Jak jsem navštívil autoservis IV.

Automechanici jsou jako psi. Podobně jako i poslední ořech vycítí strach a kousne, muži v umaštěných modrácích nějak instinktivně tuší, že si o nich myslím, že jsou úplní kokoti a místo kousnutí provedou nějakou vylomeninu na voze. Ještě když bylo léto v plném proudu, vzal jsem si číslo od souseda a kontaktoval novou hvězdu servisního nebe. Do telefonu se sice ozvalo prosím místo očekávaného no, ale byl jsem beztak ostražitý. Muž na bezdrátě ovšem čile komunikoval a tak nebyl důvod mu nevěřit. V domluvený den jsem spolu se sousedem zanechal auto na domluveném místě a klíče od něj v tajné schráně. Byl to přístup neotřelý, ale pokud to pomůže, nemám námitek. Z cesty po Jugoslávii bývalého typu jsem se vrátil s pouhými dvěma chybami na displeji, ovšem jedna z nich indikovala opotřebené destičky a to chtělo před další cestou poladit. Za pár málo dnů se nový servisní guru ozval a hlásil, že je hotovo. Vyzvedl jsem si vůz, předal nevelký obnos a pomyslel si, že se motoristické slunéčko usmálo a že u toho zůstane. Jak bláhové jsou podobné myšlenky.

Cestou z našich nejvyšších hor o týden později vůz vydechl a ploužil se podhůřím rychlostí nanejvíc podprůměrnou, po návratu do metropole jsem vytočil číslo pana opraváře a následující dne předal vůz. Oprava se protáhla dva týdny a cena byla vyšší než se původně řeklo, ale byl jsem rád, že vůz opět jede. Jenže on tak docela nejel, z výfuku se kouřilo a ploužil se i s novým turbem pomalu a nanicovatě. Vrátil jsem se tedy do dílny, kde se hoši omluvili, že měli dojem, že auto je v pořádku, což se přece může stát, ikdyž v pořádku není. Následovala výměna váhy vzduchu a poté různých ventilů a filtrů, které nestojí málo a díky kterým auto jelo o kousek lépe, ale stále ne tak dobře jako před tím, než jej dostaly do spárů zlaté české ručičky těch umouněnců. Skóre už nevypadalo tak růžově jako na začátku a vedle ušetřených pár stovek za destičky, které nebyly opotřebené a stačilo prý vyměnit senzor, rostl štos tisícovek.

Nakonec se hochům podařilo závadu odstranit a říkali, že se nemám ptát jak. Předpokládám, že to nevědí sami. Předal jsem jim také nešťastnou rozebranou převodovku, kterou jsem si vyzvedl u předchozích odborníků. Ozubená kolečka hlomozící v plastové vaničce nebudila dojem, že by měla ještě někdy dělat svou práci, ale to se prý zařídí. Doufal jsem, že brzy, protože záruka na použitou skříň byla původně šestiměsíční a skoro dva měsíce byly v tahu. Když jsem na severu Řecka přibrzdil a ozval se škrabavý zvuk, maličko jsem zapochyboval, že výměna senzoru byla dostačující. Díky tomu jsem se dostal do servisu na západě Srbska, kde mé obavy potvrdili, provedli nápravu za pár šupů a navíc jsem během čekání mohl konzumovat pečené selátko nakrájené pákovými nůžkami na malé kousky. Ještě se mi také nestalo, že by montéři zabalili staré díly do krabice a prezentovali je při placení.

