Tak čí tedy je? Naše!

Lhal bych, kdybych napsal, že mne verdikt Mezinárodního soudního dvora stran kosovské nezávislosti překvapil. Již z principu nelze očekávat, že by se v Haagu rozhodli stranit srbským soudruhům, navíc je rozsudek logickým pokračováním balkánského tažení, na které se mezinárodní společenství v devadesátých letech vydalo. Nabízí se samozřejmě otázka, zdali je toto rozhodnutí, tedy že jednostranné vyhlášení nezávislosti není v rozporu s mezinárodním právem, natolik obecné, aby platilo i pro Jižní Osetii, případně pro hypoteticky odtržený sever Kosova či Republiku Srbskou. Stejně tak se ovšem nabízí odpověď, že záleží na tom, jaké mají secesisté kamarády. A albánští nezávislí mají kamarády na správných místech.

Nakonec ani opačné rozhodnutí by žádnou změnu nepřineslo, proces, který Arnauti spolu se západem před lety zahájili, je již příliš daleko. Pokud nějaký soud přinese spravedlnost pro srbský národ na Kosovu a Metohii, nebude to podle všeho soud pozemský. Přesto bude zajímavé sledovat  vývoj v následujících letech. Prištinským narostlo sebevědomí a rétorika vůči Bělehradu se stává více a více arogantní. Od původně napřažené ruky, kterou v Srbsku težko mohl někdo přijmout, přešli k udílení rad, co by Bělehrad dělat měl a bude muset. Určitě se ale bude muset něco stát se severem Kosova, který je osídleno pouze Srby a který se vlivu Prištiny logicky brání. Také bude zajímavé počkat si, jestli perverze západu dojde tak daleko, aby skutečně podmiňoval vstup Srbska do EU přiznáním Kosova.

Zatím to vypadá na velké vítězství šiptarů. Povedlo se i ze stokrát opakované lži vyrobit pravdu. Oficiální verze citovaná i našimi médii říká, že k problémům v Kosovu došlo na konci osmdesátých let minulého století, kdy zlí Srbové vzali Albáncům autonomii, na což lid albánský zareagoval vzpourou, na kterou zlí Srbové zareagovali násilím, pročež byli za trest humanitárně vybombardování. Turistický průvodce, který lze koupit i u nás, dokonce tvrdí, že Srbové předali Kosovo Albáncům pro prohrané bitvě v roce 1389 a ve dvacátém století si své rozhodnutí rozmysleli a rozhodli si provincii vzít zpět silou. Balkánské dějiny nikdy nebyly jednoduché na pochopení, nicméně autory podobných zkratech nelze podezřívat z naivní nevědomosti. Jisté je, že srbské menšině se v Kosovu nežije dobře minimálně desítky let a na tomto statusu se v dohlednu  k lepšímu jen těžko něco změní.

Krom každodenních drobných šikan pozůstalých Nealbánců a trvalé snahy o smazání srbských stop z povrchu kosovskometohijského (viz třeba unikátní expozice Muzea historie Kosova) je asi největší zvráceností to, že vedení státu je rekrutováno z řad polních velitelů tzv. UČK, tedy osob, které by spíše než ve vládě měly sedět v káznici. Také jimi proklamovaný záměr o vytvoření multietnické společnosti je pouhým výsměchem. Podobné snahy jsou nejvíce viditelné v podobě cedulí okolo renovovaných pravoslavných chrámů, které albánští teroristé zničili v letech 1999 – 2004, jež návštěvníky informují o tom, že se jedná o „společné evropské  kulturní dědictví“. Faktem je, že ukázek albánské kultury v Kosovu a Metohii mnoho není, snad s výjimkou bizarních pomníků již nežijícím hrdinům z údajné osvobozenecké armády, která osvobozování prováděla cestou vraždění či vyhánění nealbánského obyvatelstva, ničením jejich domovů a objektů Srbské pravoslavné církve.

Při vší úctě a vědomí, že všichni lidé jsou si rovni, pro mne dosud není pochopitelné, že Evropa se rozhodla podpořit pronárod, jehož příslušníci jsou schopni toliko čumění s otevřenou hubou, pálení odpadků a organizovaného zločinění. Možná se to zdá jako paušalizace poněkud příkřejšího typu, ale při návštěvě Kosmetu to nelze nevidět, po kilometrech po silnicích okolo kterých stále hoří odpadky, po průjezdu osadami, kde všichni obyvatelé stojí, sedí či leží podél cest a čumí, je vstup do rajské zahrady v některém z klášterů neuvěřitelným kontrastem.  Paradoxní je i to, že do většiny chrámů a klášterů lze vstoupit až po prokázání totožnosti, do některých to nelze vůbec a samotné zdržování se v jejich blízkosti je bráno jako výzva k perlustrování. Jedním z paradoxů je i to, že církevní památky, které dosud hlídali vojáci mezinárodních sil KFOR, se pomalu předávají pod patronát kosovské (=albánské) policie. Přitom třeba přítomnost italských vojáků u kláštera Visoki Dečani je více než symbolická, museli klášter hlídat i za druhé světové války, kdy si albánští fašisté počínali podobně jako jejich dnešní demokratičtí potomci. Ironií osudu je naopak přítomnost tureckých KFOR u kláštera Svatých archandělů, právě zde Turci v sedmnáctém století rozebrali jeden z největších chrámu na Balkáně a z jeho kamenů postavili známou Sinan-pašovu mešitu v nedalekém Prizrenu.

