Jak jsem navštívil Sudetskou župu

Když jsem se ohlédl za uplynulým létem, zalitoval jsem, že jsem se jako obvykle nepozdvihl k výletu. Tedy s výjimkou několika cest do bývalé Jugoslávie a jedné návštěvy Vysočiny, od čehož ale také proteklo mnoho vody regulovanými toky českého venkova. Na druhou stranu jsem si již dávno uvědomil, že mne příliš nebaví opouštět hl. m. a navštěvovat nějaké ty pamětihodnostě, jakkoli je to pěkná příležitost pro nacpání krabice hliníkového typu smaženými řízky a kozumace smažených řízků už důvod k cestě představuje. Nemůžu nikdy přijít na to, jestli je lepší na výlet vyrazit a poté litovat, že jsem nezůstal doma, nebo zápecničit a litovat promarněné avantůry. Ono to nakonec asi bude podobné zlo v rozličné ambaláži. Nakonec jsem souhrou náhod vyrazil do příhraničí v minutě dvanácté, tedy již  o prvním podzimním víkendu, který dle předpovědi měl být také posledním letním.

A asi byl, protože slunéčko svítilo od samého rána a paprsky pronikaly do prostorného interiéru západoněmecké limuzíny velkým střešním oknem. Po zamítnutí hned několika zajímavostí podél cesty jsme dojeli přímo do venkovského sídla přítele z mládí. Jakkoli ve mně zůstává stín zklamání, že jsem ani tentokráte neviděl Babiččino údolí a nemohl se tak na vlastní oči přesvědčit, že tam opravdu stojí ta ohavná skulptura báby, frocků a Sultána s Týrlem. Kuks mi zase přišel jako zbytečně barokně nabubřelý. Po otevření okenic a uzávěru vody a dalších chalupářských rituálech, kterým jsem se zalíbením přihlížel, padl návrh, že se půjdeme podívat do lesa na houby. Souhlasil jsem a přemýšlel, jestli je les stejně špinavý a nechutný jako při mé poslední návštěvě. Byl. Omotáván pavoučími sítěmi, klouzajíc po slizkých tělech nahých plžů a ve střehu před klíšťaty jsem znovu došel k přesvědčení, že to není nic pro mne. Samozřejmě jsem našel naprosté nic, zatímco kolega měl ve svém košíku několik bedel, kozáků, klouzka a ještě jednu podezřele vypadající houbu. Naštěstí jsme se brzy vrátili do chalupy a ani klíště jsem neviděl.

Po konzumaci bedel na másle, která byla mnohem příjemnějším zážitkem, než prolézání odporného houští, což ovšem znovu dokazuje, že vzkříšení může proběhnout pouze tam, kde proběhl veliký pátek, jsem odmítl proházku k rybníku a požádal o lehátko spartakiádního typu, na které jsem ulehl spolu s knihou a nechal se slunečními paprsky přemlouvat, že zas tak špatné to na tom venkově není. Čerstvé povětří zapůsobilo a po několika odstavcích kniha vyklouzla a mít ještě nějakou lehčí přikrývku, nemělo by to výletování chybu. Po probuzení a temperování uzenek nastal čas k tolik očekávané návštěvě vesnického hostince. Všechny stoly již byly obsazeny venkovskými strýci, jen u jednoho seděla skupinka podnapilých cyklistů v pošetilých dresech. Přisedli jsme a objednali si pivo Krakonoš, které vždy bylo dobré a až podezřele levné. Ani tentokrát dvanáctka za šestnáct korun nezklamala. Brzy jsme se vpravili do atmosféry zakouřené pivnice a počali komunikovat nejprve se sportovci a poté s bodrým venkovským lidem. Nikdy mne nepřestane překvapovat, že nejenže se dokážu bodrému lidu lehce přizpůsobit, ale po dostatečném množství bahna a bylliného likéru dokážu být ještě větší buran než oni.

Po důkladné družbě a seznámení se s paní hostinskou, která měla na svém těle čtyři tetováže, ze kterých nám tři ukázala, jsme se vydali vratkou chůzí k domovu. Cestou nás vyděsilo, že z oblohy zmizel velký vůz, pročež jsme zatoužili přijít tomuto na kloub a požádali o pomoc přítele na telefonu. Je smutné, jaká je v lidech malost a sobectví, že nedokáží přijmout naléhavý telefonát a poradit, byť v časných ranních hodinách. Blízko chalupy jsme si všimli zaparkovaného automobilu se zapnutými obrysovými světly, kolega ihned pojal podezření, že se jedná o polní pych, neboť blízko vozu se nachází jeho plantáž s dýněmi hokajdó. Dostatečné množství ležáku podpořené žaludečním likérem nám dodalo odvahy a vydali jsme se bránit úrodu. K našemu překvapení však potenciální zloději byli na zadních sedačkách a přistiženi v nedbalkách vyděšeně mžourali do kužele svítilny. Přesto se však kolega nenechal zmást  a hromovým hlasem se zeptal: co tady děláte?“ Načež mu bylo méně hromovým hlasen odpovězeno: „my tady pícháme.“ Ujistili jsme tedy pachatele polního pichu, že nic nenamítáme a vyzvali je, ať pokračují.

