Jak jsem potkal rybáře

Za oknem se odehrává tradiční pošmourno podzimního typu, za dveřmi jsou volby, pasáčci si pečou na řepných strništích brambory v popelu a všechno to stojí tradičně za pendrek, proto je potřeba se vrátit v čase tam, kde byly stvoly ještě zelené a květy žluté, abychom se dozvěděli něco o sobě, něco o pasáčcích a také něco o volbách.

Tehdy se mi na síti sociálního typu zobrazila upoutávka na akci, která se jmenovala Rybářské slavnosti, ovlivněn všemi těmi fůdfesty a náplavkami jsem pojal podezření, že se bude jednat spíše o slavnost rybího než rybářského typu, kde budou podávány všelijaké pokrmy z plodů sladkovodní říše. Také hostinský na růžku začal fantazírovat o kapřích hranolkách, šupinách a šupinkách. Kde jsou rybáři, tam je voda a v ní jsou ryby. Zážitek gastronomického typu se rýsoval v jasných barvách.

Díky řadě uzavírek bylo lze se kochat žlutými lány a cesta na jih ubíhala pomalu a nejistě. Jednotvárná pole vystřídaly malebné rybníky a ne zcela za nedlouho jsme již parkovali na nevelkém náměstíčku lemovaném řadou budov, nabízejících smutný důkaz, že v dobách, kdy prabáby našich pradědů byly ještě dětmi, zaručeně nebyly takovými burany, jako pravnoučata jejich pravnoučat, ale čas trhl oponou a tak malebné staré domky rámovaly paneláky z dob vlády jedné strany a paťatá budova banky z dob souvládí dvou velkých stran. Nikde však nebyla ani mřenka.

Opodál před zámkem, který ukazoval, že nejen pravnoučatům, ale také pradědům a prabábám nebylo třeba dávat přílišnou volnost, stálo několik hasičských aut a opodál různé stánky, pódium a řada lavic pivního typu. Hasiči a rybáři mají k vodě blízko, ale voda tu plným proudem rozhodně netekla, naopak se všichni nalévali kelímky desetistupňového piva a poklepávali nohama, případně berlemi, v taktu zábavové skupiny, která zrovna drtila cajdák o burákách. Jsem milovník lidové kultury, ale nemyslím si, že by podobná podívaná stála za ty dvě hodiny ve voze.

Naštěstí v protilehlém rohu od jeviště stál mobilní stánek se zaručeně čerstvými rybami, který nabízel všechnu sezónnost, lokálnost a čerstvost Čech jižního typu, ke vší smůle však nenabízel ryby, tedy nabízel ochutnávku rybích pokrmů zdarma, ale vždy, kdy jsme se k němu vrátili, ryby se zrovna připravovaly. Opodál mladík v zeleném suknu odstraňoval šupiny z olbřímího amura, otázal jsem se, jestli se jedná o tuten vorkšop, ale místo odpovědi se mi dostalo jen mlčení a pohledu rybích očí, zkusil jsem to tedy po česku a zeptal se, jestli bude možné si dovednost vyzkoušet a bylo mi řečeno, že se můžeme pouze dívat, zkusil jsem se ještě zeptat, jestli se bude ryba dělit mezi chudé nebo skončí ve stánku vedle, ale prý si ji objednal nějaký pán.

Ó ty venkovská pohostinnosti, pomyslel jsem si. Vedle stánku s pivem se přeci jen krčil stánek s rybími šmakuládami. Konkrétně nabízeli hranolky kapřího typu, hranolky z candáta a sumčí kostky, které vypadaly téměř stejně jako hranolky. Ve všech třech případech byl recept stejný, ryba se nakrájela na malé kousíčky, obalila v těstíčku, osmažila ve fritéze, nechala vystydnout a následně přesolila. Obzvlášť ryba tak delikátní jako candát působila v mastném panýru krajně nepatřičně. Většina rybářů si dala jen pivo. Venkoncem ani hasiči ke svým slavnostem nepotřebují požár.

Studená a přesolená ryba není nějaký vrchol delikatesy a tak jsem ji zkusil zapít bahnem, pivovar se sice přejmenoval a s novým názvem se již nerýmuje spojení „posere hektar“, bájná chuť ale zůstala. Ansámbl hrál šlágry, panenka cosi skrývala za víčky, lid se bavil a já neskrýval roztrpčení. V tom paní konferanciérka ohlásila, že se blíží termín poslední prohlídky zpracovny ryb, takovou výzvu nešlo oslyšet. Sešli jsme se proto s dalšími zvědavci u zadního vchodu a nechali se vpustit do místnosti naplněné rybím puchem. Ukázalo se, že rodiče, kteří chtěli ukázat dítkám sádky, byli uvedeni v omyl, protože tohle byla nefalšovaná rybí jatka. Dozvěděli jsme se kolik ampérů dostanou ryby na omráčení, kolik kusů zvládnou rybáří zpracovat ve vániční špičce, s jakým tlakem operuje přístroj odšupinovávacího typu a další zajímavosti. Nikdo se neptal a tak jsem se dotázal ještě na několik pikantních detailů ohledně rybích smrtí, zákulisní informaci, jestli někdy při pondělí nemají rybáři chuť pustit rybám do šupin o nějaký ampér méně nebo naopak více, jsme se však nedozvěděli.