Auto bylo plně pojízdné a mohl jsem se vrátit do Prahy a to byla chyba. Dříve svižný vůz se opět čas od času proměnil v dýchavičné auto bez vůle, naskakovaly další chybové kódy a já litoval, že jsem jej nenechal na poloostrově balkánského typu k celkové renovaci. Uvažoval jsem o tom, že vyzkouším letošní pátý servis, který snad udělá všemu přítrž. Měl jsem nějaké rezervní oběživo, vzhledem k tomu, že kluci z první garáže se několik měsíců o platbu nepřihlásili. Poté co jsme se málem nevrátili z víkendu za hranicemi všedních dní jsem měl všeho dost, auto nejenže nejelo, ale rozhodlo se rovnou nestartovat. O několik dní později tuto strategii zopakovalo a byl jsem nucen volat do pojišťovny, kde mi ochotně nabídli odtah do autorizovaného servisu v polích kdesi na východě od města. Odmítl jsem a auto odjelo potupně na jiném autě do nedaleké garáže. Tam si jej mistři ponechali tři týdny, aby mi řekli, že auto startuje a tak na něm nic nedělali. Můj vztek neznal mezí, ale vlastně byl ještě mírný oproti ránu následujícího dne, kdy pochopitelně motor nenaskočil.

Do toho se ozval opravář převodovky, který po čtyřech měsích zjistil, že nelze sehnat náhradní díly, které však dokáže vyrobit, jen to zabere několik dalších měsíců letmým odhadem. Já tomu prostě nerozumím, vždyť žádný automechanik nejezdí tramvají, tak jak je možné, že jejich vozy fungují? Dávají je ke konkurenci? Ale k jaké?

Skopje já mám rád

Skopje je má veliká láska a beze sporu nejoblíbenější metropole Evropy, samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že jsem nebyl v Bruselu. Ve Skopje se snoubí staré a nové a nově také nové, které se tváří jako staré. Ve výstavbě města hrají prim tři období, do velkého zemětřesení, po velkém zemětřesení a po roce 2010. Zatímco z prvního a nejdelšího období se ledacos zachovalo, značná část podlehla silným otřesům zemského typu na počátku šedesátých let minulého století. Zůstala ale stará turecká čtvrť, jejíž křivolaké uličky mají neuvěřitelnou atmosféru i přes nános všeho toho turistického kýče a balastu. Období po zemětřesení přineslo mohutné betonové paláce, které připomínají vesmírné lodě a naprosto předimenzované nádraží, které připomíná spíše jakýsi kosmodrom. Ani v letech posledních stavitelé nezaháleli a obohatili centrum města o desítky nových soch, sousoší, plastik, kašen, mostů a antických paláců. Do Skopje jsem se podíval po pěti letech a nevěřil jsem svým očím.

Zaparkoval jsem pro jistotu do drahé podzemní garáže, protože bych si nerad odnášel nějaké nehezké vzpomínky. Popularita hlavního města makedonského typu zjevně strmě stoupá, protože můj oblíbený pokoj v zastrčené ulici byl zcela plný. Mrzelo mne to, protože maličké zatuchlé pokojíčky s maličkým televizorem a dvěma páry gumových pantoflí mají své kouzlo. Ani o sto metrů dále jsem nepochodil. Ušel jsem tedy dalších několik set metrů křivolakými uličkami, abych se ocitl znovu na stejné ulici jen na dohled od původní ubytovny. Zde stál jakýsi nový hotýlek vonící hvězdičkami. Nebylo jich ale přespříliš. Abych konečně našel střechu nad hlavou, musel jsem si zaplatit za pokoj třílůžkového typu. Za cenu pokoje dvoulůžkového samozřejmě. V ceně byla větší televize, klimatizace a tři páry tureckých pantoflí.

Po očistě těla jsem vyrazil uličkami jasným směrem. K bistru Kaj Goce, mému oblíbenému bifé, které nabízí celou řadu šmakulád temperovaných na grilu umístěném v prosklené krabici před lokálem. Hlavně ale podávají makedonskou specialitu tavče gravče, což jsou fazole zapečené v ohavné hliněné mističce na v předchozí větě zmíněném grilu. Znalci balkánského pohostinství často zmiňují jihosrbský Leskovac, jako místo, kde je grilování doma. Možná tam doma je, ale ve Skopje jsou grilované pochoutky nadmíru dobré. A to je nemarinují ani ve směsi kečupu a hořčice, ani v jiném blivajzu. Naporoučel jsem si tedy něco grilovaných pokrmů, tavče a pálivou feferonku. Zdejší feforonky pálit opravdu umí, o tom nemůže být sporu. Ty nejpálivější se dávají do pokrmu, který se jmenuje makalo a tvoří jej jogurt doplněný o česnek, nějakou tu bylinku a právě pálivé papričky. Jogurt zřejmě chrání číšníka před pracovním úrazem a také alespoň trochu tlumí pálivost.

