Velká říjnová rekreace

Pokud ještě někdy vyrazím k Jaderskému moři, bude to výlučně  v říjnu. Pryč jsou totiž nepříjemné hice, pryč jsou davy tůristů chytajích bronz, pryč jsou kolony na hranicích, sezónní příplatky a obnažená ňadra rekreantek, odvádějící pozornost našince od rozečtené knihy. Postrádal jsem jen stánky se souvenýry, neboť jsem měl spadeno na nějaký vkusný plastický magnet s delfínem či mušlí, kterým bych obohatil svou sbírku kýčovitých upomínkových předmětů na dveřích chladničky. Jak příjemné však byly prázdné pláže, vylidněný kemp a odměřené paprsky podzimního typu. Jen veškerá pozornost žebravých kotů se soustředila na jediné návštěvníky areálu. U azurového Jadranu bylo zkrátka tak příjemno, že jsem s chutí vydržel válet se na pobřeží celý den, vlastně jen půl dne, tedy konkrétně určitě přes hodinu, i tak je to ale osobní rekord za posledních několik let. Tuze příjemné to bylo. Tento způsob podzimu zdá se mi vůbec velice šťastný a to chorvatští soudruzi nazývají měsíc říjen listopadem. My jsme samozřejmě nebyli v zemi předražených olihní a genocidy, nýbrž jsme naše paštiky dovezli do pravoslavného Montenegra.

Sdílím plně nadšení pana Rybáře pro slanou vodu, avšak cestování v plavném voze po hornatém Balkánu je ještě lepší. A tak dostalo přednost. Pouštím se na tenký led, ale myslím, že plavba hvězdoletem po jihovýchodní Evropě je dost možná ještě příjemnější než popíjení kvašených nápojů spojené s debatou o literatuře, vědě a umění. Tedy ne že by na blekotání nad pivem Jelen nedošlo. Všechny cesty vedou nejprve do Bělehradu, však je to taky pravá „metropola“, jak říkají místní, tento fakt dokladují tím, že dosud je metro postaveno  jen do „pola“. Srbské hlavní město se připravovalo na průvod pohlavních menšin, o čemž svědčily nápisy na fasádách. Nakonec byl pochod zakázán, aby nebyl narušen veřejný pořádek. Majitelé butiků se západním zbožím v centru města si jistě oddychli. Bývá zvykem, že potyčky s orgány se následně mění v poctivé rabování. Vůbec se mi líbí ta balkánská tradice psaní po zdech. Asi nejzábavnější považuji nápis na ochozu stadionu Červené hvězdy, tedy na legendární Marakaně, kterou v kotlině proslavil hlavně neméně legendární Panenkův dloubák z roku 1976, na zeď stadionu kdosi modrým sprejem nastříkal vyznání, že „lepší je dcera kurva než syn policajt“. Ale je spousta neméně úderných nápisů. Kupříkladu slogan „politici na parádě a národ na barikádě“, poukazující na to, že zatímco někteří zástupci lidu podporovali průvod mužů v kožených slipech v ulicích hlavního města, na severu Kosova již dlouhé týdny lidé brání barikády u administrativních přechodů, v kterých někteří spatřují přechody hraniční. Chodemmimo je zítra 70. výročí od největšího masakru, jakého se dopustili němečtí okupanti za druhé světové války na srbském území, kdy v Kragujevci postříleli několik tisíc civilistů, včetně kompletního žactva místního gymnázia a profesorského sboru. Velmi vkusné je, že v „předvečer“ výročí byli vyslání ozbrojení němečtí vojáci KFOR proti Srbům na barikádách.

