Náš Albert VII – Nevím, dál!
Máme novou pokladní, jmenuje se Nataša, jak příznačné. Plavovláska s kudrlinkami a zlatými prstýnky, kdyby přijela do devadesátých let, chlapi by se o ni poprali. Měl jsem tu čest si stoupnout do fronty u její pokladny a vychutnat si pár okamžiků z jejího prvního dne v novém zaměstnání. Produkti obdařené kódem z čárek pomalu posouvala nad červeným paprskem a ležérně blýskala žlutým kovem.
Komplikace přišla až s jižním vovocem. Copak pomeranč, ten zvážit dokázala, jakkoli se u toho jistě netvářila. Pak uchopila do ruky kaki a nevěřícně si to prohlížela. Na otázku stran názvu exotického plodu jsem odpověděl a Nataša začala listovat knihou všeho moudra. Kaki ale najít nemohla a fronta spokojených adventních zákazníků narůstala. Mávl jsem rukou, že tedy na koupi kaki netrvám. Miss kolchozu se provinile usmála, až se objevily černé zubíky a s tímto úsměvem posunula kaki směrem k hromádce namarkovaných pochutin.
Taktiku „nevím, dál!“ zvolila ještě u dalších několika kousků ovozelu, z čehož usuzuji, že ve Veliké zemi znají toliko cibuli a jablka. Ani sedlácký či kdovíjaký rustikální chléb se nepodařilo v knize knih najít. Chtěl jsem se ohradit a svůj nákup zaplatit, ale přišla zle se tvářící nadřízená a nechtělo se mi nebohé dívce přidělávat problémů. Nakonec se to vyplatí, chodit pro tropické vovoce do Alberta. Jen Bertíky mi zapoměla vydat, popleta zakarpatská.
Přidat na:
Tak pravil romanet 22. 12. 2009 v 10.40 :
taky jsem čoveče nechal v albertu pětikilo a nedostal jsem ani bertík….
Tak pravil Wehrwolf 23. 12. 2009 v 10.19 :
já jsem bertíka dostal a NEVHODIL
Tak pravil RVHP 23. 12. 2009 v 13.19 :
a co chora robatka