Co dobře pálí, pálí dvakrát. Ráno jsem tedy z pokoje se třemi páry tureckých pantoflí nespěchal. Kousek od hotelu je pekárna, kde podávají další místní delikatesu, ta se jmenuje simit pogača a tvoří ji kusek mastného těsta v kousku suchého těsta. Zní to zvláštně, ale je to tak. Do rozříznuté žemličky je strčený kousek prázdného burku, tedy zamaštěného pečiva tvořeného listy těsta bez náplně. Nikdy mne to nepřestane fascinovat podobně jako provozovna, kde z téměř starožitné pípy podávají sodovou vodu se sirupem. Na pípě visí lahve sirupu ve dvou chutích a odstínech. Borůvka a pomeranč. Mistr sodovkář (sodadžija) nejprve do sklenice odpustí trochu sifonu, poté nalije šťávu dotočí. Za pětikorunu je to nádherná legrace a proti mincovnímu nápojovém automatu kus poctivé balkánské člověčiny. Tu podávají i ve všech ostatních lokálech staré čtvrti, kde servírují všelijaké pečené, smažené a vařené pochoutky orientální vůně a původu. Nad tím vším zní hlas muezzinův.

Vrcholem všeho orijentu je velký bazar, tedy tržnice, kde je možné sehnat pokud né vše, tak všelicos. Od tureckých pantoflí, albánských fezů, čínských oděvů a dalšího více či méně potřebného tovaru po poživatiny denní potřeby. Obzvlášť sekce ovozelu vypadá ve srovnání s unijním dovozem jako čirá exotika. Prodavači lákají kupce hlasitým voláním bujrum, bujrum a zákazníci se v tom labyrintu uliček pod plachtami motají obtěžkání spoustu pytlíků igelitového typu, do který sypu prodavači své zboží. Kočanské rýže a tetovské fazole by jistě šly nasypat také do přinesených nádob a šlo by tak ochránit životní prostředí, ale to prostě nikoho nedapadlo. Zato pana kupující přede mnou napadlo rýpnout si do prodavače rýže a chtěl kilo čínské rýže, na což mu pan prodavač nadurděně odpověděl, že se jedná o rýži kočanskou, tedy lokální. Zákazník se však nenechal opít rýží a trval na svém a ještě přidal, že fazole jsou z Kazachstánu. Na to koulel pan prodavač očima a hlasem zvýšeným děl, že jsou z Tetova, tedy také lokální. Rýže létala vzduchem do papírového pytlíku a poté letěla z pytlíku zpátky na hromadu na stole, protože pan prodavač se urazil, ale pak v něm zvítězil obchodník a obchod dokončil. Vzal jsem si také kilo.

Stačí ovšem přejít starý most přes řeku Vardar  a ocitneme se v úplně jiném světě. Nedaleko starého mostu nyní stojí nově postavený ještě starší most, na kterém je spousta soch slavných vojevůdců, světců, umělců a dalších místních rodáků. Mezi nimi vyniká Alexander Veliký, který má svou velikou sedící sochu ještě před mostem na plácku, kde nikdy nic nebylo, ale to hlavní je na velkém náměstí za mostem, kde stojí obrovská jezdecká socha pana Alexandra na velikém podstavci, který je zasazen do kašny, ze které stříká voda doprovázená ledkovým světlem a reprodukovanou hudbou z amplionů. Kolem sloupu, nad kterým se vznáší bojovník na svém oři, stojí v bojových pózách vojáci římských legijí a koukají na gejzíry, které vycházejí z fontány před nimi. Na čtyřech stranách je fontána doplněna sochami lvů v nadživotní velikosti, kteří v určených okamžicích vomitují vodní sloupec. Ostatně nejsou to jediní lvi v okolí a není to jediná fontána, skulptur je všude rozeseto nemálo a nechybí ani replika Vítězného oblouku. Na řece Vardar, kde je vody do kolen, stojí dvě obří dřevěné galéry a na březích se tyčí nově postavené antické paláce. Další se budují. Musí za tím být i jiný význam než jen naštvat řecké sousedy.

