Jak jsem poškodil průkaz

Nešikovně jsem zavadil občanským průkazem o loketní opěrku v osobním vozem, jehož nevelké rozměry jsou jaksi zakotveny již ve značce továrního typu. Průkaz se nehezky ohnul a nechtěl se narovnat, což by nebyl takový problém, kdyby se to nestalo na hraničním přechodu Horgoš, který je hlavní branou do a z Balkánu. Chodemmimo se na Balkáně říká, že hlavní branou nemá být zadní vchod, ale tématika LGBT do toho příběhu nepatří, jen jsem si na to vzpomněl. Maďarský orgán si hned ohnuté kartičky všimnul a nelíbila se mu. Mně se nelíbila představa, že zase jedu přes všechny ty Moravy zpátky do hl. m. bez sýru a pomidorů. S pokorným úsměvem jsem špitnul, že ani nevím, jak se to stalo. Podobné malé drama kdysi ve své básni zaznamenal Pavka Kohout. Hlídač jen tichounce zdřímnul, rychlík jen lehounce škrt a na přejezdu dva mrtví, taková zbytečná smrt. Nebo tak nějak to bylo. Nechci samozřejmě srovnávat oběti železničního neštěstí a jejich zranění neslučitelná se života s prdlou občankou, ale jistá podobnost zde je. Až se vrátíte, určitě si to vyměňte, radil Hun. Kýval jsem hlavou a popojel ke kontrole na srbské straně hranice. Radovane, máte jiný doklad, ptala se a tvářila komisně dáma v prosklené budce. Nemám, přiznal jsem. A protože na hranici dvou států neplatí ono okřídlené pořekadlo z Pankráce, že pustit musej, jednal jsem hbitě. Prej evropská unyje, kroutil jsem nevěřícně hlavou, to bych čekal, že to vydrží víc. Pche. Paní policistka se začala smát a přitakala, vrátila mi kartu a prý až se vrátím… Tak jsem se vrátil a šel na úřad. Dáma za přepážkou číslo jedna se tvářila také krapet důležitě, ale nenechal jsem se odradit, protože po překonání hranice šengenského typu v opačném směru jsem doklad ze samé euforie znehodnotil zcela. Tady mi napište jak se to stalo, říkala a podala mi formulář. Místa pro výpověď  bylo podobně jako v interiéru vozu, kde k události došlo, takže jsem ani nevytáhnul průkaz totožnosti z peněženky a byl jsem na konci. Mám pokračovat dole, z boku nebo na druhé straně, ptal jsem se. Paní referentka nevěděla, prý se to ještě nestalo, všem místo stačilo. Koukala jako Lecián. Tak kam s ní, s tou výpovědí? Tak prý na zadní stranu a jak koulela očima, tak mne trochu přeci jen znejistěla, nakonec je to dokument úředního typu, takže jsem zazmatkoval a neuvedl všechny podrobnosti, registrační značku ani přesný čas, tak jen doufám, že mi novou průkazku přesto vystaví. Paní si vzala papír s požádala mne o jiný doklad pro lepší ztotožnění, měl jsem jen průkaz řidičského typu, který byl ve velmi podobném stavu. Paní držela oba ohnuté doklady a koukala na mne, tak jsem pokrčil rameny a odtušil, že to asi od sebe chytly a jedná se zřejmě o nějaké nakažlivé onemocnění. Průkazitida? Občankulóza? Závod ve zvedání obočí bych vyhrál, protože umím zvedat každé zvlášť, ale o to tu asi nešlo. Zatímco madam vypisovala náhradní dokument, její kolegyně mi říkala, že ona by mi to neuznala. Nevěřícně jsem na ni koukal, taktika hodné a zlé úřednice je asi nějaká novinka klotového typu. A pro řidičák musíte na Kongresovou, radila hodná úřednice. To mám fakt kliku, uvažoval jsem nahlas. kdybych chytnul úřednici zlou a neuznala by mi ohnuté oprávnění a na Kongresové by mi zase neuznali ohnutou občanku, tak bych nakonec skončil někde s pár taškami igelitového typu v parku a dostal od kluků z městské policie nakládačku kvůli zničeným dokladům a skončil špatně. Pro sebe jsem si nechal, že Pavka by to mohl popsat třeba nějak takto. Řidič jen tichounce zívnul, průkaz jen lehounce škrt a před úřadem jeden mrtvý, taková zbytečná smrt. O tragédii  rozhodují maličkostě.

