Že je český pronárod na chvostu žebříčku konzumentů skopového masa je vidět v každém řeznictví. Sehnat totiž kousek mrtvého jehňátka, natož kus dospělého skopce je věc nesnadná. V nabídce řetězců je maximálně mražená kýta novozélandské produkce či česká specialita – jehněčí miniatury. Který blb vymyslel vykrajování kotletek, čímž vznikne k ničemu se nehodící sousto velikosti pětikoruny? Chápu sice, že se žebírko dá vakuově zabalit a prodávat samostatně. přesto se ale domnívám, že by bylo výhodnější nechat kostičku pěkně na masíčku a použít ji jako držátko, k čemuž byla ostatně stvořitelem stvořena.
Proč je české jehněčí dražší než čerstvý tuňák nechápu, nicméně cena okolo šesti stokorun za kilogram dává tušit, proč je nebohé zvířátko preparováno na mikrokousky. Život ve státě, kde není možné vybudovat tak banální věc jako je záchod a kde se nedá sehnat pořádný kus jehněčího je na prd. To by se v Srbsku nestalo:-) Jinak samozřejmě uznávám, že ten řezník v Holešovicích (roh Osadní a U Průhonu) prodává jehně nerozdrobené, ale měl jsem chuť si trochu zanadávat. Naštěstí pokrm z vybojovaného masa se zdařil velice velmi. Jistě by si na něm pochutnal i Yekta.
Uzavřel bych to moudrými slovy starého ovčáka: „Dyt se pánbůh už na to nemoh dívat, jak to všechno zpejchlo. Už jim ani to skopový maso nešlo pod fousy, už vám ho, hoši, nechtěli žrát. Jindá sem chodívali procesím, abych jim nějakýho toho skopce prodal pod rukou, ale poslední léta, žrali by byli jen samý vepřový, drůbeř, všechno máslem nebo sádlem maštěný. Tak se pánbůh na ně rozhněval pro tu jejich pejchu a voni zas přijdou k sobě, až budou si vařit lebedu, jako to bejvalo za napolionský vojny“.
Mám rád samooblužné prodejny, protože nemusím přijít do styku s těmito dobrými ženami. Je sice obdivuhodné, už vzhledem k jejich intelektuálním možnostem, jak se za posledních sedmnáct let adaptovaly a vyměnily původní liknavé „nemáme, nepřivezli“ za nové, maximálně rafinované způsoby. Přesto se ale jedná o krystalickou sůl země a jejich sofistikované snahy o prodej čehokoli mne dovádějí do nepříčetnosti. Zejména tyto vymutrolenosti.
Dneska ho přivezli, je úplně čerstvý! – Ale jistě, salátek je jak víno, jen ta mayonnaisová krusta svědčí o milosrdné lži. Drahé dámy, dřív byla slušnost salát pravidelně zamíchat, aby se povrch stále blyštěl.
Mám to doma a funguje bezvadně! – Nebo sestra, švagrová, sousedka, maminka, dcera atd. To máte opravdu každý krám doma a to vám fakt funguje? Vždyť je to k ničemu. By mě zajímalo, jestli tento argument používají i prodavači v obchodě se soukromými tryskáči…
Můžu to nechat? – Když tě vidím, jak chceš těch 20% salátu navíc kydat zpátky do vaničky, tak raději ano. Je to tak velký problém po padesáti letech každodenní rutiny navážit požadované množství?
Lidi to kupují i po třech! – To je zvláštní, že ten krám tu potkávám už několik měsíců. Nebylo by korektní říct jen, že si ho už někdo koupil? To je přece u ležáku také pozitivní přístup.
Moc vám to sluší! – Tak a tohle už nekomentuji.
Stalo se to během těch jediných dvou dnů této zimy, kdy v Praze napadl sníh. Pro mimopražské bych dodal, že opravdu to byla kalamita a ten Nohavica to pěkně zpívá. Tak a bez komentářů, díky. Tedy nastal soumrak nad hlavním městem a jel jsem ze zaměstnání zkontrolovat pana inštalatéra. Kupodivu výjimečně neudělal čest své profesi a nic nepodělal.
Spokojen výsledkem inspekční cesty a pln chuti do života dorazím k plechové boudě zastávky. Jenže sníh. A tak to nejelo ani v půl, ani ve čtyřicet pět. A když v celou dorazila jakási žena s otázkou, jestli už to jelo, těžko jsem hledal odpověď. Čekali jsme tedy dále, protože kdo si počká, ten…
A opravdu. Za chvíli se ze tmy vyloupla skupinka mužů, obtěžkaných igelitovými taškami, kteří se blížili chůzí vrávoravou. Dle hovoru v jazyce mně neznámém jsem brzy pochopil, že se jedná o soudruhy z východu, kteří se pokouší u nás realizovat svůj sen o slušném výdělku a nějakém tom živobytí.
Po čerstvé zkušenosti se stavební industrií jsem dalek romantických představ o ukrajinských intelektuálech, kteří se za pár drobných korun dřou na stavbách a trpí naší xenofobií. Nepovažuji naopak za xenofobní a rasistické, přiznat si pravdu, že se ve většině případů jedná o mužiky z kolchozů, jejichž inteligence nepřevyšuje počet procent alkoholu u nápoje, který mají v placatce. A z pánů to táhlo celkem slušně.
Ale budiž, po necelé hodince v mrazu a slotě mi pár ukrajinských bašibozuků nemůže vadit, i kdyby to byla sůl země nejkrystaličtější. A vlastně mi ani nevadili, dokud se mezi sebou nezačli pošťuchovat a následně prát. Nejprve dva, to ještě zasáhl parťák, nechal je roztrhnout a dlouhým monologem jim domlouval. Dokonce se i nám ostatním omluvil, že „tohle něchtěéli. aomlaouvááme sae“. „V pohodě chlapi, jiný kraj – jiný mrav“ uklidňoval jsem Vasila „však se rádi podíváme na nějaký ten folklór“.
Jenže domluva nepomohla a bylo třeba, aby se skupinka rozdělila na tři části. První držela odsouzeného, druhá do něj kopala a třetí cosi brumlala, zřejmě projevovala nesouhlas. To nejspíš, protože se po chvíli pustila do zbytku. Z čehož vznikla půvabná rvačka, chuchvalec ukrajinských uličníků byl tu na silnici, tu v poli, tu přiletěl do zastávky a zastavil se až o ni, aby pokračoval dále po chodníku na silnici a do pole.
A nešetřili se, ran pěstí a kopanců proběhlo spousta a něco nadávek, kterým slovan rozumí. Pohlédl jsem nejprve na hodinky a poté nad sebe, kde jsem si všiml nápisu, který tuto scénu rámoval. Trefnější je snad už jenom ten nad ladovskou hospodskou rvačkou. Jen si vyčítám, že jsem toho tolik potřeboval…
Nedávno vyšla kniha, která mapuje korespondenci dvou pánů, jejichž dopisy je opravdu radost číst. Radost číst je tedy vlastně každý cizí dopis, ale dopisy této dvojice jsou vážně vtipné. Nemluvě už o člověčině, srdíčku a dušičkách do dopisů vložených. Jen škoda, že kniha je tak ohyzdně upravena, ponejvíce připomíná učebnici čelistní chirurgie. Ďjó, jak už říkával pan Werich: „To bych blil!“