A to nejlepší na konec, do Skopje je teď možné letět za pár šupů.

 

Jak jsme jeli na festival zelí

S výjimkou známého festivalu dechových hudeb se v zemích západního poloostrova balkánského typu těší největší oblibě festivaly související s jídlem. Obvykle se tyto food festy jmenují podle primární poživatiny, která se zde nabízí, doplněno o příponu jada, která má sama o sobě také svůj význam, ale to nechme být. V kalendáři na celý rok mají všechny jady své pevné místo a po celý rok narazíme na akce jako je třeba roštiljada, kobasijada, rakijada, čvarkijada, pihtijada, gulašijada nebo za hranicemi vyhlášená mudijada, kde se prezentují pokrmy z varlat hospodářských zvířat. Většina akcí se navenek podobá a je to taková balkánská směska trhu, pouti a blešáku.

Na konci října se konala tradiční kupusijada, tedy festival zelí ve vesnici Futog, která je hlavním městem zelných hlávek, které jsou zde opravdu křehké, a tak není divu, že i v ostatních státech regionu jsou zdejší kysané hlávky populární. Kdysi je poznal jednoho policistu z této vesnice, jehož hlava také připomínala zelnou hlávku. Těšil jsem se proto na zelnou událost velice velmi. Vyrazili jsme ve větší skupině a přijeli raději o den dříve kvůli aklimatizaci, která byla náročná, avšak povedená. Dlouho už jsem neměl tak chutně pečenou kozu nakrájenou nůžkami pákového typu. Ačkoliv festival začínal v pátek, šlo hlavně o zahřívání nádob na zelné pokrmy a přípravy, v sobotu vše začalo ve velkém stylu. Od samotného rána se hlavní ulice rychle plnila.

Na jejím začátku byly kolotoče a strašidelný zámek, jehož stavba se trochu protáhla, následovala alej vojenských stanů, které nabízely posezení a konzumaci nejen zelných specialit. S pokročilejší hodinou do stanů vtrhnou obnažené zpěvačky a tanečnice a začne pravá lidová zábava, kde se místo potlesku zasouvají spoře oblečeným divám pod prádlo bankovky. Prasata i jehňata se vesele otáčela, ze začernalých hliněných hrnců se slibně kouřilo a ani opodál rozmístěné grily nezahálely. K snědku se nabízelo kde co, jen veganské karbanátky jsem nenašel, zato jsem ochutnal obří housku napěchovanou čerstvými škvarky, což je pokrm, který by motival k vyšším výkonům i soudruha Stachanova. Kupodivu v nabídce bylo i staročeské trdlo, kterému však neznalí balkánci mylně říkali tradiční maďarský koláč. Na langoše, gyros, separátní uzenky ani nudle čínského typu jsme nenarazili.

