sarbatru 2.0

Adventní dvojzápich

Byl pozdní večer, čtvrtý advent. Dopili jsme svá piva a odešli do chladné noci. Jak už zpívala ona zakázaná vokálně-instrumentální skupina, procházka Prahou je výkon. Tato procházka byla velice nevšední a tudíž jsme se s kolegou Romanetem dohodli, že o ní napíšeme na své blogísky, aby nebyla zapomenuta. Domluva zněla, že každý zachytí vzpomínky svými slovy, třeba se tak dobereme k pravdivé rekonstrukci událostí… Sám jsem zvědav. Od události už uběhlo hezkých pár týdnů. Zde má část.

Již ve druhé uličce cestou z podniku jsme narazili na žebrajícího muže bez domova. Rozhodl jsem se mu věnovat pětikorunu, protože jsem na ni náhodou narazil v kapse a protože mne advent a plzeňská dvanáctka vždy tak nějak rozněžní. Ještě jsem se u klečícího muže nechal zvěčnit, abych měl na dobrý skutek památku. Mužík se narovnal a počal s námi hovořit. Dozvěděli jsme se, že nepije, snaží se být oholený a umytý, což ihned demonstroval, a že bydlí v nějakém bunkru za Prahou.

Z davu se vynořila jakási nevzhledná osoba, zřejmě ženského pohlaví, kterou nám dotyčný představil jako svou paní. Rozepl jí zimník a ukázal nám, že i pod ním je čistá. Povídali jsem si o tom, jak se dnes žebrota nevyplatí a za podaný výkon jsem musel abstinenta odměnit ještě stravenkou navrch. Během našeho rozhovoru se u nás zastavil harmonikář z vesničky u Lvova a mladík, který se dožadoval cigarety, aby nám poté vykládal, že má několik tisíc eur, která se ale zdráhal ukázat. Tedy ukázal po chvilce přátelského pošťuchování portmonku a z ní vytáhl růžek jakési zelené bankovky, která mohla být vším, jen eurem ne.

Na Staroměstském náměstí jsme se podívali na strom, škaredý betlém a nadživotní trdlo, koupili si nějaké občerstvení a kontrolovali označení stánků. Několikrát jsme byli osloveni černými muži, kteří nám nabízeli návštěvu nějakého „pusyklubu“. Ozvlášť veselé bylo povídání s dvojicí studentů z Ghany, které nejprve kolega potěšil odhadem, že se v Ghaně pěstuje káva (výrobu náramkových hodinek pověstné kvality by tam čekal jen málokdo), aby je dorazil hláškou „Ghana Obama“.

V Dlouhé ulici jsme navrhl navštívit svého známého z vlaku – jehovistického misionáře Vandrovce, který mi při našem náhodném setkání v kupé řekl, že mám kdykoli přijít s kamarády povídat si o bohu. Kolega ale oponoval, že ono kdykoli nebylo myšleno tak docela upřímně. Za neupřímnost jsem sektáři alespoň protůroval zvonek.

Pokračovali jsme nocí a před námi se objevila obskurní postarší osoba s nákladem igelitových tašek, v našem směru si cosi brblala a rychle se vzdálila do nedalekého parčíku. Rozhodli jsme ji následovat a načerpat moudro. Dozvěděli jsme se, že žena trpí rakovinou, nevím už kolikátý nádor to byl, matně si pamatuju, že první měla v roce 1984. Rakovinu měla dle svých slov od boha. Na rakovinu platí dřina a právě nošení igelitek ji udržuje při životě. Občas ale chodí vymačkávat nádory na jakousi veřejnou toaletu. Jsou prý jako puchýře, ale pevnější.

Člověk nemusí být Dr. Dabić, aby odhalil duševní chorobu. Když byla paní v nejlepším, objevil se v parčíku onen mladík s pětitisícieurovkou. Trhaně se pohyboval a lhal tak špatně, až mi ho bylo chvílemi líto. V jednom nelhal, že se jmenuje Václav a je z Pardubic, což dokázal vytažením občanského průkazu. Zbytek příběhu byla snůška vyprávěnek, ze kterých bylo zřejmé, že nepříliš bystrý hoch měl zůstat ve městě perníku.

Popřáli jsme tedy dobré ženě hodně sil do boje s tumory, chlapci poradili, aby si našel práci a nechali oba jejich osudu. U pana z Pandžábu jsme si pořídili snídani a rozjeli se k domovu. Ďjó, jak už říkával pan Landa, ulice je jako sen. A verze páně kolegy.

Přidat na: