Modří vědí, že některé věci se neříkají a tak se rozhodli usměrnit kolegu Čunka, který krom toho, že je sprostý podezřelý, ještě naváděl občany k opalování. Bylo to nehezké a nesportovní.
Politicky nekorektní výrok jsem zneužil pouze jako oslí můstek k nalezené zajímavosti, která se třeba romské menšiny ani netýká. Marně však přemýšlím, proč policisté nazvali zátah proti dealerům drog akcí „Tmavočech„?
Ve skutečnosti se jedná o recept vzniklý náhodně, ačkoli inspirovaný pokrmy francouzskými. Jenže. Jenže málokdy mám dostatečnou porci trpělivosti, abych dodržel celý „technologický postup“ a připravil jídlo přesně podle kuchařské knihy. A tak jsem se jako obvykle inspiroval a použil od všeho něco. Proč tedy klermontská? Opsáno z viněty…
Suroviny
Postup
Maso si nakrájíme na kostky o hraně 3,5 cm. Obdobným způsobem nakrájíme zeleninu, pórek na větší kousky. V kastrolu si rozehřejeme olivový olej a zprudka na něm osmahneme kousky jehněčího. Přendáme do misky a do výpeku vložíme rozpůlené šalotky a celé stružky česneku. Restujeme do ztmavnutí. Přidáme lžíci hořčice a čerstvé bylinky. Vložíme celý pepř, pokud nám nevadí, že všechny kuličky poté omylem rozkoušeme. Jinak nasypeme čerstvě mletý. Krátce orestujeme a následně zasypeme moukou.
Vrátíme maso a bohatě zalijeme červeným, případně vývarem a červeným, pokud je nám vína líto a chceme ho raději lít do sebe. Vložíme zeleninu kromě pórku, ztlumíme oheň/ohřev/indukci a pod pokličkou dusíme zhruba půl hodiny podle druhu masa. Přidáme pórek a zkusíme vydržet ješte 15-20 minut ohřevu.
Podáváme samozřejmě s červeným vínem a můžeme rozpéct francouzskou bagetku.
Jsem přítelem romantiky železnice a zároveň žádný zpátečník a proto jsem s nadšením přijal výzvu osudu, abych se projel českým nadvlakem. Pracovní schůzka v Orientu byla výzvou. I přes pozdní start se mi podařilo nalodit, sice necelých pět minut před plánovaným startem, ale naštěstí vrchní pan železničář není Japonec a nechal nám dalších pár minut k dobru.
Supervlak se konečně rozjel a začal nabírat rychlost, je to neuvěřitelné, řítit se až stošedesátikilometrovou rychlostí! Tedy to říká web ČD, skutečnost bude o něco pomalejší, není velká matematika si vzít vzdálenost 350km, 3 hodiny jízdy a vypočítat průměrnou rychlost:-) Kolem oken sice nebyl růžový rozmazaný pruh z míjených rozkvetlých sakur, jen východočeské lesíky, přesto jsem měl intenzivní pocit, že jsem v Japonsku. Asi díky přítomnosti mnoha japonských soudruhů s fotoaparáty. Ostatně jsem byl v první třídě nejen jedním z mála Nejaponců, ale jediným bez košile… Jinak jsou Japonci fouňové, když jim letuška přinesla noviny, tak je nechtěli! A to byl na výběr krom MF také Blesk.
Cestování Pendolínem je ovšem pohodlné, oproti letadlu je to méně stresu, minimální turbulence, žádné záchranné vesty, rozcvičky personálu a na palubu si lze vzít zavazadlo. Navíc mám v letadle stále neodbytný pocit, že mi jde o život, ve vlaku je to v pohodě, jen jsem měl pocit, že se ten vagón tak nějak divně naklání, měli by to ještě seřídit. Bonzaj bagety byla obdobná letecké stravě, jen v letadlech mi vždy dali pivo, zde jen malá kola.
Trochu obtěžující byla hlášení o přítomnosti bistrovozu s italskou kávou, točeným pivem, chlazenými nápoji a výběrem dezertů. Opakovala se několikrát, občas doplněna informací, kam to vlastně jedeme. To celé vždy v několika jazycích za sebou, bylo to skoro jako Urbi et Orbi. Ale angličtinu recitoval rodilý mluvčí, žádná školní anglina. Včetně perfect cizáckého přízvuku ve výslovnosti českých míst jako Ostraveau hlavni nadrashi či Perdubicae.
Zásuvky pro práci s notebookem jsou fajn, ale upřímně – proč není k dispozici připojení k internetu, třebas wifi? Nebo kdyby alespoň bylo možné použít mobil… Co se tak dá dělat tři hodiny s počítačem bez internetu? Jistě má slušný člověk nějakou tu zásobu pornografie na disku, ale to není ono. Takže sice nyní (když to píšu) sedím ve vlaku, ale ukládám do notepadu a následně opublikuji ze záznamu. Chtěl bych rakous českým drahám poděkovat za tento zážitek, ostatně zpoždění na příjezdu do Ostravy pouhých 18 minut není na tu dálku špatný výsledek.
Je to výborný nápad, postavit do každé stanice metra bezdomovce slovenského původu, vybavit ho skládacím stolkem a nechat ho prodávat sýry koupené v Makru. Člověk okolojdoucí pojme podezření, že se jedná o skutečného horala, nakonec jeho zevnějšek k tomu láká, který prodává své produkty. A oštiepok, ten jsem dlouho neměl… A kšefty se hýbou, nyní už mají kluci i plastovou ovečku. Gratuluji k nápadu!
Stala se mi taková malá člověčina, šel jsem si na hlavní nádraží zakoupil lístek na Pendolíno, které jede z nádraží holešovického. ČD sice provozují jakýsi éšop, leč nutnost registrace mne od tohoto technologického šperku odradila a rozhodl jsem se pro klasickou pokladnu. Nemohl jsem potom dělat manažéra, protože jsem měl prachsprostý lístek a ne EAN z tiskárny.
Hlavní nádraží se předělává, díky čemuž je zmenšen prostor provizorní ohradou, díky čemuž je v prostoru zvýšená koncentrace páchnoucích penerů. Závidím pajšl té dámě, která si na lavičce, hned vedle dvou vousatých okulichovaných strejdů, pochutnávala na bramboráčku.
Ale zpět k pokladně. Stojím u okénka a snažím se koupit letenku na supervlak. Nenahlásil jsem platbu kartou dostatečně předem a tak zaplatit nešlo, leč já neměl hotovost, takže se čas krásně vlekl. V minutě ticha za stornovanou jízdenku a během vystavování nové jsem si všiml nervézního mužíka, který za mnou pokašlával.
Otočil jsem se bez zájmu a trpaslík poskočil a pronesl směrem k já: „Pardon, ale za tři minuty nám odjíždí vlak, tak..“ a pokýval významně hlavou. Na dokončení vznešené myšlénky již neměl dost odvahy. Co asi myslel tím TAK? Chtěl mi říct něco ve smyslu – tak sebou hejbni tlusťochu? Něco o mé babičce? Tolik sprostoty v necelém metru padesát? Těžko říct. Naštěstí ve zlomku vteřiny zareagoval můj genius a odvětil jsem s maximálně empatickým tónem „tak to máš co dělat“ a otočil se zpět k okénku.
V odlesku skla jsem viděl mužíka, kterak stojí s otevřenou hubou a vedle něj jeho krásná družka taktéž. Snažil jsem se cukat jen koutky. Příště se zaregistruji v tom éšopu.
