Pojal jsem podezření, že pronajmu svou útulnou garsonieru, tedy jednakákáčko, jak říkal pan zástupce pana developera. Hledám tím pádem nějakého dospělého očkovaného bělocha, který by mi v pravidelných a předem smluvených intervalech předával bankovky a byl rád, že má uznalého pana domácího, který sice s nájmem nepočká, ale ví, co je správné a nenosí běžecké boty. A jsem natolik velkorysý a genderově vyrovnaný, že bych souhlasil i s běloškou. A nevadí mi zvířátka.
Musím se laskavým i ostatním čtenářům omluvit za to, jak hanebně své blogerské povinnosti v posledních týdnech zanedbávám. Obávám se, že se to v nejbližší době nezlepší. Ale jak říkával pan Julek „Leute, ich liebte Euch. Es kommt der Tag!“
Nějak jsem se s českým pojetím vánoc nikdy moc nesblížil. Ani s Ladovským ani s tradičním konzumním. Jistě, jako chlapce mne bavilo dostávat dárky a dodnes jsem dojat při vzpomínce na všechny ty sáňky rohačky, elektrické vláčky či legendární jízdní kolo Sobi 20. Nicméně jak přibývalo večerů s kaprem a ubývalo hraček, nějak jsme se s tímto radostným svátkem rozešli. Poslední roky jsem zdárně zaměnil konzum za konzumaci a přes vyprázdněné svátky mrtvých ryb se přenesl bez větších obtíží. A nakonec jako opožděný schizmatik vím, že ty správné svátky budou o dva týdny později. Nemluvě o tom, o kolik je chutnější vánoční prasátko proti kapříkovi.
Hezké je, jak přípravy na údajné svátky klidu a míru probíhají v naprostém chaosu a stresu. Osobně si myslím, že ten klid a mír do označení svátků něčeho úplně jiného zanesli bolševici, kterým se příliš nehodil malý Ježíš-ek do krámu. Klidný bych byl, kdyby se okolo mne neděl takový horor, a mír přeji celému světu. I těm nešťastným klientům splátkových společností, kteří rozhrkanou škodovkou vezou domů tu novou velkou televizi, na které pak budou moci sledovat staré pohádky v kvalitě hádé. Také jsem ovšem vyrazil kupovat dárky bližním, jakkoli jsem myslím neutratil mnoho peněz, samozřejmě proto, že je mi ten konzum odporný a ne proto, že bych byl nějaký domácí škudlil, což vlastně jsem, ale jednoznačně to motivací nebylo.
Navštívil jsem jakýsi chrám konzumu, kde hráli důdlajdá a vše se třpytilo pozlátkem. Jen muži bez domova, zahřívající se mezi plastovými zářivými stromečky, vypadali poněkud nepatřičně. Zakoupil jsem dvě knihy a prošel okolo obchůdku s nějakými předraženými kuchyňskými potřebami, paní prodavačka se mi hned ochotně začala věnovat a na mne dopadl stud a pocit hanby, že se na tom celém také podílím. Proto jsem bravurně sehrál etudu „někdo mi volá“ a takticky se vzdálil. Vlastně jsem odešel úplně. Více odvahy jsem nedostal a říkal jsem si, že vše v klidu a míru zařídím dvacátého třetího, protože tak se to má dělat, jenže dvacátého třetího je a klid a mír jaksi nikde. Tak ale kdo by podlehl falešné a prázdné bolševické propagandě.
Oslovil mne též plakát, který vyzýval (zřejmě muže) k zakoupení krásy, kterýžto nápis doplňovala podobenka krásné osoby (zřejmě ženy). Být ženou a dostat poukázku na krásu, zřejmě by se mne to dotklo. Také mne těší pohled na stánky s všelijakým kýčem, na který se vrhají ti nejzoufalejší, kteří neví čím udělat radost, ale ví, že musí. Však u nich za chvíli budu se zděšeným pohledem postávat také. Ještě jedna věc mne napadla spolu s vánocemi, po letech dokáži tolerovat světelnou výzdobu, pokud tedy nebliká. Co takhle místo minutového mlčení a zapalování svíček za pana VH♥ pietně letos vypnout ty blikajicí zrůdnosti? Ideálně nejen letos.
