Jak nám zavřeli lahůdky

Člověk si na chvíli odskočí pryč z unyje a už se dějí škaredé věci. Jdu si takhle po náměstí vítězného a kulatého typu a najednou už nejdu, stojím a čučím. Kultovní lahůdky na rohu jsou zavřené. Škoda, že radnice šestého obvodu více nedbá o kulturní památky, místo malování obskurních modrých čar v ulicích, kde bylo vždycky více hovínek psího typu než zaparkovaných vozů. Cedule na dveřích uzavřené provozovny sice slibuje, že prý zde po rekonstrukci bude otevřena nová pekárna a lahůdky, ale ten esprit sedmdesátých let je nenávratně v čudu. Však to známe, jak to vypadá, když něco nové a údajně lepší nahradí staré a osvědčené.

Nikdy jsem nevolal po starých pořádcích a vláda jedné strany mi nechybí, ale tohle místo mělo poctivý reálně socialistický dezén a snažilo se držet i sortiment. Saláty, smažené filé, chlebíčky obloženého typu, nádoba s artificiálním džusem, kolekce bonboniér a očekávání, že spoza závěsu přijde na plac vždy dobře naladěná Anička Holubová, aby rozdávala radost a majonézu. Odešlo místo, kde jedinou změnou za desítky let provozu bylo, že k otázce „můžu to tak nechat“ přibyl dotaz „do kelímku nebo do folie“. A aťsi byla kdysi reálná nabídka výrazně skromnější než v očích pana Dietla, tato perla veřejného stravování mi bude chybět, nemyslím, že by podobných v hlavním městě zůstalo mnoho. Svět, kterému jsem rozuměl, nás opouští a přichází nový, plný příběhů a zákazníků s tetováním, kteří nejí maso ani výrobky mléčné.

Jak jsem stanul na Bráně svobody

Na hranicích mezi Bývalou jugoslávskou republikou Makedonií a Řeckem se rozpíná pohoří Nidže s nejvyšším vrcholem Kajmakčalanem, kde se přesně před sto lety odehrála slavná bitva Velké války, kterou tak trochu zastínily ještě větší řeže odehrávající se v Evropě západní. Po válce srbský král Aleksandar nechal na vrcholu postavit kapli s dnes až dojemně patetickou pamětní deskou, nedaleko od kaple se nachází podzemní kostnice s ostatky vojáků, tedy spíše zlomkem ostatků, protože bitva si jen na srbské straně vyžadala přes čtyři a půl tisíce životů. Dnes zůstává toto místo, podobně jako desítky vojenských hřbitovů v okolí, v zapomnění. Ještě nedávno byl Kajmakčalan poměrně těžce dostupný, z nejbližší makedonské vesnice je to kolem třiceti kilometrů a cesta je sjízdná jen s obtížemi a odpovídajícím vozem.

Na straně řecké ovšem nedávno vybudovali lyžařské středisko, které se nachází jen pár kilometrů pod vrcholem. Ideální příležitost na vyzkoušení těch nových trekových bot, které jsem si pořídil, když jsem zjistil, že plátěnky městského typu v natůře neobstojí. Posílen chutným jehněčím jsem překročil hranici a vydal se do řeckého vnitrozemí, po hodince a půl se cesta zhoršila, ale stále se jednalo o asfaltovou komunikaci. Řecká letní sezóna se evidentně odehrává toliko na plážích, protože jedinými živými tvory, které jsem v horách potkal, byly krávy. Zaparkoval jsem u posledního vleku, převlékl se a vydal se podle návodu podél sloupů do kopce. Návod jsem našel na stránkách nějakých srbských horalů, kteří tvrdili, že výstup je lehoučký a zvládli ho za hodinu a půl kvůli tomu, že s sebou měli malé dítě. Já jsem žádné malé dítě s sebou nevzal a proto mi cesta zabrala o hodinu déle. Chvíli jsem dokonce uvažoval, jestli nebudu další obětí hory. A to na mne neútočila bulharská artilerie, ale jen nedostatek dechu a přebytek potu. Krávy na mne čuměly s výrazem opovržení.