V další místnosti se nacházela udírna, kde se ponejvíce udily makrely, pan průvodce nám nezapomněl upozornit na zajímavá fakta jako je teplota uvnitř makrely nebo dřevo, které se používá k uzení. Nedalo mi to a dotázal jsem se, jestli balí uzenáče pěkně po staru do papírové krabice nebo do uvozhřené plastové vaničky, ze které se vytáhne ryby mokrá a nijaká. Poměr byl velice výrazně ve prospěch papíru a napadlo mne, že tenhle národ má přeci jen ještě šanci. Ve venkovanech tato myšlenka nijak zvláštní nadšení nezanechala. Další část provozu spočívala v místnosti, kde se makrely namáčejí do solného láku a krom selfie, které bylo možné s naloženými makrelami ofotit, nenabízela mnoho zajímavého. To vedlejší chodba byla uvedena slibným zvoláním, že zde se píchají makrely. Jednalo se však pouze o to, že makrely se napichují na kovovou tyčku, na které pak putují do udírny. Vejde se jich na ni tuším patnáct, tedy pokud se bavíme o kalibru 500 ze Severního moře, jižních makrel se vejde jen 12, protože jsou větší. Snažil jsem se vyřčené hodnoty zapamatovat, člověk nikdy neví. K čemu nám bude pythagorova věta jsme kdysi také netušili.

Rybáři si nenechali žádné tajemství pro sebe a ukázali nám všelijaké přístroje, jeden půlil kapříky na dvě asymetrické půlky, z nichž jedna obsahovala páteř, pokud se nepletu, řez probíhal dva milimetry od ní. Další stroj prořezával kapří filety jen pár milimetrů od sebe, aby je zbavil kostí. Srdéčko každého technologa zpracování ryb muselo zaplesat. Na závěr prohlídky nám ukázali výstavku hotových produktů, na nerezovém stole obloženém lehoulince ovadlým salátem a tenoučkými řezy kápií barevného typu ležely rybí půlky, čtvrtky, řezy, podkovy a také celé ryby pozlacené dýmem z pečlivě vybrané štěpky. Výstavka bohužel nebyla k ochutnání a také nebylo možné si ryby koupit, podniková prodejna je otevřena ve všední dny od šesti do půl páté. Nikdo další se nakonec koupě nedožadoval, to prý obyvatelé jihu středokotliny nedělají ze zásady. Naopak se při odchodu jakýsi mužíček dožadoval na panu průvodci informace, jaké že dřevo se k uzení používá. Mrzelo mne, že někdo nedával pozor při tak zajímavém výkladu a proto jsem hlasem velikým zvolal to, co měl dotyčný sám vědět, napůl habr a olše. Také jsem se optal, jestli nedával pozor. Pan průvodce uznale zakýval hlavou a mužíček jen koulel očima. Zastala se ho však jeho korpulentní družka, která se na mne utrhla, že pozor dávali, ale lidé před nimi mluvili a nebylo tak slyšet. Bylo mi zástupců prostého lidu líto, sami ze uzavřeli ve skořápce nedostatečné komunikace a hádám, že všechny důsledky připisují obyvatelům hlavního města, které nenávidí už jenom proto, že nejsou stejní chomouti jako oni.

U stánku s čerstvou, lokální a sezónní rybou neměli opět nic hotového, ale našli jsme ještě jeden kiosek zástupců Petrova cechu, kteří nabízeli hranolky kapřího typu čerstvé, marinované v pikantní směsi koření, kterou si sami namíchali. Škoda jen, že si sami nezapnuli friťák na vyšší teplotu, protože jinak by nebyl jejich pikantní kapřík tak gumový. U stánku s rozborkou obratlovců vodního typu pan rybář v zeleném zrovna ukazoval, jak se odřezává kůže se šupinami takzvaně na košilku, ale k čemu je plané přihlížení. Zkusili jsme si ještě dýchání z úst do úst u stánku červeného kříže a protože jsme nechtěli zakoupit ani kýčovitý hrneček, ani pařený sýr, tak jsme se jen pokoukali, jak umně běhají mladí hasiči s proudnicí a odjeli pryč. Na jihu neudělali nic špatně, nakonec rybáři se dobře bavili a komu jinému byly slavnosti určeny. A o nějaké pražáky, kteří nejsou stejně zapouzdření burani jako oni sami, o takové nikdo nestojí, stejně se zmůžou jen na to, aby si koupili rybu za peníze a to žádný slušný člověk nedělá, o tom, že volí Kalouska s Schwarzenbergem ani nemá smysl hovořit.