V hlavní roli bylo ovšem zelí, vyhlašovala se soutěž o největší hlávku, týmy domorodců se zúčastnily soutěže o nejlepší zelný pokrm z kotlíku a mimo soutěž se dala sehnat řada zelných specialit jako třeba pokrm, který se jmenuje zelí a jedná se o pomalu vařené zelí s uzeným masem, ve festivalové úpravě je masa pomálu, ale to mu na popularitě neubírá. Nechyběla sarma, která je téměř jídlem národním, tyto chutné zelné závitky se podávaly ve stanech, na ulici, na porcelánu, v plastu i jen tak do ruky. Zahlédl jsem i podvarak a k pečeným zvířatům z rožně se podával nepřekonatelný zelný salát. K tomu výběr uzenin, sýrů, ponožky, hračky, kuchyňské potřeby, svršky, spodky, různé suvenýry a v neposlední řadě zázračné škrabky, které nakrájí zelí v cukuletu na velmi velmi jemno. U kempingového stolku stojící muž s mikrofonem na silném kabelu okolo krku šel do prodeje na plno a vykřikoval chválu na škrabku, kterou nazýval všelijakými jmény a během představení zpracoval hromadu zeleniny, které s sebou přinesl na demonstraci. Na proužky, kolečka, kostičky, krycličky i kvádříčky. Škrabku jsem si samozřejmě pořídil a první hlávku zvládla bez uzardění.

Ano, po celé vesnici je zaparkováno mnoho valníků plných zelí a za ceny více než mírné je možné koupit hlávky na zimu nebo jen tak. Já je kupuji jen tak, není myslím o mnoho víc zábavných věcí, než za stovku koupit obrovský pytel zelí. Někdo se možná zeptá, co s ním, ale já mám tuto otázku vyřešenou. Lepší je vyhodit srbské než kupovat polské. Srbské zelí je navíc jemnější (a to netvrdím kvůli jeho původu), má menší košťál a tak je celá hlávka výrazně lehčí. Po pár hodinách jsme do auta donesli několik kilo zelných hlav v čerstvé i kysané verzi, vepřovou nohu sušeného typu, placaté klobásy, méně placaté klobásy a další šmakulády. Potěšila mne i lžíce na boty s nápisem „Srbsko se nesehne!“ a pořízení magnetu na lednici v podobě zelné hlávky se ukázalo též jako nutnost. Protože byly všechny lokální ubytovací kapacity zcela plné, přesunuli jsme se o kousek dál, kde žádný festival nebyl, přesto ale bylo možné posedět, pojíst pihtije, sarmu a na rožni temperované zvíře s trochou zelného salátu. V Srbsku je festival každý den, pokud máte na vstupenky.

Jak jsem proclíval

Díky monzunovému dešti nebo nějaké jiné nepřízni počasí se opozdilo zaslání balíčku od mého obchodního partnera z Hongkongu. Tajemný muž se nejmenuje Pepa, ale pan Jo. Pan Jo neumí říkat ne, raději přestane odpovídat zcela. Zdánlivě triviální obchodní případ jsme proto řešili několik týdnů, nakonec pan Jo kapituloval a mé připomínky vyslyšel. Nebýt toho prudkého deště, byl by balíček ve městě hlavního typu už týden, takto pan Jo poslal krabici až ve čtvrtek a doručena byla až v pátek. Poté trvalo pouze čtyři dny, než jsem obdržel do vlastních rukou určenou obsílku od poštovně-celního ouřadu, že si mám pro paket zajet na dobře známou adresu.

V místech, kde už se Smíchov dávno změnil na Košíře stojí modrý upíří hrad obložený bloky vlnitého plechu, který dává budově skutečně podmanivě hnusný vzhled. Už u vchodu je cítit silný zápach zelí, který naplňuje celou budovu. A přitom na tabuli u vstupní vrátnice stálo jasně bílé na černém, že dnes kantýna nabízí guláš vídeňského typu a vepřové rizoto, byla tam ještě nějaká bezmasá šmakuláda myslím, každopádně žádný z těch pokrmů by neměl smrdět jako zelí. Zřejmě je puch zelí nějakou všudypřítomnou pachovou kulisou, která se znamenitě hodní ke schodišti bez oken a chodbám, které ozařují jen blikající zářivky, jejichž bílé světlo se odráží v omyvatelném nátěru stěn i ohavné podlahové krytině barvy dětského hovínka.

