Pondělní zastavení v pozitivním duchu

Do pondělního rána jsem dnes vyjížděl s dobrým pocitem příjemně prožitého víkendu. Podařilo se mi splnit všechny domácí úkoly, které jsem si pro sebe připravil. Vlastně těch úkolů tolik nebylo, konkrétně byl pouze jeden: dočíst autobiografické pojednání pana režiséra Emira Nemanji. Očekával jsem větší nastavování zrcadla prohnilému globalistickému imperialismu a více veselých příběhů z natáčení, ale přesto knihu nezavrhuji. Jen jsem si s hrůzou uvědomil, že jsem dílo poprvé otevřel před devíti měsíci, za tu dobu jsou mnozí lidé ochotni donosit dítě, obvykle hlavně ženy. Nemusí však hned pršet a tak jsem byl spokojený i s kapáním a na noční stolek připravil povídání o Bohu a rokenrolu z pera jistého mnicha s pestrou minulostí. Mimo plán jsem také očistil kuchyňskou línii, což jí velice prospělo, nepřestane mne udivovat, jak za několik málo měsíců může být deska sklokeramického typu tak znečištěná. Pověsil jsem také na čestné místo zarámovanou stránku bulvárního listu ze Spojeného království, kde se u článku o kotech vypadajících jako pan Hitler vyskytla podobenka mého kocourka, což považuji za největší rodinný úspěch v průniku do médií, minimálně od dob, kdy vyšlo v Lidové demokracii babiččino smuteční oznámení.

Mnozí lidé nadávají na pondělí, ale myslím, že je v tom pondělí neprávem. Jako spolužák Adam, jehož příjmení, které navíc nebylo těžké považovat za křestní jméno, jej předurčovalo k tomu, že byl stále vyvoláván a usvědčován z neznalosti učiva, protože správný pedagog prostě jede podle abecedy a ze zavedené praxe se nenechá vykolejit. Přičemž tedy nechci zapomenout na těch několik osvícených kantorů, kteří v rámci spravedlnosti občas nezvykle kretivně začínali vybírat „odzadu“. Ve středu Evropy se vždy vyplatilo držet se ve středu. I v pondělí, které je sice první v řadě prašivých všedních dnů, ale nic zlého obvykle v tento den nezačalo. Téměř všichni ovčani mají naopak rádi pátek, poloviční sobotu, den odjezdů na chaty, chalupy, den konzumace lehkých i těžších drog, den uvolnění vázanky a mravů. Ovšem zrovna pátek nemá v historii přiliš kladnou úlohu. Velký pátek, černý pátek, druhá světová válka kupříkladu také nezačala v pondělí. Psát o pátku třináctého je ztráta času. Bylo by však nemálo naivní se dovolávat spravedlnosti pro den v týdnu, když se nedostala těm, kteří si ji zasloužili více. Mohu tedy alespoň svým osobním postojem prokázat neprávem ustrkovanému, že není sám ve svém velkém pátku, ikdyž se jedná o pondělí. A kde je velký pátek, tam je vzkříšení.

Vzkříšení by však bylo příliš optimistickým výrazem pro toporné opouštění lůžka, začíná nám zase svítat o něco později. Přemýšlel jsem nad knihou onoho mnicha, která by se jistě měla číst na důstojnějším místě a při důstojnější činnosti než je ranní defekace, že vcelku rozumím pohnutkám vedoucím k výměně tohoto vlčího světa za klášterní klid a pohodu. Jen bych myslím měl problém se vší tou askezí. Brzkým vstáváním, které mi na rozdíl od pozdních příchodů domů nikdy moc nešlo, a postní stravou, na kterou jsem prostě příliš rosolovitý otrok chutí. Jednou jsem navštívil takový manastýr ve středu Balkánu a souhrou osudu, které se říká nevyzpytatelné cesty, jsem zůstal na nocleh a také večeři, vzhledem k tomu, že jsem od rána neměl v ústech a odpoledne se stávalo dosti pozdním, rád jsem pozvání přijal. Během dvouhodinové večerní služby jsem se začal modlit, abych se udržel na nohou a tudíž jsem natěšeně uvítal její konec a možnost usednutí za stůl spolu s muži v černém. Nejprve přinesli polévku a všichni si popořadě nalévali po půlce naběračky, učinil jsem také tak, s vychytralým plánem, že přeci není problém talíř doplnit. Nebyl by to problém, kdyby vzápětí neodnesli polévkovou mísu. Podobně to bylo i s vařenou zeleninou a ještě jedním nemasitým chodem. V posledním vypětí sil v tomto zápasu za přežití jsem z odnášené nádoby chvatně uzmul jablko. Jeden z mnichů místo večeře četl z veliké knihy a než jsem stačil jablíčko sníst, všichni povstali, políbili ruku nejstaršímu a zmizeli do tmy. I já tehdy šel. Ačkoliv jsem se ještě dnes styděl za své obžerství, vrátil jsem knihu na stolek a šel si připravit sendvič s chutným pršutem od pana Grboviće a španělským ovčím sýrem neméně lahodné chuti.

