sarbatru

Výročí. Čí? Kočičí!

Zatímco si politici velkými slovy připomínali velký studentský výprask a přerozdělení moci ze strany jedné na stran několik, občané se radovali, že mohou zůstat ve svých domovech, konzumovat  husy se zelím a vůbec slavit svátek zahálkou. Také jsem zahálel, ale připomněl jsem si (spíše si jen vzpomněl) dvouleté (alespoň myslím) výročí od dne, kdy jsem namísto zahálky a pečené drůbeže navštívil městský outulek pro nemajetné koty a přinesl si v růžovém plastovém modulu kočičku se jménem 1406. Jméno jí zůstalo, jakkoli jí již dlouho říkám zdrobněle Šestko. Neslyší na to, ale celé jméno se hůře vyslovuje. Za tu dvouletku prošla kočička dlouhou cestu a já s ní. Ne u všeho bych musel, zpětně viděno, být. Obzvlášť ne u všech těch škod na majetku, nočních rejdech a placení účtů za vyšetření a ošetření. Nebylo jich tolik, ale byly to vysoké účty. Minimálně vůči pořizovací ceně němé tvářičky.

Z kotěte s veselými fleky, které se často chovalo jako skvrnitý tyfus, se stala velká kočičí slečna. Podle jakési tabulky poměřující věk lidský a kočičí je kočičce přes třicet, čímž by se dalo vysvětlit její poměrně dost nevyrovnané chování. Inu není to asi lehké, když mají stejně staré kamarádky již dávno koťata a ona je nucena trávit veškerý čas s pošahaným nevlastním bratrem. Ale možná se tabulka mýlí, podle toho, kolik se dle encyklopedie dožívají kočky evropského typu, nebude dlouho trvat a její věk lidský bude spíše nelidský. A možná si v nějakém ženském časopise přečetla, že život začíná po třicítce, jinak si nedokážu vysvětlit onu aktivitu předešlých dnů. Hlavní povahové rysy se ale nemění, případně jen lehounce zhoršují. Ale abych na ni jen nenadával, už se v nepozorované chvilce nechá i chytit a pouze jemně, ale teskně mňouká, dlouho mne nekousla ani nepoškrábala.

Chybějící rodinný život si vynahrazuje svými koníčky. Mezi největší patří naštvané čumění, které nejraději provozuje ze svého  oblíbeného set-top-boxu, který celý zalehne a tudíž nelze používat, kdo by se ale chtěl dívat na televizi. Dokáže čumět také z horních skříněk kuchyňské linie, z chladničky, na topení, na parapetu a s oblibou si sedne doprostřed místnosti a věnuje se témuž. Ani chuť k jídlu ji neopustila, stačí se přiblížit k sporáku a už se u nohou motá nejhladovější kočička na pravém břehu Vltavy. Jen zálibu v kálení do vany a veselém vyhazování z květináčů by ještě mohla přehodnotit. Nikdo není dokonalý. Také mi přijde nevhodné, že zatímco Hitlerčík mne vítá a hraje dojemného, Šestka znuděně přijde do předsíně, nahodí ještě znuděnější výraz a odejde pryč. Nezájem. To by ale odpovídalo úplně jinému přepočtu kočičího a lidského věku.

Vůbec je to společenské zvířátko. Miluje návštěvy, dokáže po celou dobu být schovaná v koupelně za osuškou a tvářit se, že tam rozhodně není. Ondyno jsem dostal záludnou otázku, proč že žiju s koty. Nedokázal jsem zareagovat, tedy upřímně jsem se zamyslel a začal počítat všechny ty výhody, chlupy kam se podíváš, hrudky kočkolitu v ložním prádle, okousané květy v mičurinském koutku, zdevastované žaluzie (což je spíše práce pana Adolfa, vytrvalce v boji s lamelami), nevyspání následkem nočních her, umyvadlo věčně ucpané uchošťoury (také  skvělé hobby), stopy drápků na interiéru ubikace  a další kratochvíle. Kdo by to nechtěl. Alespoň jsem rád, že jsem se nedostal do fáze, do které směřují všechny důchodkyně žijící s kočkami. Myslím na dlouhé monology s čtvernožci, stranění se světu a zanášení domova komunálním odpadem. Odpadky domů opravdu nenosím. Tedy ty knížky od popelnice jsem zachránil. Knížky se přeci nevyhazují. No ne?