Po pár vteřinách aklimatizace, koulení očima a nasávání zelného smradu je třeba vystoupat do třetího patra. Buď po onom ohavném schodišti nebo výtahem, které jsou hned dva, zpravidla oba či nejméně jeden mimo provoz. Pokud už fungují, trvá čekání na jejich příjezd velmi dlouho, protože zastavují v každém patře, kde je přivolával někdo, kdo to nevydržel, a už dávno odešel pryč po svých. Zatímco zjevně nebyl důvod umístit do výtahu informaci, že zadržované zásilky se nacházejí právě ve třetím štoku, oddělení bezpečnosti nechalo do zdviže přidělat amplion, ze kterého se ozývají tak zásadní informace, jako že se otevírají dveře a že je přízemí první patro.

Ve třetím patře za rohem je místo, kde člověk dostane své psaní, ale musí se o to zasloužit. Vyzvednout na přepážce jedna papíry, s těmi navštívit celníky a poté navštívit přepážku dva, aby dostal zásilku na výdejním pultě vedle. Osoby právnického typu mají tuto hru zpestřenou tím, že mezi návštěvou přepážky číslo jedna a místnosti s celníky si musí odskočit do patra pátého, kde mu ochotné pracovnice národního doprace vyplní potřebná lejstra. K tomu slouží jednak standardizovaný formulář evropského typu, ale také katalog výrobků, ve kterém má každá věc své pevné místo od elektrických kabelů po kakaové boby. V potemnělé kanceláři jsem zastihl dvě dámy, které si strohé prostory vyzdobily řadou maličkých kaktusů v barevných květnících. Jedna se mne ujala a jako obvykla začala prskat, že papejry nejsou kompletní. A že mi je měli poslat. Souhlasil jsem, že měli, ale vím, jak těžké je dostat z čínských soudruhů jakýkoliv dokument s výjimkou nóty vymezující se k návštěvě dalajlamy. Paní mi nakonec dala také za pravdu, protože se musela přiznat, že nestrávila mnoho času komunikací se zástupci jednotné Číny.

Těžko říct, jestli byl za nebývale vstřícným chováním bundokošil pročínský kurz nebo na ně působí zelný závan jako feromon dobré nálady. Paní celnice se nepozastavila nad nekompletní dokumentací, byla milá a dokonce se několikrát spotánně usmála, což jsem na celnici ještě nezažil. Ale každý jednou vyhoří a věřím, že časem se z ní stane standardně nepříjemná státní úřednice. Také je pravda, že jsem se orgánů neptal, jestli si dělají prdel, jako mladík vedle, který byl zjevně nováček a velmi se divil, že musí zaplatit za zboží z devizové ciziny příslušné poplatky. Zřejmě chtěl strávit s celníky co nejvíce času, protože se dožadoval informací, podle jakých zákonů má platit a tyto si poté nechal ukázat. Zřejmě měl dojem, že instituce se slituje.

Ponechal jsem naivního mladíka jeho osudu a šel přímo k přepážce číslo dvě, kde jsem znovu ukázal všchny ty výpisy, zaplatil a dostal se do posledního levelu. Mezitím dorazil i mladík a opět se začal rozčilovat, když zjistil, že kromě daně musí dát ještě devadesát devět korun poště za celní služby, což znamená to, že zadrží zásilku a člověk je nucen jít inhalovat zelné puchy. Tenhle zážitek stojí více než za tuhle baťovskou láci. Pan mladík si zrovna nechával volat směnového vedoucího, aby mu vysvětlil, podle jakých zákonů poněm chtějí jeho oběživo, když mi přinesli balíček. Čistých čtyřicet pět minut, to je můj osobní rekord. Poradil jsem zapálenému hochovi, aby nehledal logiku tam, kde to nemá smysl a nezdržoval lidi stojící ve frontě za ním, kteří pochopili, že čím rychleji dají kilo, tím rychleji budou na zdravém vzduchu bez zelí. Ale komu není rady, tomu není pomoci. Chodemmimo mám pocit, že vyclívací pošta je jediná pošta, kde vám nenabídnou los. Štestím se neplýtvá.

