Kočky jsou pro kočku

Marně přemýšlím, proč že to sdílím domácnost s tou dvojicí posedlých malých tvorečků, jejichž výživa stojí nemalé prostředky a užitek z nich je nevelký, tedy konkrétně žádný. Je to samolibá, nevděčná destrukční parta, která se nezastaví před ničím. Ten, kdo tvrdí, že zvířata nejsou zákeřná, nestrávil pohromadě s kočkou dvacet čtyři hodin, poté by mluvil jinak. Jsem přesvědčen o tom, že spoustu svých kousků provádějí čistě ze záliby vytáčet toho bambulu, co jim otvírá konzervy.

Třeba ničení mých kvalitních žaluzií. Přeci nemají žádný důvod k jejich prznění a celodennímu brnkání drápky. Uznávám svou chybu, měl jsem předvídat kočičičí společnost a pořídit žaluzie venkovní, ale nestalo se a je třeba se z krizového vývoje poučit. Ale jak? Kočky se prý nemají trestat, maximálně rosit vodou. Nevím, promluvy do duše ani máčení nijak nezabírá, naopak zásah časopisem je za několik vět. Zásah biografií Simona Wiesenthala byl za dva tisíce slov. Ovšem absolutní vítězství to není, otřesený kot sice zvolí strategický ústup, nějakou dobu se plazí podél zdi, ale brzy mu otrne a pustí se opětovně do díla.

Také lezení po kuchyňské lince je nešvar, který kočkodany odnaučit nelze. Vzhledem k tomu, že pan A. (po té tahanici s kocourem Mikešem jej raději nebudu jmenovat) již několikrát dokázal schopnost zapnout rychlovarnou desku, mimochodem mi těžko někdo namluví, že jeho procházení se po pípajícím dotykovém ovládání je náhoda, moc rád ho tam nevidím. Jednou dokonce dokázal na zapnutý sporák dotlačit skleněnou misku s kynoucím těstem na boží dar, do které pro lepší vykynutí zašlapal čersvě vypranou utěrku, kterou byla miska původně zakryta.

Ani černé stopy tlapek, které vznikají ušpiněním na terase a namáčením do misky s vodou, nevypadají na bílé pracovní desce o nic lépe než na stěně. Pokusil jsem se jednou o umytí ušmudlaných okončetin, mimochodem na bílé kočce je vidět každá špína, abych zjistil, že koupání kočky je adrenalin na úrovni souboje s tygrem ussurijským holýma rukama. A když ne adrenalin, tak alespoň následky jsou podobné. Raději jsem tedy objednal pána s čistícím strojem, aby mne za dvě tisícikoruny terasu očistil. Kočky vážně nejsou mazlíčci pro chudé.

Vůbec člověk sleví ze svých zásad, tedy je k tomu kočkou donucen. Začal jsem třeba ve své staromládenecké domácnosti dávat prkénko dolů, vlastně i s deskou, protože A. při své nadpozemské šikovnosti dokázal do nezakryté mísy spadnout. Také jsem díky němu jel výtahem, když po několikáté utekl do šestého patra. Alespoň nemusím nadávat, že jako přízemní člověk platím měsíčně za zdviž zbytečně. Pomalu se také ztrácí místa, kam lze odložit věci, které nemají být roztahány po bytě. Šplhavci pokuřují jeden rekord za druhým, vyniká A., jenž  již dokázal pokořit i lednici.

Nejhorší je, že se oba naučili vyskočit na parapet a kočička dokonce umí přes okap a sousední terasu proniknout na dvorek. Měl jsem ji obzvlášť rád, když jsem ji po osvětlené zahradě v noci honil, doprovázen pokašláváním balkonových kuřáků. Problém nebyl v tom, že jsem na ni nemohl volat, protože nemá jméno, stejně by na něj neslyšela, měla z toho prostě legraci. Nechala mne dojít na dva metry a utekla, pokaždé se vyválela v tom nejlepším nepořádku a vůbec si svobody, která není dar z nebe, jak psal ve své knize výše zmíněný lovec nacistů, užívala doušky plnými.

A. pro změnu začal navštěvovat sousedy, díky němu jsem se seznámil se sousedkou z vedlejší terasy. Je opravdu hezká. Ta sousedka. Nicméně protestovala proti návštěvám kocourkovým, prý by jí to samotné nevadilo, ale přítel má alergii. Přislíbil jsem brzkou nápravu a kočkám zakázal televizi. Sousedka prý zatím nebude nechávat otevřené dveře na terasu, což je od ní hezké, ale chápu že to není řešení situace. Ze specializované protikočičí firmy poslali konečně cenovou nabídku protikočičí opevnění. Nebojí se toho, tolik mne nestál ani notový bůk, na kterém teď oběma prsty datluji. Když o tom přemýlím kolem a kolem, myslím, že nejlepším řešením pro všechny by bylo, kdyby se dívka od vedle s tím alergikem rozešla.

Komentáře

  1. Tak pravil Richard, 21. 4. 2010 v 8.57 :

    Z vlastní zkušenosti vím, že se zviřátka po nějakých čtyřech pěti letech poněkud uklidní, nikoli však úplně. Ovšem dvé koček v kombinaci s malým lezoucím člověkem – to je teprve rodeo! Onehdá malý lezoucí člověk slavil drobné vítězství zahnav jen o dvě kila lehčího kocoura do rohu místnosti, a ten ve snaze zbaběle prchnout z kolbiště přes nedalekou skříň padl z této malému člověku na hlavu. A bylo veselo na všech stranách…

  2. Tak pravil chatab, 21. 4. 2010 v 10.47 :

    tak at se pri pristi navsteve Pisnice zeptaj zlutasku na nejakej chutnej recept, a budou mit z kocek konecne uzitek 😉

  3. Tak pravil unseen, 21. 4. 2010 v 12.35 :

    no jo, to jich měl někdo varovat předem, že taková kočka je v zásadě jen dobře zamaskovaná svině 👿

  4. Tak pravil pattt, 21. 4. 2010 v 15.36 :

    a pan inženýr by měl kkonečně laclové kočkáče

  5. Tak pravil Hanka, 21. 4. 2010 v 15.40 :

    U nás na vsi se z nich dělají ledvinové pásy. A ty jsou super.. Dřív se dal taky uříznutý ocas prodat za pár panáků nimrodům. Předložené kočičí ocasy pro ně byly jakési fiktivní body v jejich hitparádě gerojů.

  6. Tak pravil povolaný, 21. 4. 2010 v 15.48 :

    Ledvinovy pas je zrejme jedina uzitecna forma kocky. 💡

  7. Tak pravil Misantroph, 22. 4. 2010 v 11.12 :

    Teda toho bych se nenadál, co ty vaše kočky dovedou! Ta naše je ve srovnání s tou vaší demoliční četou vyloženě sedativní jedinec, sem tam si jen na skříň vyskočí, aby měla přehled…

    Je vidno, že jste ke kotům přilnul, jinak bych se nezdráhal vám doporučit, abyste jim dopřál svobodu bez omezení.

Vložit komentář