Jak jsem potkal infludcerky

Dostal jsem pozvánku na party vánočního typu a to hezky na papíře jako za starých časů, takže jsem se nechal zlákat k opuštění zóny komfortního typu a vyrazil jsem zcela mimo Malou Stranu. Samozřejmě osobním vozem, abych se potom nemotal v nočním chladu kdesi na periferii. Večírky se za poslední dobu změnily jako ostatně vše. Marně jsem čekal pidiřízečky v osychajícím panýru a hostesku rozdávající u vchodu igelitové tašky s přáníčkem a diářem plánovacího typu. Tovární hala, protože kavárny jsou zřejmě vyhrazeny pro odpůrce režimu a jiné staré struktury, byla plná vánočních kulis, příjemna a útulna. Tu byla jolka, zde svíčky a koule, devčátka vila věnce, pekla cukroví a temperovala punč. Mezi tím vším pobíhala omladina mileniálního typu a radovala se a fotila si selfíčka a pila pitíčka ze smaltovaných hrnečků a pytlíků igelitového typu a plechovek od konzerv plastovými brčky, kterými se sice později zadusí spousta želv na Bali, ale dnes je večírek, tak co. Při pohledu na všechno to mládí jsem si vzpoměl na klasika a chtěl vykřikovat něco o kolísajících cenách nafty na světových trzích, ale opanoval jsem se. Zástupce pořádající společnosti mi vysvětlil, že ty chlapci a děvčátka jsou influencři, kteří mají hodně folouerů. Prohlížel jsem si všechny ty infludcerky a upřímně musím přiznat, že mi byly od dost sympatičtější než hoši v košilích flanelového typu, jakkoli by mi byly ještě milejší, kdyby sestřely absurdní líčidla a převlékly se z těch pošetilých krojů. Obešel jsem frontu u avokádového suflé a zcela bez fronty si nechal naložit na talířek krocana, který byl v duchu tradičních hodnot pečený s nádivkou a bez avokáda. Značně potetovaný hošík u improvizovaného bárku plného nádob s ledem a pro mne neznámými nápoji v úpravných lahvích se zeptal co si dám a já špitl, že bych si dal pivo, a on ukázal na rudou kulatou lednici u vchodu, kde si prý mám pivo vzít a tvářil se při tom podobně shovívavě, jako když potkáte na ulici strýce odněkud z Humpolce a ukazujete mu cestu k divadlu Kalich. V lednici s cedulkou vem si mě bylo skutečně pivo plzeňského typu a tak jsem si ho vzal. Krocan i pivo měly onu delikátní chuť jídla, které neplatíte, a tak jsem si ji pomalu užíval, zatímco svět okolo mne tančil v dobových tancích. Aparatura byla silná a bylo mi trochu líto, že nepustili třeba Deep Purple, ale bylo mi jasné, že s touhle písničkou na přání se asi nechytnu a hlavně mi přišlo zbytečné vysvětlovat někomu, že nejlepší desku někdo nahrál dvacet let před jeho narozením a stačilo ji pustit a nemuselo se s ní kroutit sem a tam. Jedna z infludcerek mi přišla povědomá a pak jsem si vzpomněl, že jsem viděl ze záznamu její asi dvacetiminutové vyprávění, jak si koupila rtěnku a byla z toho odvařená, z čehož bylo odvařených pár tisíc jiných děvčat, z čehož jsem nebyl příliš moudrý. Ale co já tomu rozumím, nakonec na Youtube sleduji pravidelně jenom důchodkyni paní Pačesovou, která svérázným způsobem prezentuje lidovou kuchyni. Pokoukal jsem ještě chvíli po tom rozverném mládí a vyrazil k domovu. Cestou jsem se stavil v hospůdce na rohu, dal si pivo a rum a byl jsem spokojený.