Jak jsme ušetřili a cpali se řízky

Obdrželi jsme od pana švagra poukaz na výběrovou rekreaci na našich nejvyšších horách, vlastně jej obdržela paní choť, ale jeli jsme všichni včetně našeho milého, avšak ne zcela vychovaného psíka. V ceně byl pobyt na celý víkend s poloviční penzí a tak jsme byli nuceni doplatit pouze dvě padesátikoruny za němou tvářičku. V pátek po práci jsme vyrazili a cestou jsme se zastavili na čerpací stanici v Turnově, kam nás nevím vůbec ani trochu proč zavedla navigace globální firmy, která mne zavedla do úzkých již vícekráte a nutno uznat, že na pohoně nebyly miny nášlapného typu ani jiné nebezpečí. Snad s výjimkou nebezpečí zvýšené hladiny cholesterolu, protože na pultíku vedle kasy ležela hromada nasmažených řízků. Podlehli jsme, já měl vepřový a paní kuřecí, vlídné dámy nás poslali do jídelního koutku s televizorem a jako správná rodina jsme si k chutné večeři rozlili na půl pivo nealkoholického typu.

Na chatu jsme dorazili notně po desáté a překvapivě nesvítilo jediné okno, po chvíli klepání nás však vpustili dovnitř, kde bylo vytopeno a horalsky střídmo. Ráno jsme zastihli pár ubytovaných v hospůdce v přízemí, kde se podávala snídaně. Působili jako milí a vychovaní lidé, hlasitě pozdravili, jen ty kostičkované kalhoty se záplatami těžko snáším. Čekal jsem však neformální oděv a přibalil si balkánské červené tepláky s několika bílými pruhy. Originál. Nejraději mám snídaně ve velkých hotelech, kde je výběr nejširší, ale každá snídaně, kterou připraví někdo jiný, je milá. Navíc je možné ochutnat věci, které se v naší chladničce téměř nikdy nevyskytují, jako třeba sýr taveného typu nebo ovocný jogurt. Jedinou výjimkou je samozřejmě legendární jogurt Agrola a sýr Primátor, který se myslím jako jediný taveňák nedá roztírat a to je mi na něm sympatické. Po snídani jsme vyrazili do okolní natůry.

Chození po horách má jednu svízel, které si možná většina návštěvníků není ani vědoma, pořád jdete do kopce, pokud tedy nejdete z kopce, což je znamení že velmi brzy tomu bude úplně naopak. Na horách také vyhládne a proto se hodilo, že jsem do batůžku připravil dvě tlustá kolečka salámu turistického typu a tuhé rohlíky. Na tůru, ale stylově. Na hřenech byl vidět první sníh, níže bylo chladno a vlhko, nebýt to zadarmo, mé nadšení by nebylo veliké. Čokl však lítal po sjezdovkách jako by se nechumelilo. Po pár kilometrech jsme se otočili a vrátili se do chalupy, nic se nemá přehánět a všichni víme, jak díky nepříznivému počasí dopadla Hanča s Vrbatou. V chalupě nebyl nikdo kromě paní provozní, která mi ochotně otevřela lahev plzeňského piva a vyprávěla o životě v horách. Divil jsem se, proč sedím u krbu sám v takovém nečase, prý je to normální, hospůdka otevře až odpoledne. Šel jsem tedy na pokoj věnovat se knize, aby byl ten nepoměr mezi sportem a kulturou vyrovnán. Večeře se podávala v šest hodin a tak jsem oblékl své tepláky a vyrazili jsme dolů.