Ve voze jsem si pustil legendární vokálně-instrumentální skupinu Pekinška patka, jejíž hudba nemůže nikdy zestárnout, jakkoli je poslední z obou desek stejně stará jako můj hvězdolet, jehož plechy místy stáří naplno zasáhlo. To ovšem není z prostorné a pohodlné kabiny vidět a tak je možno bez problému se kochat houpavou jízdou, odleskem hvězdy a smát se pošetilým řidičům mladoboleslavských dravců, kteří chaoticky přejíždějí mezi pruhy, povinně  bez zapnutého blikače, nedodržují vzdálenosti, a vůbec se jaksi dotěrně snaží vytočit své okolí. Zrovna když hrála ona památná píseň, při které se hlavní hrdina nedoceněného filmu Miše Radivojeviće ukájí ve svém automobilu, celý provoz se zastavil a ani pán se zelenou oktávijí, který rozdurdil mocný tedey agregát a dokázal se ještě dostat z levého pruhu do pravého, se nikam nepohnul. Chodemmimo se masturbující hlavní hrdina nazývá Slobodan Milošević a film vznikl také ve stejném roce jako ctihodný Helmut. Vedle mne se zastavil autobus emhádé, naplněný cestujícími až po strop, nikdo z nich se neusmíval, ale byl jsem alespoň rád, že jsem i já neonanoval při oné písni, protože bych si při pohledech cestujích připadal dost hloupě. Ostatně brzy se okna autobusu zamlžila a pohledům byl konec. Znovu jsem si vzpomněl na jednoho kamaráda, uživatele městské hromadné, který se mne ptal, jestli mi na individuální dopravě nevadí, že stále někde stojím v zácpě. Když jsem porovnal pohodlí mé maličkosti,  sedící v pohodlné sedačce z pravé umělé kůže a stojící cestující v zamlžené karose, přiznal jsem si smutnou pravdu, že mi stání v zácpě až tolik nevadí. A to jsem již odvykl od tradiční vůně bezdomova, která se v oněch prostředcích šíří. Tuhle jsem jel z jakési restaurace a s překvapením zjistil, že metro funguje déle než kdysi, mé nadšení polevilo, když jsem ucítil puch vycházející z vousatého muže. Vydržel jsem to dvě stanice a velmi hrubě jej požádal, aby ode mne šel co nejdále, protože smrdí jako skunk, což muž ten udělal a ještě se omlouval, že prý nevěděl. Jen aby.

Po pár desítkách minut popojíždění za zvuku kvalitního srbského punku se objevila modrá záře nad obzorem. Než album dohrálo, dokodrcal jsem se kolonou k dějišti nehody dvou tramvají, když jsem viděl jak je jeden ze štrásnbánů pokroucený, měl jsem chuť cestovat s pražským podnikem ještě více. I přes pozdní příchod (samozřejmě si to napracuju), jsem však nepodlehl pondělní trudnomyslnosti, vždyť jsme si už řekli, že to není tak zlé, a rozhodl jsem se, že mi dobré naladění nic nevezme. Ani banální pracovní problémy kumulující se v opruzoidní kynutý monstrproblém. Ani šunkafleky s kyselým okurkem nevalné chuti ze závodní jídelny. Ani výmluvy podřízených či výmluvy nadřízeným. Pošmourno a temno také ne. Stejně jako ucpané cesty domů. A že jsem zapomněl prádlo pověšené na terase. Když pozitivně, tak pozitivně. Jen se takto k večeru nemohu zbavit dojmu, že zůstat v tom všivém dni doma s tou rozečtenou knihou, byla by radost opravdovější. Ještě mne zaujalo, kolik lidí mělo potřebu si neštěstí tramvajového typu ofotit, já tak samozřejmě neučinil, jednak jsem si říkal, že na webu bude snímků dosti a poté mne celkem znechutil pohled na kabinu tramvajfýrerovu, kterážto byla jaksi rozpuštěna v druhé tramvaji, z čehož šlo celkem jednoduše dedukovat, že nedobře dopadl i samotný pan fýrer, což lžidnes potvrdil. Ofotil jsem však jinou věc, kterou jsem ze stojící limuzíny viděl. Jezdím okolo téměř každý den a názvu obchodu jsem si všiml již dříve, jen nebylo času a prostoru k zaznamenání. Chci tím přispět k diskuzi, kterou v české většině vyvolaly mačetnické humoresky v okresu na severu. Není třeba přeci hned oživovat diktátora, který vypadá jako můj populární kocour, jak si ona oplácaná dívka napsala na tílko. Vyloučeným soudruhům na ubytovny lze prostě vzkázat: „Nechcete přiložit ruku k dílu? Budete přiloženi!“

Komentáře

  1. Tak pravil pattt, 21. 9. 2011 v 16.21 :

    Mačetnické humoresky….. Hrdinou třináctidílného seriálu je okresní romský terénní pracovník v Brodu Dežo Pribán. Působí v silně průmyslovém a bouřlivě se rozvíjejícím se kraji. Každý jeho den je plný událostí, které je nutno řešit. Například rvačky v barech nočního typu, nelegální sběr kovů zanechaných na silnici pod názvem poklop kanálu. Pribán je člověk, který cítí svou odpovědnost za přítomnost i budoucnost naší země.

  2. Tak pravil RVHP, 9. 11. 2011 v 15.35 :

    Musím se hluboce zamyslet sám nad sebou a nasypat si popel, ta píseň, která slouží coby podklad k rukobludu Slobodana Miloševiće není vůbec od Patky, ale od Šarlo akrobata a jemnuje se Niko kao ja. Jak jsem to mohl takhle pomotat. Nicméně i výše zmíněná píseň ve filmu zazněla ❗

    A mrzí mne, že mne nikdo neupozornil..

Vložit komentář