Dívka s vlasy ze žlutého kovu

Advent je čas určený k zamyšlení a já jsem se opětovně zamyslel, jak by asi vypadala taková česká pohádka, kdyby byla převedena do formy zvané laicky protokolština neboli policejní profesní mluva? Nakonec k nadcházejícím svátkům patří nejen tyhlety lidové slovesnosti, ale také orgáni střežící na trzích sice trochu vyprázdněné, přesto ale naše hodnoty tradičního typu. Bohužel v rámci utajení, tedy z taktických důvodů není policejní profesní mluvnice zpřístupněna veřejnosti a tak jsem musel trochu odhadovat.

Podle písemné výpovědi K. J. Erbena žila v blíže nespecifikované minulosti osoba král. Tomu byla prodána osobou starou babkou ryba, která dle tvrzení dotyčné způsobovala po požití, že osoba provádějící konzumaci rozumí řeči zvířat. Ryba byla neprodleně připravena a přinesena osobou sluhou Jiříkem, který provedl bez dovolení ochutnání. Tím získal schopnost rozumět řeči zvířat stejně jako osoba král, který brzy zjistil, že osoba Jiřík rozumí řeči zvířat také. Proto byla osoba Jiřík poslána na cestu, aby přivedla dívku s vlasy ze žlutého kovu za účelem sňatku.

Osobou Jiříkem bylo po cestě spatřeno hořící mraveniště, které zapálili neznámí pachatelé. Tím se vystavili potrestání odnětím svobody až na tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci, protože mraveniště je chráněno podle zákona o ochraně přírody a krajiny 114/92 Sb. Osobou Jiříkem bylo provedeno uhašení mraveniště a byla mu mravenci přislíbena pomoc.

Osobou Jiříkem bylo po cestě dále nalezeno několik kravčích mláďat vypadlých z hnízda. Krkavčata byla opuštěna rodiči a hladová a proto byla osobou Jiříkem nasycena a byla mu jimi přislíbena pomoc v budoucnu za poskytnutí pomoci.

Na břehu moře dále po cestě byla osobou Jiříkem spatřena dvojice rybářů, kteří se přeli o úlovek, rybu ze zlatého kovu. Ta byla osobou Jiříkem vykoupena peněžitými prostředky osoby krále, čímž se osoba Jiřík dopustila trestního činu zpronevěry podle § 206 trestního zákoníku a vystavila se možnosti potrestání odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. Zlatá ryba byla poté puštěna do moře a provedla příslib budoucí pomoci osobě Jiříkovi.

Osobě Jiříkovi bylo sděleno rybáři, že dívka s vlasy ze žlutého kovu se nachází na ostrově křišťálového typu, kam byla osoba Jiřík dopravena loďkou. Na ostrově se nacházel palác, kam vstoupila osoba Jiřík. Jiřík byl seznámen se skutečností, že král má kromě dívky s vlasy ze žlutého kovu ještě jedenáct dcer. Aby získal dívku s vlasy ze žlutého kovu, musel nejprve najít rozsypané perly v trávě, vyhledání provedli přivolaní mravenci. Dalším úkolem bylo nalezení prstenu ze žlutého kovu v moři, nalezení provedla přivolaná ryba. Třetí úkol bylo nalezení živé a mrtvé vody, osoba Jiřík využila pomoc krkavců. Voda byla přinesena krkavci a vyzkoušena na pavoukovi, jehož usmrcení provedla osoba Jiřík pomocí vody mrtvého typu a mouše, jejíž oživení provedla osoba Jiřík vodou živého typu. Oživenou mouchou byla Jiříkovi přislíbena budoucí pomoc za tu poskytnutou.

Posledním úkolem bylo ztotožnění dívky ze žlutého kovu v sále, kde bylo všech dvanáct sester se závoji na hlavách, správná dívka byla Jiříkem poznána díky pomoci mouchy. Dívka a Jiřík byli vypraveni na cestu a dívka získala movitý a nemovitý majetek ve výši 8,33% majetku osoby krále z království křišťálového typu.

