sarbatru

Re, tuty, boty a kalhoty s flekem

Ve světě financí se pohybuji s lehkostí paralytika, jsem si toho vědom a snažím se s tím žít. Velkým obloukem se vyhýbám všem těm děvčátkům, které v obchodních domech  nabízejí výhodné karty pro placení penězi, které jsme ještě nevydělali. Však víme, jak takové výhodné nabídky končí. Onehdy mne mile překvapil pán, který se představil jako můj osobní bankéř, ani jsem netušil, že někoho takového také zaměstnávám, a chtěl mi pomoci s organizací mého portfolia. Schůzku jsem odmítl, i přes svou ekonomickou nedostatečnost se domnívám, že pravidelné zaplacení všech složenek dokážu organizovat svépomocí. Přesto jsem se rozhodl vzít správu portfolia pevně do rukou a otevřel onu krabici od bot, ve které s pečlivostí sobě vlastní skladuji všechny dokumenty, záruční listy a další potištěné papíry vysoké důležitosti.

V papírové změti jsem nalezl složku dokumentů z onoho temného období, kdy jsem moudře usoudil, že je neobyčejně výhodné bydlet ve vlastní nemovitosti. Kdo by to jen řekl, že je tomu již pět let? Já určitě ne. Pamatuji si, jako kdyby to bylo včera, na první defekaci v novém bytě, která neskončila odjezdem exkrementu do Troje, nýbrž několikaměsíční anabází a komunikací s bodrými stavebníky. Na prahu nové pětiletky je možné uskutečnit jednu z mála změn, kterou dovoluje tenká smlouva s bankou, jež se odkazuje na tlusté podmínky všeobecného typu, které nikdo soudný nikdy nečetl. Dříve se tomu říkalo vytloukání klínu klínem, dnes pro to máme pěkné české slovo refinancování. Velmi výhodný úvěr lze splatit půjčkou z jiné banky, která je ještě výhodnější než předchozí. Vzhledem k tomu, že jsem neměl nejmenší důvod být se stávajícím ústavem a jeho grandiózní nabídkou spokojený, rozhodl jsem se, že bitvu vybojuji a prokážu svou finanční příčetnost před sebou a celým světem.

Zavolal jsem tedy do banky a zajímal se o schůzku s nějakým osobním úředníkem. Slečna na lince, která prý zaznamenává projevy mé vůle, mi medovým hlasem vysvětlila, že mezi takzvanými bankéři, tedy lidmi, kteří za úplatu lákají nové ovečky, a vymáhacím oddělením, které komunikuje s ovečkami majícími problém s úplatou svých závazků, není nikdo, kdo by se se mnou sešel. Když jsem zahrál na city a oznámil, že mne velmi mrzí, že někdo, komu jsem dal na úrocích více peněz, než jsem kdy věnoval ženě, která mi dala život, se se mnou nechce sejít, dostal jsem přeci jen číslo na jakéhosi bankéře. Namísto protřelého rybáře lidí se ozval na druhém konci bezdrátu dětský hlásek. Úplně jsem pana bankéře viděl, jak vystoupil z orezlé karosy s registrací ústeckého kraje, s optimistickým výrazem si přehodil přes rameno sportovní tašku a v nepadnoucím levném obleku, s vázankou vyzbrojenou nevzhledným uzlíkem manhatanského typu, který mu beztak uvázal nevlastní táta, vyrazil na výběrové řízení do finančního ústavu. Hoch mi alespoň poradil, že mám zkusit „komunikovat“ s hypotečním centrem „prostřednictvím“ emajlu. To jsem také udělal a opravdu jsem dostal záhy odpověď na své dotazy, která byla formulována tak rafinovaně, že jsem pojal podezření, že odpovídající není člověk.

Obzvlášť mne potěšilo, že slovo banka píše s velkým B. Na dotaz, jestli a kde je možné se sejít, jsem se dozvěděl, že Banka mi vše pošle poštou a na další dotaz ohledně změn smlouvy mi bylo oním odpovídačem odpovězeno, že takové změny Banka neumožňuje. Roztrpčen jsem se nad sklenicí kvašeného nápoje svěřil příteli, který zajásal, protože nejlepší kamarádka jeho manželky je bankovní poradkyní, která se vyzná a poradí. S nehranou nechutí jsem se s nejlepší kamarádkou sešel a vydržel se několik minut přemáhat a sledovat proti sobě klesající a stoupající barevné grafy úroků, výnosů, sazeb a dalších nesmyslů. Poté jsem nejlepší kamarádku požádal, aby si nechala své grafy a sdělila mi nějakou jednoduchou formou výši splátky a krvavého úroku. Protože jsem byl pevně rozhodnut nenechat se oholit více než je nezbytně nutné, absolvoval jsem seancí nad grafy, které znamenají svět, více. Čím více jsem jich viděl, tím více jsem si začal vážit autistického emailového robota, který se nesnaží nic nabízet. Nakonec mi zavolal starý známý osobní bankéř, sešli jsme se a dostal jsem zcela grafuprostou nabídku, která se neodmítá. Teď si uvědomuji, že jsem napáchal v příběhu pěkný zmatek. Existuje totiž banka, do které mi již mnoho let chodí žold a má pěkné modré stránky, ovšem je to jiný ústav než Banka, jejíž hypotéka čouhá z mého komína.

Počkal jsem ještě na nabídku Banky, která v předem avizovaném termínu oznámila novou výši úroku, která byla opravdu vysoká. Napsal jsem tedy autistovi, že je to jasný pokyn k odchodu od Banky k jiné bance, na což mi nedokázal odpovědět. Týden po podpisu smlouvy mi však zavolala pozorná dáma z oné Banky, která se mi svěřila, že se k ní dostal můj nesouhlasný dopis komentující výši úrokové sazby a zároveň se zajímala, co se mi na té sazbě nelíbí. Přišlo mi to stejně příčetné, jako kdyby se mne zeptala co se mi nelíbí na rakovině varlat. Když madam pochopila, že jsem se rozhodl opravdu odejít, nabídla mi ještě lepší podmínky než banka (neplést s Bankou). Jen s tím nepatrnou komplikací, že bych si prý musel zřídit jakýsi účet zlatého typu, za který se měsíčně platí pět stokorun. Jsem sice špatný matematikus, ale přesto nebylo těžké si spočítat, že rozdíl mezi nabídnutou slevou a zlatým poplatkem činí za rok několik tisíc korun, samozřejmě ve prospěch Banky. Bylo to těžké rozhodování, ale nakonec jsem tuto výhodnou nabídku oslyšel. Následoval úřední den, kolky, výpisy, zápisy, úpisy a další nepříjemnosti, ale zvládl jsem je bez zavrávorání a se slastným pocitem, jak jsem prokázal svou finanční příčetnost.

Posledním symbolickým úkolem bylo zrušení účtu v Bance. Dorazil jsem na pobočku, kde mne velice překvapila slečna úřednice, která pravou rukou ovládala myš a levou podepisovala dokumenty čínským perem. Dokážu ocenit originalitu. Přesto jsem trval na svém a požadoval zrušení konta a vyplacení naspořených peněz. Po několika marných pokusech, po kterých bylo jasné, že si na podpisový vzor nevzpomenu, se slečna smilovala a mých šedesát sedm korun mi vydala. Na oslavu jsem si za uspořenou sumu ve vedlejších lahůdkách zakoupil tři chlebíčky a vydal se s nimi vstříc jistotám a prosperitě. Jen doufám, že se koti nedozvědí o tom novém výhodném životním pojištění, které jsem si nechal při této akci tisíciletí vnutit.