Zatímco západní vojáci byli dovezeni na frontu a tam si mohli na smrt počkat v pohodlí zákopů, vojáci balkánští se museli vyškrábat na kopec, přičemž asi ani na jeho úpatí nepřijeli autokarem. O zákopech se jim v kamenitém terénu mohlo jen zdát a tak se kryli alespoň za vyskládaným kamením, pozůstatky těchto pevnůstek v krajině stále stojí. Nad nimi se hrdě vypíná kaple a kolem ní dva rozpadlé baráky, kaple samotná také nebyla v ideálním stavu, ale na poslední chvíli proběhla rekonstrukce, na místě jsem zastihl čtyři makedonské dělníky, kteří dodělávali svoji práci, aby bylo na stoleté výročí vše v pořádku. Příběh Srbska za První světové války je mnohem dramatičtější než notoricky známé kule ze Sarajeva. Po vyhlášení války vtrhlo mocnářství do země a jeho vojáci dostali v bitvě na Ceru klepec od srbské armády zocelené v předchozích dvou válkách balkánských, když už se zdálo, že je vše ztraceno, slavilo srbské vojsko ještě jedno velké vítězství v Kolubarské bitvě. Poté se celá armáda, státní aparát a panovník stáhli přes Albánii k Jadranu, odkud je spojenecké lodě odvezli na řecké ostrovy, kde se po dlouhém pochodu v nehostinných podmínkách plných mrazu a Albánců, vojáci zotavili a znovu byli po boku západních jednotek zapojeni do bojů na Soluňské frontě. Kajmakčalan byla první vítězná bitva tohoto tažení, na další roky se ovšem fronta příliš nepohnula.

Ještě za války byl do Srbska vyslán Archibald Reiss, švýcarský kriminalista a vědec forenzního typu, který mapoval zvěrstva napáchaná c. a k. vojskem. Práce měl dost. Reiss si svéráznou balkánskou zem natolik oblíbil, že v ní zůstal až do své smrti. Kromě publikování zprávy o masakrech vydal útlou, avšak významnou knihu, jejíž název by se dal zhruba přeložit jako Slyšte Srbové, dejte si pozor sami na sebe. V díle pranýřuje nešvary národa, který si zamiloval. Své srdce nechal Reiss pohřbít právě na Kajmakčalanu, kde leželo až do druhé světové války, kdy přišlo bulharským soudruhům jako dobrý nápad mramorovou urnu rozbít a srdce zahodit. Uvnitř kaple stojí urna dodnes, jen tedy prázdná. V pláni pod kaplí se nachází hrobka, vyzděný kvádr, který také prochází opravou, pod ním je kostnice s ostatky vojáků, dovnitř se leze úzkým poklopem po lety trochu rozviklaných kramlích. Po pár metrech sestupu se člověk ponoří do klidu hory, v místnosti vymalované na zeleno stojí podél tří stěn regály, které obsahují roztříděné kosti a lebky padlých. Působivé místo.

