nutné přerušit rozjímání a vrátit se, protože na nástěnce byla přesná hodina výdeje a zpoždění by se nemuselo vyplatit. I oběd se nesl v nastavené retro vlně, tak tenoulinký řízek jsem neviděl hodně let. K večeři připravil pan kuchař katův šleh a tu jsem pocítil potřebu osobní statečnosti a zmocnil se jídelního lístku. Jenže osobní statečnosti bylo třeba velice velmi, jak se ukázalo při čtení libozvučných názvů avizovaných krmí. Počin šíleného kuchaře, Tajemství pandořiny skříňky, Dar z rybníčka Brčálníka nebo Rybanino poprsí. Posledně jmenovaný pokrm byl dokonce v dokumentu vyobrazen, muž v kuchyni byl zjevně žertéř a z plátku kuřecího masa, dvou půlek kompotovaných broskví a dvou hrozinek vytvořil laškovnou kopii ňader nebohé Ribanny. Naštěstí je cudně oblékl do eidamového hávu. Jedinou specialitou, která neměla zábavný název byl vepřový řízek a s tím jsme se již bohužel seznámili. Rozhodl jsem se tedy pro půst.

Jenže s vypitými pivy jdou předsevzetí stranou a nakonec jsem se odhodlal k objednávce. Paní výtoční sice namítala, že kuchař jde za půl hodiny domů, ale rozhodl jsem se riskovat. Našlo se nás kupodivu více, kteří se chtěli postarat, aby mistr nemusel při konci pracovní doby rozpalovat pánve zbůdarma. Paní to glosovala slovy „z vás bude mít kuchař radost“. Byl jsem si jistý, že radost bude na obou stranách a objednal si ono Tajemství pandořiny skříňky, neboť jsem si naprosto nedokázal představit, co to bude za šmakuládu. Název ovšem klamal, řízek byl třeba mnohem větším zlem. S blaženým pocitem sytosti jsem si zašel k šenku pro další sklenici piva. Byl jsem svědkem nečeho nečekaného. Zdejší servírka se smála. Ne však na mne, ale na své přátele, kteří se seskupili u štamtyše. Jejich mluvčí, peroxidová plavovláska s hrubým hlasem se mne zeptala, jestli prý nechceme jít vedle, že jejich kamarádka zde musí trčet jen kvůli nám a že je to vedle stejně lepší. Neměl jsem důvod tomu nevěřit, ale zároveň jsem nějak nedokázal naivně-drzému přáníčku vyhovět. Po noci pod plastovým pugetem a talíři podřadných uzenin tentokrát se strojově nakrájenými krajíci chleba jsme zaplatili a odjeli. Dlouze jsem uvažoval o tom, jestli by pan majitel zážitkové zájezdní restaurace neměl výrazně zvýšit ceny a nabízet pobyt cizokrajným turistům coby vítané retro, pohostinský stroj času, udělat ze slabiny přednost, koncept. Poznej RáJ by se to třebas mohlo jmenovat. Venkoncem v oné známé a oblíbené krčmě kvazistředověkkého typu se hosté záměrně také verbálně napadají a všem to přijde kdovíjak zábavné.

Komentáře

  1. Tak pravil Havana Blues, 13. 11. 2012 v 21.05 :

    Sím, já vím! (Tedy – aspoň doufám. Představa, že existují DVĚ takové restaurace, je příliš děsivá.)

  2. Tak pravil RVHP, 13. 11. 2012 v 21.51 :

    Chodemmimo Ribanna je zjevně velkou inspirací pro kuchtíky…

    http://www.labuznik.cz/recept/rybaniny-stydke-pysky/ :poke:

  3. Tak pravil rom@net, 13. 11. 2012 v 22.11 :

    co ti praha udělala, že ještě platíš, abys takto trpěl?

  4. Tak pravil Havana Blues, 14. 11. 2012 v 9.57 :

    RVHP: Nedík. Jalo mne nutkání najít si obrázek Karin Dor. Teď abych si hledala jiný zdroj bílkovin.

Vložit komentář