Rád se vracím na stejná místa, opakování je přeci matkou moudrosti, ale proč nepoznat něco nového. City of Jagodina jsem navštívil poprvé a rázem byl pln dojmů. Nečekal jsem bůhvíjakou riviéru, ale klihovitá zapadákovitost byla přesto nad mé síly. Už paní recepční v hotelu, který svůj původ v dobách vlády jedné strany nijak nezastíral, mne zaskočila, když vyžadovala policejní přihlášku, bez které se prý nemůžeme ubytovat. Nakonec se vše během půlhodinky a několika telefonátů na milic policii vyjasnilo a směli jsme zůstat. Odměnou nám byl ryzí interiér pozdních sedmdesátých let, který nebyl nijak měněn, s výjimkou opotřebení. Obzvlášť vkusný byl salonek s poetickým názvem „Ćuran“. Ovšem nic nelze vytknout okolní krajině, plné vinohradů, půvabně zvlněné, tu a tam osazené nějakým tím středověkým monastýrem. Zajímavé je, jak harmonicky se mohou doplňovat stará a nová místa, obzvláště v případě, že po krujzování malebnými panorámaty a vizitaci několika klášterů s unikátní architekturou, se dojede do nejlepší restaurace celého Balkánu s unikátní domácí kuchyní. Návštěva v podniku Lepi Boro je svátkem, kdyby jej chtěl někdo z čtenářů navštívit, což rozhodně doporučuji, nalezne ho v Kraljevu v ulici „Oktobarskih žrtava“, která je pojmenována právě na počest německými soudruhy zmasakrovaných civilistů z předchozího odstavce. Největší atrakcí je vždy čorba, polévka plné chuti se spoustou zeleniny a hlavně jemně rozvařeného masa, které se na jazyku jen rozpadá. Polévka je vždy obřadně nalita starším číšníkem z polévkové mísy a nesmí chybět ještě horké pečivo. Pomník poctivé balkánské kuchyně. Nabídka hlavních jídel je také bohatá, nemluvě o porcích,  a jediným nešvarem tak je, že po olbřímí porci výtečné polévky již zbyde místo nanejvýš na jeden chod. Lepi Boro je chrám šumadijských pokrmů.

Přesunuli jsme se do západního Srbska, kde jsme navštívili město Užice, se kterým si historie v minulém století hned dvakrát nepěkně zahrála. Nejprve jej zničili němečtí okupanti, ano předci oněch mírotvorvů, kteří ruší barikády, poté vzhled města dodělali komunističtí plánovači a hlavně betonáři. Panoramatu proto vévodí čtrnáctipatrový hotel Zlatibor, ne nepodobný vesmírné lodi. Specialitou užických Srbů je komplet lepinja, což je obzvlášť zajímavá šmakuláda. Z lepinje (pečivo vypadající jako velká žemle) se uřízne vršek, vydlabe se střídka, smíchá s kajmakem (originálně zpracovaný mléčný tuk) a vejcem a dá se spolu s odkrojkem zapéct do trouby. Znalci si poručí, jak moc vypečený chtějí vnitřek mít. Poté se to vyjme z trouby a celé se to poleje takzvaným pretopem, tedy šťávou vypečenou z temperovaného jehněte. Bohatě poleje. Přiklopí pokličkou a konzumuje. Je to krapet tučnější, ale rafinovaně dobré. Ale nezůstali jsme jen u jídla samozřejmě. Uklonili jsme se památce hrdinů z Kadinjače a podivili se kretivitě architektů pietního místa. Vystoupali do pohoří Tary, prohlédli si monumentální vyhlídku a konečně jsem také navštívil Kusturicovo dřevěné městečko blízko hranice s Bosnou, okolo kterého jsem vícekráte projížděl, avšak dosud neviděl. A bylo co vidět. Socha Džoniho Depa v životní velikosti, bizarní vozidla a spousta historických roubenek v uličkách pojmenovaných po světových velikánech jako byli třeba Fellini, Andrić, Che Guevara a další. Vkusný, dřevěný, antiglobalizační dyznylend.

Kousek za hranicí mezi Republikou Srbsko a Republikou Srbskou se nachází městečko Višegrad, které není známé onou Višegradskou čtyřkou, protože ta je z úplně jiného Višegradu, alébrž úchvatným mostem, který zde nechal postavit slovutný Mehmed Paša Sokolović, významný turecký činovník poturčeného typu. Přesně před padesáti lety obdržel srbský spisovatel Ivo Andrić, po kterém je pojmenována jedna z ulic i v Kusturicově, Nobelovu cenu za literaturu právě za román Most na Drině, který vypráví o této skvostné stavbě a lidech okolo ní. Mimojiné je hezky popsána pasáž, kdy je chycen vandal sabotující výstavbu a mezi půlky je mu vražen kůl, na kterém za několik stránek bolestivě skoná. Pocta pana Kusturici panu Andrićovi však nekončí pojmenováním ulice (nakonec nejen ulice), ale dokonce ve Višegradu staví další projekt, přezdívaný Andrićgrad či Kamengrad. A stejně jako za dob Mehmeda Paši je významná stavba významným zdrojem příjmu pro zdejší chudé obyvatelstvo, které na tom nebylo nijak dobře v době, kdy ještě přes most nejezdily karavany z Cařihradu a není na tom samozřejmě růžově ani dnes, kdy most spolu s městem pozbyl svůj strategický význam. Významný ale je a to dokládal i autobus japonských turistů, kteří si zaznamenávali jedinečnou stavbu všemi možnými způsoby. Jestlipak byl Andrićův román přeložený i do japonštiny?