Kajmakcalan

Popřál jsem zedníkům, ať jim dílo ubíhá a ať dostanou za práci řádně zaplaceno, vyměnili jsme pár životních zkušeností a šel jsem zpět dolů. Je zajímavé, že ačkoliv je výšlap na kopec dřina, ani sestup není nic příjemného. Cestou jsem přemýšlel o tom, jak asi přistupovali muži zabití na téhle hoře k tradičním hodnotám, jak bych jejich ochotu válčit změnil účet na sociálních sítích, jak padli za stát, který dávno zmizel a dnes leží v cizí zemi. Kajmakčalan zvaný hrdě Kapija slobode, tedy Brána svobody, protože byl prvním osvobozeným územím království, dnes leží mimo Srbsko zapomenutý a pomalu se zapomíná i na slavné hrdiny bitvy, mezi kterými vynikal i vojvoda Vuk, který zde padnul a jeho vojáci jej snesli z nezměrné úcty do údolí ve stoje. O kvalitě tehdejšího důstojnictva nakonec svědčí i to, že v Haagu se v té době nikomu nesoudilo. Údajně je hora dodnes plná munice, zbraní a dalších relikvií ležících v suché horské trávě. Nic podobného jsem nenašel, jen lejna výše zmíněných krav. Dole jsem usedl do vozu, zalitoval, že jsem si nevzal přikrývku hlavy, protože horské slunce mi dosti zabarvilo pleš, a vyjel jsem zpět do Jugoslávie bývalého typu. Po cestě trvající skoro dvě hodiny jsem potkal jen několik aut, všechny hospůdky i obchody byly zavřené a to jsem se po výšlapu tolik těšil na pravý řecký kebab.

Že někdo jede přes půl Balkánu jenom aby vylezl na nějaký kopec, to velmi překvapilo místního orgána správy celního typu, zapomněl tak na celou jižanskou laxnost a ospalost a nechal si ukázat zavazadelník dokonce dvakrát, mezitím prozkoumal všechny možné útroby mého vozu a svoji horlivost rozvinul na maximum, když utrhnul zadní sedačku, pod kterou hledal vysněný kontraband. Naštěstí se mi podařilo vše vrátit do původního stavu a považoval bych to za velikou buzeraci, kdyby o několik set kilometrů severněji jeho maďarský kolega nebyl ještě horlivější a nenechal vyložit celé auto. Nález těch pár kilo uzenin, sýrů, dvou desetikilových melounů a velké bedny rajčat však na povýšení nestačil a tak mávnul rukou a nechal mne vše zase naskládat. Že není možné naložit vše tak, jak se to po cestě skládalo, to je snad jasné. Mimochodem jsem si všiml, že po dálnici směřující do prostoru schengenského typu jede hodně automobilů německých a rakouských registrací, což znamenalo jediné, že na hranici bude fronta jako kráva. Přesně taková fronta byla i na prvním alternativním přechodu a tak jsem nelenil a vrátil se o pár kilometrů do vnitrozemí a zajel na přechod vzdálenější, kde nebyla fronta žádná. Cestou jsem potkal tolik migrantů, jako dosud ne, ve vojvodinské kukuřici je evidentně polovina Afghánistánu, na druhé straně kukuřice byla zase takový koncentrace maďarských orgánů, že mají obě strany o zábavu postaráno.

Jak jsem si zajel na jehněčí

Nízká obliba masa jehněčího typu ve Středokotlině mne velmi rmoutí, masa lidského typu tvořená (alespoň v mých představách) elektoriátem pána ministra financí slupne tu a tam nějaké to jehně o svátcích vajec a to ještě důkladně vysušené a s delikátní chutí jehněčího ještě důkladněji přeraženou česnekem. Jako ty ovce. To v bývalých Jugosláviích na poloostrově balkánského typu jsou jiní kujóni. Jehněčí je oblíbené napříč republikami snad s výjimkou Slovinska, které ale pravým rázovitým Balkánem nikdy nebylo. Zaslouženému ohlasu se v regionu dostalo skopovému z Bosny a Hercegoviny. Chybu neudělá, kdo ochutná bosenské jehně tradičně rožněné na některém z kultovních míst jako je zejména zatáčka u Jablanice nebo pohoří Romanija, ale výtečné je i vařené lešo v konobě s výhledem na malebné Popovo pole v Hercegovině. Způsob přípravy je ostatně všude dost podobný, obvykle kuchaři potřebují jen jehně, sůl a pákové nůžky, kterými naformátují vytemperované zvíře do úhledných kousíčků, které pak budou zdobit nerezový tác. Samozřejmě je potřeba mít i rožeň, tradicionalisté si vystačí s klasikou na ruční pohon, profesionálové mají důmyslná zařízení poháněné vodou z potoka či elektřinou, domácí kutilové často jako pohon využívají motorky od stěračů nesmrtelných vozidel Zastava a Yugo.