Jiřík a dívka s vlasy ze žlutého kovu byli přivítání zpět v sídle osoby krále, který rozuměl řeči zvířat. Na základě nařízení osoby krále byla Jiříkovi způsobena zranění neslučitelná se životem. Dívka s vlasy ze žlutého kovu polila ostatky Jiříka vodou mrtvého typu, díky čemuž došlo ke scelení hlavy a trupu, dále byly ostatky Jiříka polity vodou živého typu a bylo provedeno oživení a omlazení osoby Jiříka. Toho bylo viděno osobou krále, který si účelem omlazení nechal způsobit zranění neslučitelná se životem, avšak byl poléván vodou mrtvého typu v rozporu s návodem, takže nedošlo ke scelení ani oživení. Na základě nastalých skutečností se stala osoba Jiřík novým králem a dívka s vlasy ze žlutého kovu královnou.

Jak jsem okukoval dceru Slávy

Důkazem fungování vzájemnosti slovanského typu v praxi je třeba ignorování přelomových událostí českými médii. Copak se někdo dozvěděl, že Surinam odvolal přiznání Kosova, ha? Už se to drolí, dneska Surinam a zítra třeba Státy spojeného typu! Ani o tom, že je znovu otevřen legendární bělehradský „kulaťák“ Slavija jste určitě nevěděli, že? Já to věděl! Jako dejvičák z Bubenče s balkánskými kořeny musím přiznat, že ten pražský kulaťák je proti Slaviji úplná chudinka. Nejenže je Slavija větší, ale vždycky fungovala bez namalovaných pruhů na principu troubení, přednosti dle výkonu a zatmavených skel. Ale kdeže předloňské sněhy balkánského typu jsou. Nové Srbsko pod vedením premiérky Brnabić (zlí jazykové tvrdí, že se to vyslovuje stejně jako burn a bitch) a metropole velkých plánů primátora Malého (gradonačelnik Mali) se mění kroky mílovými. Před dvěma dny znovu otevřený kruháč je vybavený obří fontánou, který prská cákance vody za doprovodu reprodukované hudby a barevného osvětlení, pruhy se bělí na novém černém asfaltu a troubí se stejně jako vždycky, protože část účastníků provozu se kochá a ačást spěchá. Vím to, protože jsem jel náhodou kolem a musel jsem tu slávu na Slavii vidět. Na kopcovitém Balkánu jsou věci ještě v pořádku a proto jsou posunuty přechody pro chodce o pár desítek metrů dál, aby se pěšáci nemotali troubícím řidičům pod kola. Voda šplouchá v barvách všech odstínů, z amplionů se do prostoru valí král popu. Sotva dozní Billie Jean a všichni mají úsměvy na tváři zaoblené jako turecké šavle. Přímo na okruhu stojí veliký hotel Slavija, který připomíná slavné časy soustátí Slovanů jižního typu. Nevím, jestli se tehdy očekávalo, že se bude Jižní Slávie nějakým zásadním způsobem rozšiřovat, ale smutná pravda je, že se naopak zásadním způsobem zmenšila. Hotelový kolos však zmenšit nejde a tak zde stojí v celé své mohutnosti, část pokojů je údajně zrekonstruována, ale většina funguje v tom báječném balkánském retro konceptu, pokud si myslíte, že Jugoslávie se neměla rozpadnout, přijďte si vyzkoušet, jak by to bez investic po třiceti letech vypadalo. Zatímco vedení předstírá, že financuje provoz hotelu, hosté předstírají, že za ubytování platí. Levnější už jsou jen motely na předměstí. Za těch pár stovek ale dostanete fůru zábavy a stylovosti. Recepční ností uniformy, číšníci kravaty, ale letmý pohled pod povrch odhalí nesmiřitelný zub času. Ne všechny žárovky fungují, ne všechny zásuvky a vypínače jsou na svém místě, letité a ztvrdlé ručníky se párají, ubrusy i koberce a vlastně i ručníky mají sem tam nějakou tu dírku, voda teče jen studená a jen někdy, naopak topení maká naplno a nejde ztlumit. Tohle si prostě musíte užít, pouze neznalí turisté z dekadentního západu to nechápou a zanechávají po sobě recenze durdící se, že cukr byl podáván v polévkové míse. Uznávám, že snídaňový stůl nenaplňuje hvězdičkové představy, ale všeho je dost, dva tácy tmavého měkkého salámu, dva tácy světlého, dvě mísy vařených vajíček, dvě mísy sardinek z konzervy, dokonce i dojemně růžové párečky nechybí. Celému tomuhle balkánskošvédskému stolu vévodí mocná váza s umělými květy a socha porcelánového jelena v říji. Kolem téhle diskontní parády krouží jako supi černobíle odění číšníci s vyžehlenými puky a sem tam posouvají tácy a rovnají příbory. Titanik se potápí, ale hudební těleso stále hraje. Personál ovšem není neochotný, třeba když jsem zjistil, že se dveře ubikace dají otevřít zvenčí i po zamčení, ochotně mi vyměnili pokoj za jiný, jen se paní recepční smála, koho se já tak velký bojím. Tenhle místní šlendrián s úsměvem si musí zamilovat každý návštěvník Bělehradu, kterému se také říká Paříž východu, mimochodem vcelku málo se říká Paříži Bělehrad západu. Na kruhovém objezdu posunuli stranou i zastávky autobusů a budiž městu ke cti, že podle vyskládaných palet dlaždic je jasně vidět, že časem hodlá k nově otevřenému okruhu-náměstí dodělat i chodníky. Požádal jsem dámu v kiosku u zastávky o jízdenku, ta kupodivu neukázala na cedulku jízdenky nevedeme, ale s úsměvem mi poradila, ať si ji koupím u řidiče, že je to levnější. Pan řidič otevřel svou kukaň, potvrdil, že jízdenky prodává, ale hned také se smíchem dodal, že je zbytečné je kupovat, protože kontrola nechodí. Smál se a dál točil volantem a tak jsem následoval instrukcí. Ještě bych chtěl opravit škaredá hodnocení turistů, že v hotelu Slavija nefunguje wifi. Funguje, jen to chce trošilinku slovanské vynalézavosti, kupříkladu v restauraci, kde se nyní podává snídaně, se nikdy nepřipojujte na síť „Aperitiv sala“, ale na „WIFI-Repeater“ se stejným nastavením. Žije, žije duch slovanský, bude žít na věky.