Do Sarajeva je to již jenom kousek. A samozřejmě navštívit Sarajevo a nedat si pár čevápů je jako navštívit Thajsko a neobcovat s lejdybojem. Nebo minimálně něco podobného. Navštívil jsem také nedaleko žijící přízeň a krom jiného vyfasoval přebytky ze zahrádky. Marně jsem se bránil, že cestovat přes půl Evropy s banánovkou zemáků není nejlepší nápad, prostorný zavazadelník je musel spolknout. Stále si myslím, že nejlepší čeváp produkuje podnik s úderným názvem Željo, jakkoli jistě nejsou špatné ani ostatní, nicméně král může být pouze jeden. A král prostě umí. Hned bych si dal znovu těch deset šťavnatých, kouřem ovoněných válečků v tukem nacucaném somunu, o kterém si „zasloužilý alkoholik a sklep-mistr Hanák“ mylně domnívá, že se jedná o pitu. Jenže ono je logické, že je v tom zmatek, když se pita prodává v buregdžinici.  Cesta ze Sarajeva do černohorského Nikšiće vypadá jako všelicos jiného než jako mezinárodní komunikace. Bylo mi předem řečeno, že cesta je dost úzká, přesto mne několikrát překvapilo, jak moc úzká uměla být. Také bych čekal na mezinárodní magistrále méně volně pobíhajících hospodářských zvířat, tedy stád hospodářských zvířat. Ovšem rázovitý balkánský kolorit to splňovalo zcela a to nemluvím o dechberoucím kaňonu řeky Piva (ne, není to ta řeka piva z oné odrhovačky).

O městě Nikšić jsem si myslel, že je to menší zapadákov, zřejmě jsem přihlížel k tomu, že ve městě je známý pivovar. Po hodinovém křižování ulic a hledání restaurace s širší nabídkou než jsou teplé a studené nápoje jsme se vrátili na hotel. Hotel byl také lety prověřený. Nijak mne nepřekvapilo, když jsme ráno zjistili, že neteče voda, zato mne překvapila dáma v recepci, která na mou stížnost dotčeně odpověděla, že voda neteče nikde. Když jsem se divil, divila se také, protože mezi osmou a desátou přece neteče voda nikdy. Ohradil jsem se, že by bylo dobré to říct při příchodu do hotelu a paní se také ohradila, že předchozí večer neměla službu. Nejsem příli popudlivý člověk, ale toto mne dopálilo a oznámil jsem jí, že za takové služby platit nebudu, na což mi hbitě odvětila, že mi potom nevrátí pas a je to. To už jsem měl před očima mžitky a nechal si zavolat ředitele, náměstka, prostě nějakého dežurného představeného. Po nepříliš chutné snídani, která byla klasicky po černohorsku servírována z vozíku, protože kdo by se s těmi talíři pořád tahal, mimo jiné začínám věřit těm srbským pověrám o černohorské lenosti, se dostavil muž v košili, který mi s úsměvem oznámil, že mne chápe a že vina je přece na městském vodovodu. Po dlouhé debatě, při které padlo mno naprosto nepochopitelných argumentů nakonec pokývl hlavou, řekl že tomu již rozumí a směrem k milé ženě za pultem pronesl, ať nám započítá slevu. Inu pro co jiného než těch deset procent jsem se dohadoval. V nepoměru k líné pakáži z města je prastarý manastýr Ostrog, který mniši vystavěli vysoko ve skále, ke které vede cesta přímo křížová.

Cestou od moře jsme se zastavili v nejhezčím hercegovském měste Trebinje, které vyniká mediteránským espritem a podnebím. V jedné z konob pustého Popova pole jsme pojedli chutné jehněčí lešo a vydali se vzhůru do hor. Je jen málo tak pěkných míst na cestě jako národní park Sutjeska. Jízda po podemleté silnici bez svodidel dělá z přejezdu hor zážitek přímo adrenalinový. Hodně neuvěřitelný je také betonový památník abstraktního typu v Tjentišti, místě bojů hrdinných partyzánů s německými okupátory, jejichž potomci jsou dnes na barikádách, což je potřeba připomínat. Dokonce právě probíhá sanace přilehlého muzea, takže jsme mohli nahlédnout dovnitř a pokochat se pohledem na fresky s antifašistickou tématikou tvořené klasickou italskou metodou. Výtvarníci vzali svůj úkol jako stranický závazek a malování fašounů si užili. Paťatí kostlivci pištící na píšťaly připomínající hlavně kulometu, bubnující na bubny lidskými hnáty a ničící vše, po čem projdou byli impozantní. I soudruh Tito v barvě a nadživotní velikosti, jen mu nějaký kazisvět vyškrábal oči. Mimochodem byla o této slavné bitvě, které se také říká Pátá nepřátelská ofenzíva, v sedmdesátých letech natočena historický epopej, ve které pana maršála ztvárnil Richard Burton. Natáčení se prý protáhlo, protože mistr byl již v poledne v takovém stavu, že se neudržel na nohou. A takovou měl doma ženu.

