Všude dobře…

První zářijový den zůstane v paměti polských soudruhů i nás, kteří jsme byli poznamenáni zlem, jehož název je povinná školní docházka, navždy připomínkou začátku něčeho škaredého. Škaredé je i současné podzimní podnebí, o věčně ucpané jižní spojce  a uvozhřeném ranním vysílání ČT1 nemluvě. Začínám si vyčítat, že jsem se do nevlídné schengenské reality vůbec vracel. Přitom předchozí dva týdny strávené v zemích srbských byly jednoznačným důkazem, že všude je dobře, ale na Balkáně nejlépe. Ani teplé počasí, které k létu obvykle patřilo, mne neurazilo. Snad jen pátečních 39° C bylo již krapet příliš. Nejvíc za dobu, co v Srbsku znají teploměr.

Jediné, co bych srbským soudruhům vyčetl, je příliš dobré jídlo a příliš pěkných děvčat. Ovšem i zde existují výjimky pravidlo nepochybně potvrzující. Například telecí hlava s dršťkami je pokrm, který bych zařadil do kategorie cestovatelská zajímavost. Uznávám, že vyjídat mozeček z  čerstvě zabitého makaka je nepochybně větší zvěrstvo, ale i tato lahůdka s aroma pavilonu malých šelem a chutí všelijakou není pro každého. Ale nechci být za slečinku, vše jsem dojedl, aby se domorodci neurazili, jakkoli se tvářili poněkud překvapeně, když jsem během oběda byl nucen navštívit místnost onu a na několik delších okamžiků se tam zdržet.

Krom důkladné inspekce jehněčího a dalších šmakulád, kterou jsem samozřejmě nepodcenil, jsem navštívil i všelijaké zajímavá místa, abych se přesvědčil, jak se žije lidem. Kupříkladu klášter Šišatovac, který se nachází ve Sremu, jistě nejodpudivější části Srbska, vlastně společně s celou Vojvodinou, jakkoli unávám, že kupříkladu milovníci rovných plání a kukuřice mohou mít jiný názor. V obnovovaném klášteře, který na počátku druhé světové války poničili chorvatští ustašovci, kteří byli na konci války vyhnáni partyzány titovského typu, kteří dílo zkázy dokonali, se nachází i „odejitý kosovský biskup“ Artemije,  s několika mnichy, kteří odešli spolu s ním.

Vladyka byl v dobré náladě a slíbil mi dokonce, že mi v nově budovaném konaku připraví mnišskou celu. Jakkoli byly postní pokrmy servírované mnichy výrazně chutnější než výše zmíněná dršťková hlava, přeci jen si ještě delší pobyt rozmyslím. Zážitkem zcela jiného rozměru byl lov na křepelky na pešterské náhorní plošině. Odmítl jsem zabíjet drobounké ptáčky a tak jsem se alespoň zúčastnil následné družby v místním loveckém domě, kde se ukázalo, že lovci různých národů i vyznání za přispění alkoholických nápoju nakonec bratři v zelené kamizole jsou. Ukázalo se také, jak svobodnou zemí Srbsko je, to když jeden z českých lovců naplnil broky tělíčko jakéhosi ptáčka, jehož jméno jsem samozřejmě zapomněl, jenž je v unijním prostoru přísně chráněn. Srbští kolegové se smáli a tvrdili, že jej střílí běžně.

Vzhledem k tomu, že více než vstupu do unie se srbští soudruzi bojí snad jen průvanu, navíc nejsou k přistupování nikým přemlouvání, může se za pár let stát, že do Srbistánu budeme cestovat podobně jako onen pošetilec v nejmenovamém filmu do země krále Miroslava. Ne však zpívat, ale zabít ptáčka, vykouřit si důstojně cigaretu, nacpat se tučným jídlem připraveným na dřevěném uhlí nebo koupit žárovku. Naopak pomalu začíná ztrácet smysl cesta na dechovkový festival v Guče, ne že by se jubilejní 50. ročník nějak zásadně nepovedl, ale stále větší množství cizinců a plíživá komercionalizace ubírají události někdejší kouzlo.

Po dlouhé době jsem také viděl Sarajevo a samozřejmě společně s přízní odešel na vyhlášené „ćevapi“.  Sarajevský „ćevap“ je legenda, o které se českému otylému příbuznému ani nezdá, legenda podávaná důsledně pouze s cibulí, jakkoli na vyžádání lze dostat hořčici či kečup, ovšem o to žádají jen pošetilí turisté. V centru je několik vyhlášených provozoven, kde se připravují ty nejlepší čevabčiči. Jakkoli se může zdát, že válečky z mletého masa jsou všude stejné, o tom, kde jsou opravdu nejlepší, se vedou nikdy nekončící spory. Údajně jsou nejlepší u Želja, což odmítají ti, kteří si myslí, že lepší jsou v ćevabdžinici Mrkva, čemuž se usmívají ti, kteří vědí, že nejlepší dělá Hodžić. Nakonec jsme na přání tety pojedli v podniku Željo 2, kde všem chutnalo, jen cestou zpět strýc prohlásil, že v Mrkvi jsou „ćevapi“ stejně lepší.

Před odjezdem jsem ještě trochu pozevloval v Bělehradu, je veskrze příjemné v horkém dni koukat na Sávu a kouřit u toho Drinu. Jen mi při pohledu na mladé obyvatelky hlavního města, které rády nosí miniaturní trenýrky, z nichž vykukují opálené hýždě, popírající milosrdnou lež ženských časopisů, že celulitida je běžná, nebylo jasné, jak v tomto oděvu chodí do kostela. Ale pak mi došlo, že byla sobota a do kostela se chodí v neděli.

Komentáře

  1. Tak pravil pattt, 1. 9. 2010 v 18.08 :

    Ach………… :emotion:

  2. Tak pravil Anastasios, 2. 9. 2010 v 17.35 :

    Zajímalo by mne, zda veselé tričko je tvé vlastní provenience nebo je obdobný světonázor v Srbistánu všeobecně rozšířený? 😀

  3. Tak pravil RVHP, 3. 9. 2010 v 6.22 :

    Tricko patri do rozsahle rodiny vtipnych trik, ktere se prodavaji na festivalu v Guce 💡

  4. Tak pravil Labenka, 11. 10. 2010 v 17.23 :

    Telecí hlava… No, mně stačí pohled na hrachovou kaši. Když to ještě cítím, žaludek nastupuje do výtahu směr vzůru.
    A nezachrání to ani tričko se sebevtipnějším nápisem.

Vložit komentář