Jak jsem ale slyšel od jednoho z důstojníků české armády, který je nasazen v silách KFOR, situace je prý mírná a vše se pomalu zlepšuje a ani Srbové už prý nemají sílu  a prostředky protestovat. To je ale velký omyl, jakkoli nelze očekávat, že by kosovskometohijským Srbům někdo zásadně pomohl zmenšit jejich utrpení, včetně srbského státu i pravoslavné církve, která pod vlivem západu odvolala raško-prizrenského vladiku Artemia, nelze očekávat, že by se vzdali a s nadvládou prištinských úřadů smířili.  Chápu, že je pro člověka, který nezná dějiny regionu, jen těžko pochopitelné, proč Srbům na Kosovu tolik záleží, proč jej považují za kolébku své kultury a proč s tímto územím spojují bytí svého národa. Ovšem i při ignorování této skutečnosti se domnívám, že pokud si chtěly Spojené státy vytvořit vazalský stát a utápět v něm špinavé dolary, nemuselo to být právě v Evropě. Nakonec Kosovo není tak daleko, z Prahy do Prištiny je to jen o něco málo více než 1200 kilometrů.

Kdyby to někoho z laskavých čtenářů náhodou zajímalo, tak se pokusím doporučit pro horké dny strávené v špatně větraných kancelářích nějaké snímky na jůtůbů, které ukazují údajný nejmladší stát Evropy v poněkud jiném světle než je líčen v našich médiích.

Uloupené Kosovo – i přes určitou jednostrannost a místy emotivně zabarvený komentář jsou informace v dokumentu zajímavé a ta trocha emocí je v porovnání s obvyklou proalbánskou propagandou ničím.

Kosovo – Can you imagine? – zajímavý kanadský dokument pro ty, kteří ovládají jazyk angloamerických banditů a vzdušných teroristů.

Kosovo song – při pohledu na tito hoši moc důvěru v KFOR nelze mít:-)

A jedna pěkná ukázka albánské památkové péče závěrem, freska ze čtrnáctého století na levém snímku po renovaci v polovině dvacátého století a vpravo po odborném restaurátorském zásahu dýmem ze zapálených pneumatik na počátku století dvacátého prvního.

Komentáře

  1. Tak pravil pattt, 23. 7. 2010 v 15.42 :

    Sám bych to neřekl lépe….díky

  2. Tak pravil G.A., 23. 7. 2010 v 16.15 :

    No a jak by to vypadalo, kdyby Kosovo zůstalo součástí Srbska, potencionálně nadále v režii Miloševičova režimu? Jinak velmi pěkný článek, ale přemýšlím jestli „Pro mne dosud není pochopitelné, že Evropa se rozhodla podpořit pronárod“ je řečnický obrat. V 90. letech měla Evropa ještě čerstvé vzpomínky na řádění Srbských polovojenských jednotek ve zbytku Balkánu, a nelze se divit že prakticky neznámí Albánci se zdáli být ve vztahu k jakémusi Kosovu vhodnou alternativou k Miloševičovi a jeho melody boys, kteří už tou dobou byli notně profláklí.

    Tím samozřejmě nechci brát panu autorovi jeho přesvědčení.

  3. Tak pravil Richard, 23. 7. 2010 v 17.06 :

    Uloupené Kosovo jsem měl tu čest nedávno shlédnout a byť z pohledu od Vltavy se neodvažuji posuzovat, do jaké míry má pravdu tento dokument a do jaké „oficiální“ verse, došlo mi v celé zrůdnosti, jak snadné a zároveň časté je vrtění psem v naší rádoby civilizaci. Děkuji RVHP za umožnění nahlédnout druhé strany mince.

  4. Tak pravil RVHP, 23. 7. 2010 v 17.28 :

    GA: Kdyby je vždycky těžká disciplína, ale nemyslím si, že by Milošević nechal nahnat Albánce do moře nebo něco podobného 😀 Pokud by se do toho USA a západ nevměšovali, což dělali jště dříve než na konci 90. let,tak by to určitě vypadalo jinak. Ovšem vzhledem k tomu, že Albánci dělali problémy už desetiletí předtím, tak by to nebylo jednoduché. Milošević do toho nesáhl úplně nejlíp, otázkou je, jestli v té době měl jinou šanci.

    A celkem si ani nemyslím, že by byl tak zásadně špatnej, jak se z něj potom udělalo .. stejně jako mám pocit, že srbské polovojenské jednotky neřádily o nic víc než chorvatské nebo muslimské na těch místech, kde se v devadesátých řádilo.

  5. Tak pravil wehrwolf, 26. 7. 2010 v 10.54 :

    je to prostě takový KOS-METický zásah do mezinárodního práva…

Vložit komentář