Jak jsem přemýšlel o huse a tradicích

Matně si vzpomínám, že mé dětství bylo obdobím bohatým na tradice podobně jako na sezónní a čerstvou zeleninu. V naší pokrokové rodině jsme na jaře vyrazili do průvodu s mávátky, na podzim s lampyjóny, jednou za rok jsme snědli smaženou rybu, podruhé zas vejce vařeného typu, ve zcizujících kulisách velkoměsta bývalo zvykem si k sousedům chodit toliko půjčovat sůl a tak na nějaké švihání proutím nebylo ani pomyšlení. To dnes je to jiné, vydlabané dýně ještě neshnily a už se přihnal světec na bílém koni s husou. Nabídka tradičních pochutin se každým rokem rozšiřuje a neměla by skončit jen u mladého vína a piva, třeba výrobce tradičního limonády točeného typu by se mohl chytit příležitosti.

Druhý listopadový víkend jsem strávil v maloměstě nedaleko města hlavního a k obědu nedělního typu jsem si samozřejmě dopřál husí pečínku, abych podpořil tradiční hodnoty a také, abych mohl vnoučatům jednou vyprávět, jaké to bylo předtím, než přišli imigranti a svatého s husou nám zakázali. Žádné obžerství, věda, výzkum, patriotismus. Zatímco stehýnko bylo upečené náramně dobře a maso od kosti odpadlo téměř samo, se zelím a knedlíci se pan kuchař příliš nepáral a pomohl si polotovarem. Někdo by se mohl škaredit a namítat, že se jedná o typickou českou polovičatost, ale třeba jde jen o prosté bohémství, holubičí povaha se umí povznést nad drobné detaily, třeba to, že nejdůvěryhodnější politik je tak trochu podvodník, játrům na pánvi se říká játra na roštu a houskový knedlík neobsahuje housku. Tak to prostě je. Cestou z hostince přes náměstíčko, kde hasiči dobrovolného typu zdobili jolku, mne nevím proč napadlo, jestli musí mít holubičí nácie svůj národní strom, jestli to není zbytečný patos, když by dost dobře stačil národní keř. Třeba šípek. Nakonec i ta husa by mohla být s omáčkou šípkového typu. Takové úvahy by mohly být dost dobře jen důsledkem zažívání kalorického pokrmu.