Cesta do středu Balkánu

Ze srpnové cesty do Srbistánu jsem neměl dobrý pocit. Hned na bělehradském nádraží ke mně přistoupil anglicky hovořící muž a do ruky mi vtiskl letáček s nápisem hostel. Nebýt tlačen davem, zůstal bych na místě stát a nevěřícně kroutit hlavou. Na cestě k východu postávali ještě další dva hoši s letáčky. Globalizace se nám dostala i do Srbska? Děsivé. Další šok následoval, když jsem zahlédl po Terazijích projíždět turistický autobus s otevřenou střechou. A s turisti na palubě.

I dragačevský festival dechových hudeb byl ušmudlaných karikatur člověka z prohnilého západu zase o kousek plnější. Snad jen v drahé Kuršumliji byl od cizáckých cestovatelů klid. Sem kristuska travelerova ještě dlouho nevstoupí.  Uklidnil jsem se až poslední den v restauraci Mornar, kde vaří tuze dobře, obzvláště hotovky jsou vyhlášené až ve středním Srbsku.  Škembići u saftu byly jednoduše k sežrání! Je to taková  balkánská přízeň naší dršťkové, podávaná coby hlavní chod. Dršťky byly dlouhé jako meč Miloše Obiliće a široké jako hrdinova ramena. Poesie.

Přesto ve mne zůstala úzkost z možnosti, že i na Balkáně by měla zvítězit pravda a láska. Rozhodl jsem se tedy na místo činu vrátit na přelomu září a října a nasát podzimní atmosféry. Vyplatilo se, už na nádraží, kde čekal pouze postarší nosič v sepraném plášti, bylo jasné, že letní nepříjemnost byla jen vlaštovkou jaro nedělající. Jedinými cizinci, které jsem zaregistroval, tak byli muži vikingského zjevu (zřejmě švédští spoluobčané) procházející se v uličkách turecké čtvrti ve Skopje a vojáci okupačních jednotek KFOR na Kosmetu. Jako vždy mě potěšilo, že člověk jede do Srbistánu a při té příležitosti navštíví tři státy a jeden údajný stát jako bonus.

Balkánský podzim voní pečenými paprikami, hospodyně se připravují na zimu. Domácí ajvar chutná nebesky. Bylo mi třeba navštíviti makedonskou metropoli, jak jsem již naznačil, protože se mi stýskalo po jejím orientálním espritu a po chuti tavče gravče. Radost mi udělalo opětovné  setkání s tureckým panem hostinským, který pěkně pričal srbsky a pustil mi Bijelo Dugme a prohlásil, že nadále nejsem jen zákazník, ale přítel. Ušetřil jsem ho tak dotazu, jestli má rád Turky, ty psy pohanský.

Na televizi Šutel (první romská tv) jsem zahlédl bezva hit „Afrika Paprika“, což byl název a zároveň jediný text písně, kterou v klasickém studiu preludoval band tmavomakedonců. Ostatně i Šutka samotná nezklamala, podzim zde také voní temperovanou paprikou a osada je oblepená plakáty místního politika Elvise Bajrama. Negativní kampaň se sem zatím nedostala. Jen autosalon Škoda zmizel.

Podařilo se splnit i další sen, svezení se vláčkem do jihosrbské provincie Kosovo, v legendárním švédském vagonku, který je tažen krásnou lokomotivou Nohab z padesátých let. V úrodné Metohiji bylo překrásně, letní teploty, báječní lidé, papriky. Bývalí občané si vesměs vzpoměli na své bývalé občanství a také pričali, někteří dokonce dobrovolně, takže jsem ani nepoužil taktickou jazykovou příručku KFOR.

Zajímavá byla i návštěva Prizrenu, který jsem dosud znal jen z partyzánského filmu Kapetan Leši. Prizren má taktéž interesantní tureckou příchuť, ale jizvy po pogromu v roce 2004 jsou dosti viditelné, a ačkoliv se pracuje alespoň na obnově vypálených kostelů, do zničené srbské čtvrti se v brzké době jistě  nikdo nevrátí. Místní hotel Tirana dělal svému jménu čest, tolik švábů jsem  pohromadě ještě neviděl.

Zjistil jsem také, že jsem se mýlil, když jsem si myslel, že kečup a majonézu podávají k pizze jen Srbové. Též mne překvapilo, kolik bývalých občanů s láskou vzpomínalo, jak byli na „stáži“ třeba v Bohumíně, Teplicách (Buzerantovicách) či Brně.

Podnětná byla i vizitace nejstaršího kostela na Balkáně, který se nachází kousek od Nového Pazaru. Kostel hlídá babka Jovanka, která také vypadá jako nejstarší babka na Balkáně. Pak už jen Singidunum a nákup knížek a balkánských šmakulád.

Na závěr jsem v zakouřeném kupé podebatoval s gastarbeiterem Bobanem, dvěma srbskými policisty a jedním astrofyzikem o životě a zásadních tématech jako je vliv slunečního záření na lidský organismus či prvenství slepice vs. vejce. Pěkné to bylo.

333

Komentáře

  1. Tak pravil ten, který je, 9. 10. 2009 v 13.38 :

    Tož vítej zpět, chrabrý cestovateli.

    Jen se mi zdá, že na svých cestách na divoký jih začínáš nalézat stále to samé.

    Nicméně chápu, že v tomto věku jsme již příliš staří na nějaké hrdinství, takže NADčlověk je koneckonců rád, že se nemusí potýkat s nějakými zbytečnými novostmi…

  2. Tak pravil RVHP, 9. 10. 2009 v 13.58 :

    Děkuji, milé kolego.

    Na jednu stranu ano a tak to mám rád, na stranu druhou je spousta jemnovibračních rozdílů. A samozřejmě vše nové jest špatné a proto dovolená v Jugoslávii nemůže nikdá zklamat :-*

  3. Tak pravil Richard, 9. 10. 2009 v 14.42 :

    A, v Sutce je stejne nejlepsi ona (mislim tu dostavenou) dzamija, ktera ve svych utrobach skryva supermarket. Musim jeste prozkoumat, jestli tam clovek dostane pivo, nejprekvapivejsi by byl Jelen.

  4. Tak pravil RVHP, 9. 10. 2009 v 14.44 :

    Ta hned na začátku? Ta je fakt pazgřivá. Kombinace mešity a skleníku…

  5. Tak pravil wuxia, 9. 10. 2009 v 15.00 :

    Dobro ventüla grafula Tölökö. Hádám, že vbrzku bude čas na návštěvu pohostinství.

  6. Tak pravil Richard, 9. 10. 2009 v 15.00 :

    ta sklenikovita jeste neni dostavena, jestli vubec nekdy bude, tahle je jeste pred ni cestou do mesta. Proste vrata jako do podzemnich garazi a nad nima napis market, nadhera, jeste to nekdy zdokumentuju.

  7. Tak pravil RVHP, 9. 10. 2009 v 15.22 :

    Wuxia: Zajisté.

    Richard: Aha, já právě nabyl pocitu, že již ano.

  8. Tak pravil aida, 9. 10. 2009 v 19.06 :

    Pěkná reportáž, jen ty sliky mi nějak nejdou zvětšit, ráda bych se koukla.

  9. Tak pravil orsic, 10. 10. 2009 v 8.35 :

    Taktéž by zhlédl nějakou tu fotodokumentaci 🙂

  10. Tak pravil RVHP, 10. 10. 2009 v 10.27 :

    Slike nejsou otvírací záměrně, jsou to jen mobilografie, ale už se vyvolávají filmy ❗

Vložit komentář