Informace, že prý nejlepší jehněčí připravují v maličké vesnici na jihu Makedonie, mi přišla jako něco nesmyslného. Pche, to je řečí, myslel jsem si. Ale v době internetové není těžké vidět různá videa a fotografie z místa činu a nadšené výkřiky komentujících strávníků. Přesto jsem měl strach, že by tohle jehněčí mělo být lepší než to bosenské. Babička mi kdysi říkala, že když budu mít z něčeho strach, mám si na to sáhnout. Rozhodl jsem se naslouchat moudrosti stáří a do vesnice Mrzenci jsem se podíval. Pokud chcete stihnout večeři, je dobré z hlavního města vyrazit opravdu časně. Sám jsem vyjížděl před šestou a bylo to jen tak tak. Brzy ráno se dala ona dvě stě kilometrů dlouhá komplikace dopravního typu mezi Prahou a Brna překonat bez větších obtíží, dále cesta vesele ubíhala a v raném odpoledni jsem byl již dostatečně daleko od unijní hranice, ale ne dostatečně blízko vysněné pečínky. S postupujícími kilometry postupovala i únava a přežil jsem jen díky audioknize, která popisovala činy jakéhosi šílenci, který unášel a vraždil dítka členů obskurních společenství náboženského typu. Také strýček Google se neukázal jako ideální průvodce, když mne z nové dálnice hnal na silnici s lákavým názvem „starý obchvat“. Po sjezdu z dálnice, které nese hrdé jméno Alexandra Makedonského a skládá se z úseků ve výstavbě a úseků v naprostém chátrání, si navigace vymyslela zkratku polní cestou okolo svodidel, ačkoliv až k restauraci vedla asfaltová cesta evropských parametrů.

Restaurace se jmenuje Javor Djoko a nachází se ve vesnici Mrzenci, která se nachází jen pár kilometrů od města Gevgelija, které se nachází jen pár kilometrů od hranic s Řeckem. Bylo krátce před desátou, když jsem zaparkoval před napolo zhasnutým podnikem, před kterým stála pouze dvě auta, byl pondělní večer a měl jsem obavy, že se vrátím s nepořízenou. Mé obavy ale rozptýlil pan vrchní, který mne ubezpečil, že je otevřeno a že jejich jehněčí je opravdu vyhlášené. Také mi poradil, abych si objednal minimálně půl kila, protože je maso s kostí. Poslechl jsem a u skopského piva čekal na svou porci skopového. Nejprve přinesli salátek a chuť zeleniny z této jižní krajiny je skutečně famózní, ale napjatě jsem čekal hlavní chod. Po chvíli pan vrchní přinesl oválný talíř, na kterém se nacházelo půl kila lahodně vypadající jehněčí plece a jedna opečená brambora. Když jsem se na tu nádheru vynadíval, vzal pan vrchní příbor a jemnými pomalými pohyby natrhal porci na kousky. Maso se rozpadalo velice doslovně. Byl to vlastně takový jehněčí konfit, měkkoučký a šťavnatý. Po dlouhé dni za volantem na oválu zůstaly za nedlouho jen zmíněné kosti. Krásné to bylo, zaplatil jsem za celou konzumaci šestnáct euro a odfuněl k vozu, abych v obližním městečku našel místo k odpočinku po této lahůdce. Jak se na Balkáně říká, lva jsem neochutnal a proto je pro mne králem zvířat jehně. A to z Mrzenců je znamenité velice velmi.