Půvabné jsou všechny ty mondénní kavárny a restaurace mající koncept. Jen co pravda je a láska je. Jsem jich ale syt. A nejvíce syt jsem těch pěkných a úspěšných lidí, kteří do podobných podniků chodí. Tedy úspěšných pod prizmatem této ohavné předapokalyptické doby, ve které se nacházíme. Ono je to pěkné, mít postavení, hedkaunt, zakulacený tlustý vůz, honosné sídlo satelitního typu, velkou bednu, útlou ženu, ještě útlejší milenku, svetr s vlaječkou, předražené hodinky, vysoký příjem, nízký hendikep (ondyno jsem se při debatě o hendikepu odrovnal tvrzením, že mám jednu nohu kratší), rozumět vínu, umět připravit svatojakubské mušle a v létě si pronajmout odlehlý ostrov s majákem v teplém a slaném Jadranu. Ale všechno to také není. Jak je proti tomu očistné navštívit podřadnou nálevnu a hovořit s se zanedbanými muži v pracovních oděvech, vytahaných svetrech a bez hodinek. Moji hrdinové měli na sobě vždy vytahané pulovry, ideálně s koženými terči na loktech. Tedy kromě Tokei-ihta alias Gojko Mitiće samozřejmě, ten měl jen bederní roušku a hadr okolo dlouhých havraních vlasů. Ale o tom jsem vlastně psát nechtěl.
Rozhodli jsme se s nejmenovaným panem kolegou navštívit pohostinství nižší cenové skupiny, abychom popili kvašených nápojů, pohovořili o životě, nastavili si zrcadlo a vůbec nasáli atmosféru lokálu, která je zázračným lékem proti podzimní melancholii. Proti které jsou léky ještě zázračnější, ale o tom bych také nechtěl. Nakonec jsme příliš nepohovořili, zrcadlo nenastavili, zato atmosféra byla silná jako chuť leskovackého ajvaru, kterému se ne neprávem říká srbský kaviár či červené zlato. Chodemmimo pan Mitić, nejznámější indián v Spolkové republice pochází právě z Leskovce. To je náhoda! Do výčepu jsem dorazil první, protože jsem dochvilný, usedl k volnému stolu a objednal si pivo. V místnůstce byla ještě dvojice tiše hovořících mužů, pán intelektuálního vzezření s partnerkou a dva velmi halasní opilci. Jak už to tak bývá, když někam přijdu, seběhnou se okolo mne ti nejlepší kluci ze vsi. Ale tohle nebyli úplně standardní opilci otravného typu, jakkoli první kontakt a otázky jestli cvičím s činkami a mám rád zbraně jsem nepovažoval zrovna za začátek velikého přátelství. Ostatně brzy jsme tuto počáteční fázi překonali.
Oba pánové byli veselé kopy, ale přeci jen o něco vedl pan Pavel, kombinující v sobě ty nejlepší vlastnosti pana Horníčka a houby. Obvykle mi hluční opilci nevadí, snad s výjimkou kolektivů, které se vydávají v adventním čase utužit vztahy mimo pracoviště a berou s sebou všechny ty podrážděné ženy, které sedí celý rok doma a následně se realizují v polevání sebe a svého okolí nápoji, vykřikování, padání ze židle a pruzení personálu. Mám opilce vlastně celkem rád. A tihle byli skutečně prvotřídní. Během dvou piv a přehršle veselých příběhů, doprovázených verši, anekdotami a citáty z Dobrého vojáka Švíka, dorazil pan kolega. Společně jsme tedy přihlíželi tomuto pivnímu ajnkeslbuntes. Kontaktováni byli i ostatní. Pán intelektuálního vzezření se tvářil, že by raději hovořil s dámou, ale dáno mu nebylo. Po jednom z vtipů na tento pár začal jeden opilec korigovat druhého. „Seš hrubej,“ říkal mu. „Nene,“ oponoval druhý, „jsem polohrubej.“ Oba se pak snažili z pána vytáhnout obor jeho činnosti. Shodli se, že rukama dělat nebude a navrhli, že jistě pracuje na magnetické rezonanci. Pán se tiše přiznal, že není lékař a prohlásil, že vlastně není vůbec důležité co dělá. Ale že to klidně řekne, pokud by na tom trvali. „Tak povídej,“ trvali. Pán s brýlemi prohlásil, že je druhořadým pisálkem, tedy novinářem. Dostalo se mu ujištění, že opilci mají novináře rádi.