Řízky se nikdy nepřejí, pan hostinský říkal, že vidí, že si dám pivo, ale nedokázal vysvětlit, proč si to myslí. Tak jsem si dal pivo. I ostatní pánové, alespoň někteří z nich, si dali pivo, ale za hodinu jsme seděli v hospůdce sami, oheň v krbu praskal a všichni hosté odešli na své pokoje. Dotázal jsem se bojácně, jestli si mohu dát ještě jedno pivo a mohl jsem. Prý to tak vypadá vždy, hosté z portálů slevového typu mají k utrácení negativní postoj. Já mám zase negativní postoj ke škudlení a nikdy bych s nějakým uvozhřeným kuponem slevu nevyžadoval. Tedy jednou jsem přemluvil svou ženu, aby zakoupila poukázku do nějaké balkánské restaurace, kde nás posadili do kouta k rozviklanému stolu a přinesli jídlo tak průměrné, že zaplatit za něj plnou cenu, budu mrzutý. Se slevou jsem cítil, že nemám mandát se ohradit. Provozovat víkendové pobyty, na které jezdí škudlilové, kteří nenechají v šenku ani korunu, to chce celého člověka, obzvlášť při vědomí, že peníze za nákup kuponu už dávno byly projedeny, prosázeny ve sportce nebo utraceny za pohonné hmoty. Požádal jsem proto personál, aby si dali něco na náš účet a večer byl nakonec celkem příjemný. A to bez psího příplatku na útratu nestačil Františel Palacký s Janem Amosem.

Nedělní snídaně byla neméně chutná, ovšem přiznávám, že artificiálního džusíku jsem vypil více než v sobotu. Vyběhli jsme ještě jednou němou tvářičku a zamířili zpět do hlavního města. V jedné vesnici okolo silnice měli veliké cedule nabízející teplý chléb a tak jsme zastavili před stylovou prodejnou zboží smíšeného typu a osaháním zjistili, že chléb je opravdu teplý. Uzenky již byly studené, ale vypadaly nadmíru chutně a usměvavá paní za pultem je balila do papíru a člověk by si řekl, že takhle vybavenou Jednotu už dlouho neviděl a úplně by zapomněl, že v neděli Jednota byla zavřená. Vedle retro krámu byl retro motorest a protože už bylo dávno po poledni, navrhl jsem, že by nějaké to jídlo hotového typu neuškodilo, když jsme tolik sportovali. Uvnitř motorestu přešly osmdesáté roky do let devadesátých, ale bylo tam teplo a útulno. Než jsme se namlsali pohledem do jídelního lístku, oznámil nám pan vrchní, že hotovky již nejsou. V neděli odpoledne je to zcela pochopitelné, ale líto mi to krapet bylo. Možná je to ale dobře, stejně bych se pak neuměl rozhodnout mezi plněnými knedlíky a hovězím na česneku. Když nejsou hotovky, dá si devět lidí z deseti řízek, navrhoval nám pan vrchní statistik. Měl recht, šnicl nikdy neurazí.

Za chvíli přede mnou stál talíř s velikou porcí salátu bramborového typu  a dvěma řízky, velkými, křupavými a poctivě rozklepanými. Navíc byly řízky obalené tak, jak mají být a ne tak, jak tomu občas v motorestech je. Salát by domácí a čerstvý, jen s tou chutí nevím, nebylo to špatné, ale u nás se dělá salát jinak. Rozumím však, že toto je ideová pře a vytknout mu nic nemohu. Tak dobré řízky jsem dlouho neměl a bylo s čím srovnávat. Poděkoval jsem tedy panu vrchnímu a vzkázal do kuchyně, že se jim práce daří. Při placení jsem se podivoval, že taková porce stojí sto šedesát korun. Pan vrchní pokrčil rameny a říkal, že jim lidé občas říkají, že to mají drahé. Na to jsem vytřeštil oči. Drahé? Prý ano, prý se otočí a jedou jinam. Ne že by okolo cesty nebylo pofidérních podniků s nabídkou šlichty za osmdesát devět dost, přesto mne to překvapilo. Vzpomněl jsem si ale na hosty z předchozího večera a v úplném šoku jsem nebyl. Tihle zradikalizovaní milovnici slev nejen nenechají nic v místě, kam jedou, ale ani cestou ne. Nutno jim přiznat, že jednají skutečně konzistentně.