Javor Djoko, Mrzenci

Posázavskou stezkou

Nedělní výlet v deštivém počasí mne přivedl na několik kruciálních zjištění. Třeba že lístek pro psa stojí čtrnáct korun bez ohledu na to jak daleko pes jede, pokud nejede tak daleko, aby to stálo více než zmíněných čtrnáct korun. To jsem zjistil na branickém nádraží, kam jsme dojeli městským kolejovým vozidlem. Tedy pes jel zdarma, já si pořídil jízdenku mobilního typu. Nejenže vyjde oprava automobilu na nepěknou částku, ještě člověk navíc utratí spoustu peněz navíc. Kupříkladu jízdenku jsem v individuální dopravě nikdy nepotřeboval. Ani časopejsek na ukrácení času ne a k okénku s párkem v rohlíku to je většinou také dál. Nervuje mne velice velmi, když se mne ptají, jestli si dám párek v rohlíku s hořčicí nebo kečupem, s ohledem na naši fenu nechci používat výraz hotdog. Vypadám snad někdo, kdo jí párek s kečupem? Dokážu to omluvit u dětí a kojících žen, ale bojeschopný muž přeci něco takového nikdy nedělá. Nespadá to snad to tradičních křesťanských hodnot? Párek v rohlíku se jí přeci vždycky s hořčicí. S párkem v rohlíku, psím lístkem a knížkou nikoliv psí jsem byl připravený usednout do posázavského paficiku a zavzpomínat na dny bezuzdného mládí a víkendového pobývání v lese. Ano, před lety jsem se oblékal do zeleného.

V době, kdy je kariéra ve filmech pro dospělé startem kariéry skutečné, přece není problém přiznat se k podobné minulosti. Kanady, ešus, usárna a sto korun na benešovské pivo, to byly dby pracovního klidu. Na to vše jsem si vzpomněl na nádraží, které ovšem vypadá o dost jinak, tradiční okénko vydávající maskovaným postavám lahvové pivo, je zavřené, staničnímu rozhlasu je rozumět a před vstupem do kolejiště chrání standardizovaná bariéra a ne jen orezlá cedule a všudypřítomné oko drážního personálu. Pivo do vlaku jsem si nakonec také pořídil, protože vodu v plastu v hospůdce neměli a meruňková kofola ve mne nevyvolávala mnoho chutí. Naštěstí ale přijel starý známý omšelý dvoupatrový vlak a tak jsme přistoupili. Všechno zlé je pro něco dobré a absence rodinného vozu je vynahrazena vším tím nepohodlím, zápachem a lepivou přítomností života. Vlak jel snad ještě pomaleji než dříve nebo se možná jen zrychlilo tempo našich dnů. Dokonce i na této lokálce byla paní průvodčí upravená a pramálo připomínala strýce v sepraných bundokošilích, kteří nás před lety vykazovali z přepravy. Já i němá tvářička jsme ale měli jízdenku.

Ani ne pět minut po vystoupení z vlaku začalo drobně avšak nepřetržitě pršet a vydrželo to tak alespoň dvě hodiny. Příště si musím pořídit větrovku napadlo mne druhé kruciální zjištění a třetí přišlo vzápětí, plátěnky se do mokrého lesa prostě nehodí, protože kloužou věru řádně. U přívozu jsem toho chtěl nechat, ale škrabat se potupně do svahu k vlaku se mi nechtělo a tak jsme pokračovali dále. Po nějaké době déšť ustal a už jenom kapalo ze stromů zhruba stejnou intenzitou. Vyždímal jsem tričko a kochal se pohledem z vyhlídky, který musel být ještě lepší než zcela zarostl vegetací. Chaty okolo řeky jsou fenoménem svého druhu a je smutné vidět, jak pomalu chátrají, jakkoliv chápu, že málokdo se chce škrábat někam, kde má trávit celé dny bez pevného připojení. Stále je jich ale dost a všechny ty americké názvy a kravské hlavy ve mne vyvolaly dojetí. Kam se asi podělo mé tele, které nahradilo rozpadlou usárnu? Míň praktické zavazadlo si neumím představit. Stezka nás vyplavila v Pikovicích, kde již svítilo slunéčko a ze zahrádek se usmívali trpaslíci sádrového typu. Maloměšťák nakonec zvítězil na trampem. Snad někde na světě nedojde k tomu, že zvítězí tramp a maloměšták k tomu.

