Slečna Míša, měkkýši a mír

Přemýšlel jsem ondyno, jak zakončit úspěšný den. V zaměstnání jsem se zdržel výrazně déle než jsem toužil, celý den samá nepříjemnost a nádavkem jsem se od spokojeného klienta dozvěděl, že kdybych byl zaměstnán v jeho firmě, byl bych již nezaměstnaný. Podobné ocenění je spíše třešnička na dortu a mnoho si z něj nedělám, jakkoli mne trochu unavují emotivní hovory s lidmi, kteří zdůrazňují svou důležitost. Když došlo na variaci na obligátní „víte, kdo já jsem?“ ubezpečil jsem pána, že mi je známo, že není nosičem párků, ale že beztak mnoho nenadělám. Někteří lidé si prostě nejsou ochotni připustit, že smrt a pracovníci IT jsou jediní spravedliví na světokouli. Tedy postihují svou činností bez výběru chudé i bohaté, úspěšné i ztroskotance, tlusté i tenké. Ajtíci jsou v některých ohledech spravedlivější.

Když jsem otočil hvězdou směrem domů, napadlo mne, že by nebylo špatné se odměnit za podaný výkon teplou večeří. Rád se večer zastavuji u vietnamských soudruhů v tržnici písnické. Většina osvěžoven sice nepracuje, ale stále se najde nějaký ten otevřený podnik. Tuhle jsem se zasloužil o pobavení obsluhy jedné takové špeluňky, když jsem si objednal krmi, kterou  jsem díky mylnému překladu považoval za polévku s mořskými řasami. Pobavení personálu mne přimělo k opětovnému pohledu do mobilního zařízení, kde jsem zjistil, že se nebudou podávat řasy, ale plži. V té chvíli jsem pochopil, proč se  pan číšník asijského typu zubil a vykřikoval „snack“. Jelikož si krom sladkých pokrmů a mozečku vyjídaného z dožívajícího makaka téměř nic neošklivím, přijal jsem tuto výzvu s radostí a gastronomickým zážitkem byl mile potěšen. Polévka byla velmi chutná, horká a pikantní, šněčí tělíčka měla chuť podobnou kombinaci olihní a vařených vajec.

Vůbec je zajímavé, jak dnes lidem nestačí si pochutnat, jak se dříve říkalo, ale musí mít hned zážitek gastronomického typu. Přesně nevím co to je, neb za zážitek považuji i nad plameny opečenou uzenku s jemně připálenými růžky, ale tuším, že ve světě, kde nestačí být aktivní, nýbrž proaktivní, z květinářek se staly floristky a kde si zamykáme své vlastní odpadky, chodemmimo čerstvá zkušenost z vlastního bydliště, kde nainstalovali kontejnery do jakési klece, aby k nim nikdo nepovolaný (doslovně) nemohl, doufám jen, že muži jezdící kukavozem mají také klíč, tedy v tomto světě je potřeba mnohem větší zážitek než si obyčejně pochutnat nad neobyčejně dobrým jídlem. Tentokrát jsem si však nepochutnal, nejprve jsem byl dosti zaskočen, když jsem nikde nezahlédl ani živáčka a pojal jsem podezření, že orgáni provedli razii  na prodejce zboží padělaného typu. Zbloudilý Asiat mi však osvětlil, že žádné hromadné zatýkání neproběhlo, že jen všichni slaví vietnamského silvestra. Zapomněl jsem se zeptat, jestli při tom také jedí ovar.  Únorový nový rok mne vůbec zastihl nepřipraveného a tak jsem si ani nedal žádné předsevzetí.

Nezbylo než zakončit povedený den v globální vývařovně. Vzpomínám si, jak před lety moudře rozprávěla poslankyně Dostálová, nezapomenutelný mozkový trust demokratů občanského typu, jak nechápe, bylo to myslím v souvislosti se zasedáním eMeMeF a souvisejícími nepokoji v ulicích, komu vadí tyto podniky a dopustila se výroku zhruba ve smylu, že v zemích, kde jsou tyto „červené domečky“, se neválčí, tudíž je McDonalds svým způsobem symbolem míru. Tak nějak podobně to bylo. V bývalé Jugoslávii chodili do „meka“ dříve než se poprvé zakouřilo z fástfůdového boršče v pražském Arbatu, ale to je jen výjimka potvrzující pravidlo. Ačkoli třeba v Sarajevu červený domeček nikdy nestál, což lze pochopit díky obsedantní potřebě domorodců cpát se vytemperovanými válečky z mletého masa toliko s cibulí. Přijde však den a město nad Miljackou bude také obohaceno o mírový domeček s nějakým tím lokálním McBurkem v nabídce. A omladina bude mít alespoň co rabovat.

