Zmokli jsme a jsme tu

Kdybychom si nepřečetli v magazínu zahraničních zajímavostí, že voda je dražší než peníze, dost možná bychom tento způsob léta považovali za poněkud nešťastný. Zatímco v srdci Evropy prý bylo horko k zalknutí, na jindy prosluněném Balkáně padalo z nebes každý den. Nenechali jsme si však klimatickými klacky pod koly pokazit náladu a s veselou myslí vylévali tekutinu z hvězdoletu. To byl  jediný kaz mocného vozu, krom banální netěsnosti a pár zanedbatelných litrů vody v zavazadelníku a pod zadní sedačkou, se Helmut projevil jako etalon spolehlivosti a balkánskými cestami se s přehledem pohyboval za ševelení vznětového agregátu a plavného naklápění kabiny. Jen otisky hmyzích těl na skle  a hromadící se obaly od nápojů naznačovaly počet kilometrů. I proto, že se trochu zaseklo počítadlo, ale vše důležité fungovalo, jak třeba.  Jak říkají makedonští soudruzi – není starý Mercedes!

Cesta osobním vozem má řadu výhod, krom pohodlí, vůně vanilkového stromečku a reprodukované hudby dle vlastního výběru není nepodstatná ani možnost návštěvy pamětihodností, na které lákají hnědé cedule podél cest. Cestou po Srbsku, Starém Srbsku a Makedonii jsme podobných odboček udělali nemálo, jelikož jsme se povznesli nad upachtěné hledání v mapě, kterou jsme beztak neměli, viděli jsme i místa, která jsme vidět ani trochu netoužili. A protože jsme chytří hoši, nejednou jsme se vraceli pro zapomenuté předměty, co také udělat jiného, než na případném místě zanechat jednookou zrcadlovku, cestovní pas či portmonku s valutami a řidičským oprávněním. I přes vlhké klima a nastavenou úroveň kokotismu lze však výlet za hranice dní všedního typu považovat za celkem úspěšný. Nenavštívili jsme oproti původnímu plánu zemi orlů a bunkrů a ani ochutnávka sarajevského čevápu nám nebyla umožněna, prožité však změnu či spíše rozklad plánů plně vynahradilo.

Nejprve jsme se snažili učinit rekord v nejpomalejším zdolání trasy Praha – Bělehrad, což se celkem i zdařilo. Poté jsme hvězdu nasměrovali ke Kraljevu, kde se nachází restaurace Lepi Boro,  kde připravují převelice chutnou čorbu. Plni dojmů a čorby jsme navštívili okolní kláštery středověkého typu, abychom se pokochali jejich impozantní krásou, zapálili svíce a pořídili vonné kadidlo. Dále jsme zamířili do Sandžaku, kde muslimští soudruzi produkují chutné čevápi a pijáno je podobně častým dopravním prostředkem jako kánoe na Lužnici. Pokoukali jsme po Mercedesech, obhlédli sakrální památky v okolí a vydali se do Starého Srbska. Cestou jsme omylem nezastavili před policejní hlídkou, která stojí blízko takzvaného přechodu do takzvané republiky Kosovo, pročež nám bylo nabídnuto zaplacení pokuty ve výši padesáti teuro. Ze svízelné situace nám pomohl křížek pravoslavného typu na zpětném zrcátku, který policista viděl a jako pravoslavcům změnil peněžní trest na domluvu s  přátelskou konverzací navíc. Křest se prostě vyplatí.

Náhodou jsme se ocitli přímo na Vidovdan blízko Gazimestanu, tedy památníku bitvy na Kosově poli, takže jsme měli možnost přihlížet parastosu za přítomnosti srbského patriarchy. Po oficiální akci se dostali ke slovu mladí a neklidní zástupci srbského etnika, kteří počali vykřikovat různá více či méně emotivně zabarvená hesla, z nichž nejzábavnější asi bylo „kdo neskáče, není Čech je Albánec, hop, hop, hop. Po skákání došlo k pálení vlajek různých soustátí, což považuji za činnost zábavnou velice velmi, obzvlášť u vlajek obsahujících červené pruhy či žluté hvězdy. Nakonec se přes různé peripetie podařilo najít i zapomenutý aparát, který toho času čeká na vyzvednutí v HD klubu v srbské metropoli. Příběh, jak fotoaparát značky Praktica skončil v rukou balkánských motorkářů raději popisovat nebudu.

V cestě dál jsem pokračovali přes všelijaké kláštery zapsané na všelijakých listinách UNESCO, které se snažili albánští soudruzi různě vylepšovat tu očistným ohněm, tu zkrášlením fresek dýmem z hořících pryží. Nejdojemnější byl jakýsi kosovský policista, který se nám u kostela z počátku 14. století snažil vysvětlit, že se jedná o mešitu, která byla původně katolický kostel a v padesátých letech minulého století ji Srbové přestavěli na kostel pravoslavného typu. Návštěvu památky se policisté snažili ozvláštnit hrou na kohoutka a slepičku, kdy nás hlídka nejprve poslala na stanici, kde nám měla být vystavena bumážka pro vstup do chrámu, ale místo toho jsme byli nasměrováni do kláštera za městem pro souhlas se vstupem, kterým nám byl udělen ústní formou, kteroužto informaci jsme stejnou formou předali zpět patrolujícímu orgánovi před kostelem, který nato odvětil, že mu neporoučí pop, ale stanice a již by bylo vše ztraceno, kdyby nebyl vystřídán poněkud méně tupým kolegou, který nám osvětlil onu pravdu o původu středověkých maleb z padesátých let dvacátého století. Na oplátku jsem vyzvídal, cože to albánsky znamená „pušimi“.