Matně jsem si pamatoval, že na kopci je hospoda, ale nebylo nutné jít daleko, hned u mostu, tam kde nebylo nic, byl stánek a kousek od něj odevzdávali skupinky mladých lidí půjčené žluté kánoje. I tady se dost změnilo, slečny v růžových teplákách by si s námi teambuilding asi tolik neužily. Objednal jsem si pivo a uzenku a pozoroval cvrkot. Škoda jen, že byl buřtík mikrovlněný, to za našich mladých let také nebylo. Oranžová mastná tekutina, který u něj vytekla na papírový tácek nevypadala nijak vábně a ochablá klobáska nakonec také ne. Vedle hořcice ležela i louže kečupu, tenhle nešvar pronikl i k vodě, další poznatek kruciální vážnosti. Nahoře u zastávky, kde také nic nebylo, byl také stánek, kterému velela žena nejvyšších středních let. „Co si dáš?“ zeptala se mne bodře. „Dobrý den,“ pozdravil jsem a vyhrknul, že si dám pivo. „Dáš si ho do sklenice nebo do kelímku?“ nenechala nic náhodně madam. Patnáct minut zpoždění, halekala jedna z kancelářských opor týmu v růžovém. Dal jsem si tedy pivo do skla. U stolu pod slunečníkem seděla parta taktéž postarších maníků a semtam se mihlo maskované sukno a dokonce i nějaký klobouk zde byl. V čele stolu seděl statný muž s plnovousem a hrabal svými pazourami do strun, přičemž halekal onu známou odrhovačku, ve které do pampelišek fouk a pak se rýmuje za klobouk. Když to tak vezmu kolem a kolem, zas taková paráda ten zmizelý svět nebyl, mé drahé děvče z Montany. Zpátky do hlavního města jel vůz modernizovaný a tak zůstalo z minula už jen to zpoždění na příjezdu.

Chodemmimo jsem cestou potkal celkem tři mloky, což je celkem o tři mloky více než kolik jsem jich potkal od té doby, co jsem přestal cestovat drahou. Jednoho jsem hipsterky ofotil, jen tedy není moc vidět. Ale to už je náš úděl, hledat malé ve velkém.

Processed with VSCO with f2 preset

Jak jsme vylezli na krpál

Během trávení chutného oběda jsem si klikal ve slepých mapách, výsledky pro středokotlinu sice byly lepší než u 95% soutěžících, přesto jsem se ve slepé mapě Srbistánu orientoval o poznání lépe, dokonce bylo její součástí i Kosovo, kde jsem měl výsledky úplně nejlepší. Zjevně je to důkaz, že jsem v duši nepřizpůsobivý přistěhovalec tyjící ze štědrého systému dávek sociálního typu. Trochu jsem se zastyděl před všemi těmi vlastenci volajícími po uzavření hranic a výstupu z evropského unyjí. Na rodinné radě jsme se proto jednomyslně shodli, že věnujeme více času poznávání malebných českých regionů a tradičních hodnot. Proto jsme společně s psíkem usedli ve dni zaslouženého volna do rodinného vozu a vyrazili do našich nejvyšších hor. Než vystoupíme z EU, vystoupíme alespoň na kopec.

Cestou z hlavního města jsem marně přemýšlel proč národ, který moudře požaduje po cizácích respektování vlastních pravidel, má takový problém s pravidlem zipu. Zřejmě jej ignoruje coby nesmyslnou směrnici bruselského typu. Ploužení se levým pruhem ale přeci žádnou odvetou za máslo pomazánkového typu nemůže být. Přes všechny uzávěry, práce na i mimo silnice a nedostavěné úseky jsme dorazili na práh národního parku, kde jsme zanechali za nemalý peníz na nemálo přeplněném parkovišti automobil a převlékli se do sportovního úboru. Ke kostkovaným kalhotám se záplatami na kolenou a pozadí jsem ještě nedorostl, ale uznávám, že značkové texasky nejsou pro pohyb v natůře oděvem nejpohodlnějším.