Oželel jsem možnost konzumace prefabrikovaných šmakulád ve voze, neboť bych rád zanechal světlý interieur beze skvrn od kečupu. Zařadil jsem se do fronty strávníků, té kratší, a věnoval se z nedostatku jiné příležitosti pozorování dvojice obsluhujících žen. Požadavky jednoho zástupu konzumentů, toho delšího, vyřizovala statná padesátnice, zatímco mne náhoda zavedla k pokladně s velmi štíhlou dívku s plavými copy. Nebyla nijak zvlášť příjemná, ani rychlá a podle všeho neměla kromě vzhledu žádné další kvality, ovšem krása je nezpochybnitelná hodnota sama o sobě. Tuhle jsem byl nucen komunikovat s asistentkou velmi blonďatého typu, která na otázku, jestli si uložila všechny přílohy z emailu, jezdila tenkým prstíkem s pěsteným nehtem po monitoru a hlasitě položky počítala, vzhledem k tomu, že se u toho předklonila a měla výstřih růžové halenky proklatě nízko, jsem raději odvrátil zrak a zamlčel, že existují i onačejší způsoby, jak zjistit počet položek ve složce. Přišel jsem na řadu, slečna Míša, jak se podle cedulky jmenovala, odštěbetala mantru o větším menu a vyskládala na tác balíčky s pestrými obaly a fádním obsahem.

U stolku jsem při žvýkání nemyslel ani tak na vykácené pralesy a mrtvé tuleně, ale na to, jaký rozptyl velikostí firemních kamizol musí firma mít připravený, aby oblékla čtyřicetikilovou slečnu Míšu i keporkaka, co stál vedle. Také jsem trochu myslel na to, jak asi vypadá slečna Míša bez kamizoly, ale spíše ze zvědavosti, jestli v tenkých nohavicích nosí také nohy. Z úvah mne vytrhla roztržka obou pracovnic, slečna Míša se zřejmě dožadovala volného dne, jenže její nadřízená, ona mohutná žena, přání slečny Míšy oslyšela. „A proč ne?“ štěbetala frackovitě slečna Míša a vzdorně zvedla vystouplé lícní kosti. Zkušená pracovnice jí osvětlila, že to nelze, že to měla vědět a říct dřív a poukázala na to, že kdyby to udělal každý, mohli by podnik zavřít. Slečna Míša začala pískat, že je jí špatně  a kdesi cosi, což evidentě nebyla zcela pravda. Manažerka utnula konverzaci silným hlasem a slečně Míše bylo jasné, že zítra volno nedostane. Napadlo mne, jestli přijde rozdávat radost a burgery nebo na vzniklou situaci flexibilně zareaguje pracovní neschopností. Bylo celkem milé pozorovat protažené obličeje obou zaměstnankyň, starší byla oprávněně naštvaná, protože slečna Míša nepatří k nejschopnějším členům týmu a slečna Míša měla na druhý den evidentně lepší program, protože paní vedoucí protínala pohledy, ze kterých šlo vyčíst ledacos, ale láska a obdiv ne.

Na druhou stranu, ačkoli byla slečna Míša zjevně nejslabším článkem řetězce rychlého občerstvení, tedy oné provozovny, oproti své nadřízené vypadala o třicet let a třicet kilogramů lépe a tak jsem jí nemohl upřít určité sympatie, což samozřejmě není spravedlivé. Ale ono není celkově spravedlivé v kostkované košuli prodávat rychlé občerstvení. A tak jsem jim oběma přál hodně společných let a byl rád, že u toho nemusím být. Sám jsem byl poté odměněn ujímáním v trávicím traktu a to je znamení, že tento podnik zase dlouho nenavštívím.

Komentáře

  1. Tak pravil pattt, 10. 2. 2011 v 16.52 :

    Často jsem se zamýšlel nad slečnami v kostkovaných košulkách prodávající masa umělého typu v sladkých houskách. Představoval jsem si jak přichází dívčina domů a ve vlasech nemá vůni heřmánku ale smrdí přepáleným olejem, hranolkami a jablečnou taštičkou. A už o nich nepřemýšlím :-)))

  2. Tak pravil RVHP, 10. 2. 2011 v 17.09 :

    ke slečnám se nečuchá, ne ❓

  3. Tak pravil pattt, 10. 2. 2011 v 18.44 :

    k princeznám se nečuchá

  4. Tak pravil pattt, 10. 2. 2011 v 18.49 :

  5. Tak pravil Janice, 12. 2. 2011 v 17.50 :

    Pripomnelo mi to tu vyrok meho synka: Nektere hamburgery chutnaji jako hovezi a nektere jako mrtva krava.

Vložit komentář