Vše pěkné zákonitě jednou končí a tak nezbylo než se vrátit do Srbistánu, cestou nakoupit chutné uzeniny u pana Grboviće a na tržnici nějakou tu zeleninu a další šmakulády. Nakonec byl prostorný zavazadelník zaplněn do posledního místečka a když jsem viděl, že zadní kola jsou zapadlá jako oči fašounských smrťáků, měl jsem ze zpáteční cesty trochu strach. Avšak na kvalitní vůz s hvězdou je spoleh a bez zaváhání nás dopravil zpátky do hl. m. Jen panu celníkovi na eurounijní hranici bylo divné, proč je automobil tak zatížen, ale když pod pytlem paprik objevil bednu brambor, již se na nic neptal. Jen s chutí zalistoval obsahem časopisu pro pány, který jsem z víceméně vědeckých pohnutek zakoupil na poslední pohoně před schengenským životním prostorem. Napříště tak vím, jak na ně, pod obnaženými těly dívek zkusím propašovat více  cigaret značky Drina a ovocných destilátů, abych lépe snášel čas do další cesty. Jen se bojím, že pro letošek už jsem se narajzoval dost.

Komentáře

  1. Tak pravil Modras, 21. 10. 2011 v 10.46 :

    Moc pěkně napsané, rád to tady čtu. Nic nedbejte na nízká čísla počtu příspěvků komentářního typu a směle pište dál! Cestopisných zápisků z jižních zemí není nikdy dost :).

  2. Tak pravil Maroš, 21. 10. 2011 v 17.54 :

    Ahoj rád čtu tvoje články a jsou super. Chci se tě zeptat na to tvoje převážení jídla a hlavně pití.Pobýval jsem v Srbsku před cca 1rokem (skvělá země) a při návratu nám na hraničním přechodu Subotica-Chorgoš? vždy prohledali kufr auta.Při jedné kontrole kolegovi ,který jel pár dní přede mnou našli cca 3 litry domácí slivovice a hned ho zadrželi asi na 4hodiny – někam stále volali a musel zaplatit 200E pokuty -prý ty lahve neměli kolek.To vozíš ty lihoviny s kolkem? dík

  3. Tak pravil RVHP, 22. 10. 2011 v 12.11 :

    Nikdy jsem destilat s kolkem nevezl, madarske soudruhy vzdycky zajimalo mnozstvi alkoholu a cigaret, protoze zasadne trvaji na povolenem – jeden litr a dve krabicky. Jednou jsem musel zahodit dva kartony, ale bez pokuty. Fakt je, ze obvykle hlasim, ze mam lahev domaci koralky a ze na to reaguji vzdy pokyvanim hlavou..

  4. Tak pravil Maďar, 24. 10. 2011 v 10.58 :

    Kde je fotka mimořádně zatíženého hvězdoletu????

  5. Tak pravil ten, který je, 24. 10. 2011 v 16.51 :

    Milé příteli, jsem rád, že si pán cestu opět vychutnal, ale jedna věc mi není jasná: co je to „turecký činovník poturčeného typu“?

  6. Tak pravil RVHP, 24. 10. 2011 v 17.51 :

    To je turecky cinovnik (v tomto pripade velky vezir), ktery se narodil jako prosty, neobrezany chlapec krestanskym rodicum (v tomto pripade ve vesnici Sokolovici v Bosne)… 💡

  7. Tak pravil ten, který je, 25. 10. 2011 v 12.06 :

    Teď to dává smysl. Koukám, že zradil to, čemu říká Západ, a dal se k musulmanům…

  8. Tak pravil RVHP, 25. 10. 2011 v 12.12 :

    Ano, podobne jako lidicke deti zradily panslovanstvi 😉

  9. Tak pravil ten, který je, 26. 10. 2011 v 12.22 :

    Přesně tak to je. 😀

  10. Tak pravil wife&husband, 27. 10. 2011 v 22.29 :

    Parádní článek….skoro mě to navnadilo vydat se tím směrem:)
    Díky.

  11. Tak pravil Labenka, 29. 10. 2011 v 22.33 :

    A kteréže plavidlo dalo impuls k této podzimní cestě? Nebo snad se Mistr dopustil rozhodnutí bez výstřelu?

  12. Tak pravil RVHP, 31. 10. 2011 v 11.39 :

    Jediný výstřel vyšel z Helmutova výfuku…

Vložit komentář