Po chvíli jsme došli ke stanici lanové dráhy, ke které se vinula fronta připomínající tu na mandarinky před Mikulášem. Přišlo nám lepší ten kopec vyjít než stát několik hodin v davu slušných Čechů. Navíc jsme si nevzali hůlky, které stání v zástupu zřejmě činí snesitelnějším. Po pár kilometrech jste dorazili k boudě, kde jsem si vybral z pestrého jídelníčku tradiční kyselo. Polévka dělala svému jménu čest, kroutila rety a nebylo snadné ji pozřít. Upozornil jsem obsluhu, že se mi zdá kyselo příliš kyselé, kupodivu se nepozastavili nad obehraným žertem, ale s pochopením mi sdělili, že tomu tak opravdu je, prý si pražáci stěžovali, že kyselo kyselé není a tak do něj začal kuchař lít ocet. A lil ho. Za vším hledej pražskou kavárnu.

Za dalším kopcem se ukázala hora nejvyššího typu v celé kráse a byl to pořádný krpál. Nezbylo než překonat nadmořskou výšku a sami sebe. Postup se pozvolna zpomaloval a němá tvářička se jen neochotně vracela po kamenném chodníčku zpět, aby se přesvědčil, v čem je zase problém. Selhal lidský faktor. Horší než samotný výšlap byli ovšem turisté vracející se z kopce dolů a zdravící nás do kopce šlapající. Dovolená v tuzemsku je zřejmě v kurzu a tak dolů tekl nekonečný dav zdravící kolemjdoucí dobrými dny jako na lázeňské promenádě. Nemaju dost dechu, jen jsem v odpovědi pokyvoval. Ani nahoru jsme nešli sami a tak nás během zastávek pro dohnání dechu a kalorického deficitu předcházeli další a další turisté, matky s dětmi, stejno i různopohlavní páry, chovatelé psů rozličných plemen a starobní důchodci. Nakonec jsme ale také vyšplhali k chatě na vrchu a právě když jsem si myslel, že nic horšího než protrpěná tůra nás nemůže potkat, donesla choť z nedaleké opršelé chaty sklenice s pivem polského typu. Po vypití hořkého poháru až do dna jsem teprve zjistil, že skutečný vrchol se nachází nad námi na konci strmé stezky.

I tam jsme se vyškrábali a k mému nemilému zjištění nahoře nebylo vůbec nic. Zavřená stavba vzdáleně připomínající talíř létajícího typu, kamení a skromná budova pošty, do které jsem ani nenahlédl, aby mi ještě třeba nenabídli pojištění nebo los. Směrem dolů jedou kabinky za polovinu ceny a tak jsme ušetřili a nechali se svézt. Lanovka je téměř nová, nedrncá a nefouká do ní, jen ve spodní stanici byl tak pekelný smrad z fritovacího hrnce, že mi bylo všech čekajících ještě jednou líto. Při pobytu na zdravém a svěžím horském vzduchu vyhládne a tak jsme se poohlédli po nějakém tom stravovacím zařízení. Horalé se cpou toliko smaženými řízky, sýry a borůvkovými knedlíky, ale nezbývá než respektovat ty, kteří jsou tu a tam zejména doma. Přitom ale nejsou místní žádní záští prolezlí zpátečníci, dokonce jako vstřícné gesto k západním sousedům je řada nápisů v německém jazyce. Kdopak by se těch schnitzlů a käsů nadál po těch nepříjemnostech v Lidicích a Ležákách. To ale odvál čas a všichni jsme teď na jedné evropské lodi plující do neznáma. Než se potopí pod tíhou těch, kteří přijeli na úplně jiných lodích, mohou všcihni slušní Češi, slušní Němci a slušní Poláci sedět u společného stolu a otírat si hrubým horským servítkem liány eidamského sýra z horké česnekové polévky. Mahlzeit.