sarbatru 2.0

Číslo 1406 žije

Po pěti týdnech od zahájení kočičího experimentu jsem dozvěděl spoustu věcí, o kočkách, o sobě, o světě. Třeba jsem pochopil, že kočička není zvíře pro chudé. Šestce páchlo z rypáčku a tak jsem při vstupní prohlídce u paní veterinářky upozornil na tuto nepříjemnost, odměnou mi bylo zjištění zánětu dásní, který je vyvolán zánětem celé kočky, abych zjednodušil učené povídání, které následovalo.

V následujících třech nedělích proběhlo několik návštev kliniky, tři balení kočičího užívání, několik odběrů krve. Sečteno a podtrženo to stálo čtyři tisícikoruny a to kočička po odběru ani nedostala obrázek, ačkoliv neplakala. Výhodná byla snad jen jízda taxametrem na kliniku, která obvykle nebyla dražší než sto korun, přičemž páni řidiči se neofrňovali na boncají rita, protože kočička dělala takový virvál, že se děsili, že udeřila její poslední hodinka a o bankovky jim nešlo. Jemné duše to jsou.

Tím ale výdaje na živočicha nekončí. Ne nepodobnou částku jsem dal za pelíšek, prolézačku, hračky, masové konservy a další kočičí potřebnosti. Jestli to půjde v dalších měsících takto, budu asi muset zpoplatnit blog, protože své tělo jen těžko prodám.

V prvních týdnech jsem uvažoval, že milé zvíře omylem uvážu u svodidel nebo hodím i s růžovým přepravním modulem přes plot zpět do proradného diagnostického úst útulku. Chovala se krajně nemožné, ani trochu to nepřipomínalo žádného z pejsků, které jsem znal. Lítala po ubikaci jak peršing, skákala na dveře, čímž s nimi třískala o knihovnu, což ji nejvíc chutnalo okolo druhé ráno. Naštěstí se ale krapet uklidnila a nebylo potřeba použít donucovacích prostředků ani hmatů a chvatů. Již jsem přemýšlel o tom, že bych ji seznámil s devítiocasou příbuznou…

Z její roztomilé letory ale zůstala kromobyčejně zábavná hra, kdy se připlíží k tatí páníkovi, vrcholně nenápadně se rozhlédne, poté se prudce vymrští, dotyčného kousne do libovolné části těla a s rykem a v šíleném kalupu zmizí kdesi v předsíni. Jinak se začala chovat celkem obstojně, shodila z parapetu jen jednu kytku, beztak jsem neměl ten květináč v nějaké velké lásce, kálet chodí do svého hajzlíku a v noci kupodivu spí. Jistě, občas něco ohryže a kapku hlučí, ale je to kočička.

Kupodivu se rozhodla, že nebude používat budku v tom předraženém prolézadlu pro kočky, stejně tak si nezamilovala vycházkový postoj. První pokus o nasazení dopadl podobně, jako když Karlík Májů popisuje  sedlání mustanga. Jen s tím rozdílem, že, mustang nekouše. Nepřestane mne také fascinovat, jak a kam se v mé garsoniéře dokáže schovat tak, aby ji nebylo možné najít.

Dokonce i o hračky se počela zajímat, hadrovou myšku mi nosí neustále do postele, což s díky odmítám. Přemýšlím jen, jestli se kot, tedy kotka, opravdu krapet polepšila, nebo jsem si jen zvykl na ty její psí kusy. Člověk si ostatně zvykl i na Dachau. Takže komu by pak vadil ten křupající kočkolit pod ploskama, když se vyleze z vany či invaze chlupů na všech površích, diverze na kuchyňské lince či noční  pokusy o lezení po bibliotéce, okořeněné pádem všelijakých předmětu. Jen to šmírování v koupelně a na toaletě by si mohla odpustit.  1406 je zkrátka pěkné číslo.

Přidat na: