sarbatru

Monology výčepní

Půvabné jsou všechny ty mondénní kavárny a restaurace mající koncept. Jen co pravda je a láska je. Jsem jich ale syt. A nejvíce syt jsem těch pěkných a úspěšných lidí, kteří do podobných podniků chodí. Tedy úspěšných pod prizmatem této ohavné předapokalyptické doby, ve které se nacházíme. Ono je to pěkné, mít postavení, hedkaunt, zakulacený tlustý vůz, honosné sídlo satelitního typu, velkou bednu, útlou ženu, ještě útlejší milenku, svetr s vlaječkou, předražené hodinky, vysoký příjem, nízký hendikep (ondyno jsem se při debatě o hendikepu odrovnal tvrzením, že mám jednu nohu kratší), rozumět vínu, umět připravit svatojakubské mušle a v létě si pronajmout odlehlý ostrov s majákem v teplém a slaném Jadranu. Ale všechno to také není. Jak je proti tomu očistné navštívit podřadnou nálevnu a hovořit s se zanedbanými muži v pracovních oděvech, vytahaných svetrech a bez hodinek. Moji hrdinové měli na sobě vždy vytahané pulovry, ideálně s koženými terči na loktech. Tedy kromě Tokei-ihta alias Gojko Mitiće samozřejmě, ten měl jen bederní roušku a hadr okolo dlouhých  havraních vlasů. Ale o tom jsem vlastně psát nechtěl.

Rozhodli jsme se s nejmenovaným panem kolegou navštívit pohostinství nižší cenové skupiny, abychom popili kvašených nápojů, pohovořili o životě, nastavili si zrcadlo a vůbec nasáli atmosféru lokálu, která je zázračným lékem proti podzimní melancholii. Proti které jsou léky ještě zázračnější, ale o tom bych také nechtěl. Nakonec jsme příliš nepohovořili, zrcadlo nenastavili, zato atmosféra byla silná jako chuť leskovackého ajvaru, kterému se ne neprávem říká srbský kaviár či červené zlato. Chodemmimo pan Mitić, nejznámější indián v Spolkové republice pochází právě z Leskovce. To je náhoda! Do výčepu jsem dorazil první, protože jsem dochvilný, usedl k volnému stolu a objednal si pivo. V místnůstce byla ještě dvojice tiše hovořících mužů, pán intelektuálního vzezření s partnerkou a dva velmi halasní opilci. Jak už to tak bývá, když někam přijdu, seběhnou se okolo mne ti nejlepší kluci ze vsi. Ale tohle nebyli úplně standardní opilci otravného typu, jakkoli první kontakt a otázky jestli cvičím s činkami a mám rád zbraně jsem nepovažoval zrovna za začátek velikého přátelství. Ostatně brzy jsme tuto počáteční fázi překonali.

Oba pánové byli veselé kopy, ale přeci jen o něco vedl pan Pavel, kombinující v sobě ty nejlepší vlastnosti pana Horníčka a houby. Obvykle mi hluční opilci nevadí, snad s výjimkou kolektivů, které se vydávají v adventním čase utužit vztahy mimo pracoviště a berou s sebou všechny ty podrážděné ženy, které sedí celý rok doma a následně se realizují v polevání sebe a svého okolí nápoji, vykřikování, padání ze židle a pruzení personálu. Mám opilce vlastně celkem rád. A tihle byli skutečně prvotřídní. Během dvou piv a přehršle veselých příběhů, doprovázených verši, anekdotami a citáty z Dobrého vojáka Švíka, dorazil pan kolega. Společně jsme tedy přihlíželi tomuto pivnímu ajnkeslbuntes. Kontaktováni byli i ostatní. Pán intelektuálního vzezření se tvářil, že by raději hovořil s dámou, ale dáno mu nebylo. Po jednom z vtipů na tento pár začal jeden opilec korigovat druhého. „Seš hrubej,“ říkal mu. „Nene,“ oponoval druhý, „jsem polohrubej.“ Oba se pak snažili z pána vytáhnout obor jeho činnosti. Shodli se, že rukama dělat nebude a navrhli, že jistě pracuje na magnetické rezonanci. Pán se tiše přiznal, že není lékař a prohlásil, že vlastně není vůbec důležité co dělá. Ale že to klidně řekne, pokud by na tom trvali. „Tak povídej,“ trvali. Pán s brýlemi prohlásil, že je druhořadým pisálkem, tedy novinářem. Dostalo se mu ujištění, že opilci mají novináře rádi.

Tři konverzační témata se mi nesmazatelně zapsala do paměti. Debata o výtvarném umění, kdy pán odsoudil modernu a definoval ji jako obraz, na kterém je „hnůj, nějaká jetelina a v pozadí sluníčko“. To by dokázal každý. A nemaloval by jen štětcem, třeba také „sandálí“ nebo něčím jiným. To by pak prý bylo kokotální umění. Neméně zábavná byla idea zakoupit sovětskou dieselovou ponorku a udělat z ní hotel pro podvodníky. Pod Karlovým mostem. Bohužel prý při nákupu dotyčný pábitel zjistil, že ponorku nelze do Prahy dopravit, protož zde není moře. Neméně smělé bylo vyprávění o lákání paní a dívek na chatičku, kde se od nich očekává, že nasekají dřevo. „Šukat by chtěly, ale sekat ne,“ dodal podroušený vypravěč. „Tak se jí ptám,“ pokračoval hlasitě, „máš nasekáno?“ A nic prý pak nebylo. Nejhorší jsou prý ty kancelářské slečinky s dlouhými nehty. Zajímal jsem se, jak tato nabídka na něžnější pohlaví platí a dozvěděl jsem se, že muž deset let netopil. A v tomto duchu to šlo stále dál a dál, nové přívaly skvělých nápadů doprovázených hlasitým přednesem a hutným cigaretovým dýmem na pozadí. Vzpomněl jsem si na dávnou návštěvu hostince Na barikádách, kde se dva poměrně notně podnapilí popeláři hádali, jestli pan Hugo napsal Bídníky nebo Ubožáky. Už si přesně nepamatuji, jak dlouhá debata skončila, ale myslím si, že se neshodli. My jsme se s kolegou shodli jednoznačně, tyto lázně, tyto Piešťany pivního typu začneme navštěvovat pravidelně! A kdyby si někdo myslel, že si přidávám, zde je záznam audiovizuální.