Když jsem v poledne vstal, říkal jsem si, že by příště bylo moudré vypít o několik piv Krakonoš méně a likérům by bylo nejlepší se zcela vyhnout, ale to byla bohužel pozdní lítost. Odpoledne jsem usedl do hvězdoletu a zahájil taktický ústup. Zajímavé, jak v kocovině člověk jezdí méně ohleduplně. Družba mne natolik vyčerpala, že jsem zcela opomněl navštívit restauraci v Obědovicích. Nakonec jsem dorazil domů, zaparkoval vůz, uvařil si lipový čaj s klášterním medem a věnoval se úvahám, jestli má nějaký smysl na podobné výlety vyrážet.

Komentáře

  1. Tak pravil Janice, 27. 9. 2011 v 14.36 :

    V Babiccine udoli je k videni jeste i mlejn, arcit bez pana otce :emotion:

  2. Tak pravil unseen, 27. 9. 2011 v 14.55 :

    v babiččině údolí jest k vidění i mlejn s panem otcem, stejně jako paní kněžna, humorný lokaj a barunka herself. stačí, dorazí-li pan radovan v patřičném termínu. možnosti vplout vlastním tělem do oživlého děje kněhy z nejklasičtějších se jistě těžko odolává. 👿
    jen tradiční zvyk topení frocků na viktorčině splavu je, pohříchu, z celé akce již léta vynecháván… 🙁

  3. Tak pravil SeB, 27. 9. 2011 v 16.05 :

    Krásný zápisek. Přítel na telefonu jistě pouze nevládl potřebnými astrologickými znalostmi, jinak by určitě poradil. Je třeba dát mu šanci příště.

  4. Tak pravil wuxia, 28. 9. 2011 v 11.54 :

    Jó, někdo halt umí žít. Družba s venkovním lidem v místním hostinci je k nezaplacení. Mnohdy doslova, dojde-li na kořauky.

  5. Tak pravil StochastikoS, 3. 10. 2011 v 9.56 :

    unseen: Tahleta dobová divadélka aranžovaná pro tůristi, to je prosím čí geniální nápad? Všiml jsem si, že se to začalo používat při prohlídkách po českých zámcích a měl jsem z toho mimořádně trapný pocit. Neustále jsem překonával nutkání vzít něco masivního do ruky a mlátit pošetilé průvodce/animátory po hlavě…:poke:

  6. Tak pravil Sadako, 3. 10. 2011 v 12.29 :

    Bať, tyhlety výstupy jakožehistorických osob jsou trapné až k vrhnutí. Z jednoho hradu, zámku či co to bylo (moje děravá hlava není schopna vysypat název) jsem po zjištění, že průvodci jsou oděni době, pokouší se o něco, co měla být asi staročeština a oslovují se šlechtickými tituly, raději rychle prchlo.

  7. Tak pravil Skeeve, 5. 10. 2011 v 15.39 :

    Pro hledání zbloudilých souhvězdí doporučuji příště zakoupit jablečný telefén a použít aplikaci k tomu stvořenou. Je spolehlivější než nerudný přítel na telefonu. Jen to vyhledávání už ztrácí onu romantiku, kdy jedna ruka bloudí po obloze a druhá po dívčích oblinách. Telefon je nutné držet obouruč.

  8. Tak pravil přítel na telefonu, 19. 10. 2011 v 16.53 :

    Přítel na telefonu by i poradil v neděli v 3,30 hod., pokud by tazateli bylo rozumět v telefonu něco jiného než: ,,Vůz, ukradli vůz“!!! Byla tam asi ozvěna nebo tucet Krakonošů. A nasledovala SMS korespondence, kterou vyvolala má obava o pisatelův německý vůz.
    Opis (doslovný) korespondence pana Radovana.
    První SMS (25.9.2011 v 3:31)
    ,,ZLO ! UKRADLI NAM VELKY VUZ !!“
    Druhá SMS (25.9.2011 v 3:37)
    ,,Sorry ! Planý poplach ! Dobrou a jestr jednou sorty, demon alkoholu nadvladl. Kurva !!!“
    Třetí SMS (25.9.2011 v 3:39)
    ,,ZLO !!!“

    Co dodat, že! 😀

  9. Tak pravil RVHP, 19. 10. 2011 v 17.47 :

    To je ta dnešní doba, samé odposlechy, opisy… :poke:

    Je to vůbec nutné? :emotion: Koho dnes ještě zajímá pravda? 💡

Vložit komentář