Tři konverzační témata se mi nesmazatelně zapsala do paměti. Debata o výtvarném umění, kdy pán odsoudil modernu a definoval ji jako obraz, na kterém je „hnůj, nějaká jetelina a v pozadí sluníčko“. To by dokázal každý. A nemaloval by jen štětcem, třeba také „sandálí“ nebo něčím jiným. To by pak prý bylo kokotální umění. Neméně zábavná byla idea zakoupit sovětskou dieselovou ponorku a udělat z ní hotel pro podvodníky. Pod Karlovým mostem. Bohužel prý při nákupu dotyčný pábitel zjistil, že ponorku nelze do Prahy dopravit, protož zde není moře. Neméně smělé bylo vyprávění o lákání paní a dívek na chatičku, kde se od nich očekává, že nasekají dřevo. „Šukat by chtěly, ale sekat ne,“ dodal podroušený vypravěč. „Tak se jí ptám,“ pokračoval hlasitě, „máš nasekáno?“ A nic prý pak nebylo. Nejhorší jsou prý ty kancelářské slečinky s dlouhými nehty. Zajímal jsem se, jak tato nabídka na něžnější pohlaví platí a dozvěděl jsem se, že muž deset let netopil. A v tomto duchu to šlo stále dál a dál, nové přívaly skvělých nápadů doprovázených hlasitým přednesem a hutným cigaretovým dýmem na pozadí. Vzpomněl jsem si na dávnou návštěvu hostince Na barikádách, kde se dva poměrně notně podnapilí popeláři hádali, jestli pan Hugo napsal Bídníky nebo Ubožáky. Už si přesně nepamatuji, jak dlouhá debata skončila, ale myslím si, že se neshodli. My jsme se s kolegou shodli jednoznačně, tyto lázně, tyto Piešťany pivního typu začneme navštěvovat pravidelně! A kdyby si někdo myslel, že si přidávám, zde je záznam audiovizuální.
Po nedělní návštěvě Uspenského chrámu jsem zamířil do obližní pohony, abych zde zakoupil něco levné ruské nafty. Inu i při tankování pohonných hmot je třeba hledět na politikum. Naplnil jsem nádrž hvězdoletu, omyl okna a vyrazil zaplatit. U pokladny byl krom právě platící paní ještě muž s černými brýlemi a bílou holí. Přemýšlel jsem chvilku, jestli lze ovládat osobní automobil s pomocí retrívra, ale přišlo mi to nejapné. Muž v brýlích se vzápětí otočil a udělal krok stranou, z čehož jsem nějak usoudil, že odchází pryč, nechce se mu čekat či mu došlo, že nemá vůdčí list. Postavil jsem se tedy před něj, což se ukázalo jako chyba. „Jen jsem se otočil a poodstoupil, protože paní zadávala pin,“ vysvětloval mi. A když viděl vytušil můj vyjevený pohled, začal se chechtat. Přistoupil jsem na tu hru a oznámil mu, že jsem se domníval, že si díky svému hendkikepu nevšimne, že jsem jej ve frontě předběhl. Spolupráci ocenil, zasmál se a prohlásil, že mimořádně dobře slyší a tak o mně věděl. Ovšem já věděl, že mimořádně dobře dupu, takže to z něj hned žádného netopýra nedělá. Přišel na řadu, koupil si branickou desítku a odešel si lahváče vypít za pumpu. Ono je to venkoncem jedno, jestli má řídit slepý nebo navíc pod vlivem.