Vůbec jsem k albánskému etniku pojal ještě hlubší averzi než dosud. Kupříkladu když jsem viděl, jak ovládají svá motorová vozidla. Jediná, co používají často a rádi, je  klakson. Směrové ukazatele jsou zřejmě jen pro malá děcka, zcela normální je pak předjíždění v těch nejdebilnějších místech tou nejvyšší prudkostí, dávání přednosti maximálně tak silnějšímu a vůbec chování tupé a nezodpovědné. Jistě, i v Srbsku se občas stane, že člověk jede na osmdesátce decentních sto dvacet a přes dvojitou plnou jej začne svižně předjíždět autokar, ale  proti kosovským kaskadérům je to jen slabý odvar. Kvalita silnic připomínající něco mezi vojenským újezdem a kopřivnickým polygonem pocitu bezpečí nasadí pověstnou korunu. Trnovou korunu. Nejenže jsou albánští soudruzi mistři světa v čumění s otevřenými ústy a velkoproducenti odpadků, které tuze rádi pálí, ale ještě jsou to neskuteční charóni.

Byl jsem také v nestřeženém okamžiku přistižen při překročení povolené rychlosti a povolán albánskou cyklohlídkou k odpovědnosti. Ani křížek nepomohl a musel jsem z tobolky obětovat třicet pět teuro. Systém vybírání pokut je navíc mile dementní v tom, že s vypsanou pokutou je třeba zajet do banky, kde po zaplacení úředník vydá potvrzení, za které ozbrojený pumpičkář vrátí zadržený průkaz řidičského typu. Domnívám se, že řada značek omezujících prudkost na bizarní hodnoty jako 10 či 35 je rozsázena jen k zábavě jízdou na byciklu znavených příslušníků. Již na domnělém hraničním přechodu nás také instruovali, abychom určitě zaplatili čtyřicet pět euro za jakési pojištění, což jsme zamozřejmě neudělali. Na výjezdu z albánského mordoru pohraničník na zaplacení trval a emotivně se mne tázal, jakže jsem jezdil bez pojištění, na což jsem mu stejně emotivně odpovídal, že opatrně. Nakonec mne poučil, abych příště pojištění zaplatil, a vyrazili jsme vstříc slunečnému státu, kde nepršelo o nic méně. Po okoupání v Ochritu a požití tamních vyhlášených pstruhů jsme vyrazili zpět, stavili se pro zapomenutý pas a na tržišti nakoupili chutné tomaty gigantích rozměrů. Mimochodem je velice milé, když člověk nemusí táhnout těžkou krabici olbřímích pomidorů sám, ale může ji dát na šlapací vozík mrzáčkovi, který vše za drobný peníz dopraví až k vozu.

A pak jsme jeli i s kontrabandem klidně až na maďarskou hranici, kde jsem opět pochopil, proč chtěl starý sapér Vodička Maďarům roztrhnout držku od ucha k uchu, to když náš wagen odstavili na zastřešené parkoviště, nasadili rukavice a prohlédli vše, včetně motorového prostoru. Výsledkem bylo odevzdání několika kartonů chutných a levných srbských cigaret do přistaveného kontejneru a množství nepublikovatelných vulgarit na účet uherských bašibozuků. Znovu bych se přihlásil s myšlenkou na zrušení všech těch Uher a posunutí Subotice hned za Břeclav. A to nemluvím o tom, jak stupidně je značený okruh kolem Budapešti, nakonec jen pronárod udělá dálnici mimo centrum  města, aby si jej turista nemohl prohlédnout. Nelze se pak divit, že svou  metropoli pojmenovali po pomazánce…

Komentáře

  1. Tak pravil Richard, 8. 7. 2010 v 14.52 :

    A proč že jste vlastně navštívili albánský Mordor? Není to poněkud zvrácený způsob trávení dovolené na zotavenou? ❓

  2. Tak pravil romanet, 8. 7. 2010 v 19.23 :

    pane rvhp, tolik nenávisti. vždyť i maďarský nebo albánský soudruh je jen člověk.

    mimochodem je pořád kosovský albánec nebo už je albánský kosovec?

  3. Tak pravil RVHP, 8. 7. 2010 v 19.26 :

    Richard:

    To byla jen takova licence, jeli jsme do svate zeme srbskeho trypu samozrejme ❗

    Romanet:

    Tak maximálně podčlověk 😮

    Je to šiptar ➡

  4. Tak pravil Richard, 9. 7. 2010 v 12.35 :

    Takže vzhledem k vybavení zpětného zrcátka cosi jako křížová výprava, už rozumím… 💡

  5. Tak pravil Ben71, 10. 7. 2010 v 11.43 :

    Turistika zážitkového typu …

  6. Tak pravil StochastikoS, 12. 7. 2010 v 10.19 :

    ad Maďaři: Možná to chtělo místo pravoslavného křížku pověsit na zpětné zrcátko čabajku nebo jiný uherácký symbol (?)

  7. Tak pravil Janice, 12. 7. 2010 v 21.30 :

    portret sapera Vodicky!

  8. Tak pravil orsic, 13. 7. 2010 v 12.25 :

    solidní fotodokumentace!

  9. Tak pravil StochastikoS, 14. 7. 2010 v 9.01 :

    Ano, Balkán je asi opravdu nejlepší pozorovat perspektivou Rudého Helmuta a tvoří s tamním prostředím takřka dialektickou rovnováhu. (Nevím úplně přesně, co tento hegeliánský termit znamená, ale četl jsem to v novinách a vypadá to hezky…)

Vložit komentář