Jak jsem navštívil Febiofest

Dlouho jsem nebyl v kinoteatru, jelikož kvalita zábavné produkce, která je většinou nasazována v multibiografech, je prachbídná a v blízkosti těch několika osvícených kin se špatně parkuje, proto jsem přivítal další ročník Febiofestu. Těšil jsem se hlavně na zastoupení kinematografií západního Balkánu, které mne nakonec jako obvykle zklamalo, ale lidstvo je tupé a pravý Srbofest by neocenilo. Přesto jsem si katalog filmů prohlédl a na každý den si zakoupil vstupenku. Filmový marathon byl příjemným zpestřením předjarního stereotypu, leč mnohočetné sledování festivalové znělky a upoutávek na obchodní aktivity se ke konci stalo pravým utrpením. Také mne nemálo vadili diváci, kteří chrchlali, šustili a dokonce se našli tací, kteří přišli i s několikaminutovým zpožděním a při hledání místa rušili nás dochvilné, kteří jsme v sále byli s předstihem. Otravné bylo i všechno to festivalové třeštění, ankety, kejklíři, besedy s tvůrci. Na protest proti tomu jsem se snažil opouštět sál při začátku titulků.

Všechny festivalové útrapy však vyvážil pohled na mladé slečny intelektuálního typu. Zajímavé, kolik drobných a jistě citlivých dívek chodí osamoceně na odpolední projekce filmů z bývalého sovětského svazu. Neméně zajímavé je, proč si sedají o dvě řady dále a vedle mne musí usednout funící muž v zapocené kamizole řidiče dopravních podniků nebo postarší madam oplývající půvabem soudružky Krupské. Abych nebyl k oné ženě nespravedlivý, musím vyzdvihnout, že alespoň nepáchla potem. Důležité jsou ale filmy. Potěšil mne opus pana Grliće Zůstane to mezi námi, vtipný příběh o dvou bratřích s poněkud chladnějším postojem k morálce a ženách okolo nich. Miki Manojlović se pro roli stárnoucích záletníků narodil, zápletka funguje, všichni hrají, začínající herečky se svléknou, tak to má vypadat.

Ne tak nadšený jsem byl ze srbského snímku Tilva Rosh, o kterém jsem dopředu věděl jen to, že vyhrál hlavní cenu na festivalu v Sarajevu, což naznačovalo, že se nebude jednat o příliš vlastenecky orientovanou podívanou. Až dokumentární film o mladé generaci ze srbské provincie, zastoupené dvojicí chlapců, kteří po maturitě nemají zcela jasno ve svých životech, jezdí na prknech a natáčí různé způsoby sebepoškozování dle vzorů ze západní prohnilé hudební televize a internetu, je možná skutečně výpovědí o době a lidech, ale pro mě je nejvíce připomínkou, že mé mládí je minulostí a dnešním chlapcům a děvčatům rozumím obdobně jako procesu separace radionuklidů. Ani slečna Dunja se neobnažila, film tak nedoporučuji.

Zato kyrgyzský snímek Zloděj světla o dobrotivém elektrikáři se povedl, jakkoli mám trochu dojem, že v prostředí chudého středoasijského venkova se teplý lidský příběh točí sám. Jednoduché vyprávění o hlavním hrdinovi, snícím o narození syna a zkonstruování větrné elektrárny se smutným koncem, byl překvapením. Zajímavý byl i gruzínský film Dny na ulici o muži,  který se snaží zkoncovat se svou minulostí, rozpadlým manželstvím a drogovou závislostí, což se mu ne  zcela daří. Na promítání jsem si donesl minerální vodu Borjomi a stylově se tak občerstvil, vzhledem k tomu, že na ni byla výhodná  sleva, zakoupil jsem celý karton.

Příliš nadšený jsem nebyl z rakouského Pokrevního přátelství, rozumím germánské potřebě vyrovnání se s obdobím nacismu a odsouzením dnešních obdivovatelů těchto zlatých starých časů, ale konfrontace neonacistů a gay komunity mi přišla poněkud příliš pouťová. Navíc jsem asi o něco víc nacista než gay. Na svou obhajobu bych chtěl poznamenat, že si na druhou stranu raději poslechnu Joan Baezovou než Jarmilu Šulákovou a upřednostňuji pražskou  intelektuálku čtoucí Sartra před jihočeskou selkou*. Pobavil mne také pan režisér, který po projekci prohlásil, že neonacismus není problémem jen jeho země, ale také naší. Cítil jsem v tom minimálně onu nutkavou rakouskou potřebu nás poučovat nejen o energetice.

Překvapení bylo argentinské Neviditelné oko o vychovatelce za dob vlády jedné junty, která ve své horlivosti dojde až tak daleko, že pozoruje žáky z úkrytu na pánských toaletách. Strnulá atmosféra ústavu, zájem slizkého ředitele, zcizující pocit osamění a zahledění do jednoho z žáků přinesou hlavní hrdince nejednu životní komplikaci. Izraelská Infiltrace ukazující, že život vojenský není jen život veselý mne tolik nenadchla, ale možná to bylo jen únavou na konci týdne. Stále šlo o zajímavou podívanou, minimálně oproti  konzumní produkci holyvůdského typu.

Vložit komentář