Jak jsem přejel plnou čáru

Jel jsem ondyno po magistrální silnici vedoucí na hranici s Kosovem, které sice podle srbských úřadů není stát, ale v rámci rozhovorů technického typu se dohodlo, že i nestát může mít hranici a na ní celníky s razítkem u pasu a psy služebního typu. Úsek do prvního srbského města, které se jmenuje Kuršumlija, připomíná spíš sporadicky umístěný asfalt mezi dírami, dále se však cesta zlepšuje a vypadá téměř jako skutečná mezinárodní komunikace. Protože jsem spěchal, neohlížel jsem se příliš upjatě na předpisy a snažil se dohnat čas zmeškaný snídaní v motelu Stara vrba, kde podávají tradičná srbskou ranní nabídku, dvě vajíčka s šunkovým salámem nebo sýrem usmažená v šálku oleje a kávu nebo variaci čajů bylinného a ovocného typu.

Na malebném avšak chudém jihu není těžké být nejrychlejší a nejrychlejší jsem byl, před jednou z vesnic jsem zpomalil, protože o dva vozy přede mnou jsem zahlédl vůz policejní, ten však odbočil kamsi vpravo a mohlo se jet dál. Tedy mohlo by se, kdyby se auta přede mnou necourala uvozhřenou dvacítkou. Silnice byla široká jako stehna vesnických žen a dlouhá jako tkanice jejich šněrovaček, proto jsem se rozhodnul hbitě, leč nesprávně, pohlédl do zpětného zrcátka a jal se předjíždět samozřejmě se zapnutým směrovým ukazatelem. Automobil domácí provenience nebyl etalonem rychlosti ani v době vzniku a po pár desítkách let zní název Zastava velice přiléhavě. Když jsem předstihnul druhé vozidlo, odlepil se od nedaleké zastávky autobusového typu stín s plácačkou v ruce, jel jsem jen maličko nad padesát a byl proto v klidu.

Pan příslušník však byl v klidu mnohem méně, koulel očima a místo pozdravu řekl jen „za tohle se jde do vězení“ a poté si vzal řidičské oprávnění a vyzval mne, abych čekal. Dumal jsem, k čemu všemu ta komedie, když si může říct o úplatek hned a bez okolků. Oba hlemýždi za mnou byli také zastaveni a na kapotách svých vozů sepisovali cosi pod dozorem orgána, ohlížeje se co chvíli mým směrem. Po pár více minutách přišel policista znovu a prohlásil, že pojedeme k přestupkovému soudu. Zrovna jsem v ruce držel peněženku plnou oběživa a podíval se proto dlouze na muže v uniformě, krátce na portmonku a zeptal, se jestli bychom nemohli vše vyřešit na místě. Ne. Dostalo se mi strohé odpovědi. Otázal jsem se, jestli opravdu ne a zamával peněženkou, aby nedošlo k omylu. Odpovědí mi bylo ještě více strohé a holé ne.

Policista s kolegou usedli do služeního Fiatu Punto a zapnuli modrý majáček, který se po letech otáčel jen stěží. Před odjezdem zdůraznil, že mám jet za nimi a podle toho, že se vlekli nejvýš padesátkou i mimo obec bylo jasné, proč to zdůraznil, opanoval jsem se však a nepředjel je. Na dvoře policejní stanice jsem zaparkoval mezi podobně opršelá erární Punta a čekal věcí příštích. Po půl hodině vyšel z budovy známý orgán a zeptal se mne na jméno otce. Tedy konkrétně řekl „jméno otce“ a podíval se na mne, takže bylo jasné čí táta se tu hledá. Namítnul jsem, že pan otec již není živ a nemohl proto řídit, odpovědí mi byl pouze přísný pohled a poté příslušník řekl „papírologie“ a pokrčil rameny. Zapsal si na kus papíru, který si přinesl, jméno otce a opět zmizel v útrobách služebny, jméno matky ho kupodivu nezajímalo.

Za další půlhodinu vyšel znovu na dvorek a nechal si podepsat ručně psaný protokol na úředním formuláři, doplněný o svědecké výpovědi, které nemilosrdně dokazovaly, že jsem přejel čáru plného typu. Čáru zřejmě na asfalt namalovali ještě za vlády pana Miloševiće, protože jsem si ji ani při čekání na sepsání svědeckých prohlášení nevšiml, ale proč by tolik lidí lhalo, když nechtěli úplatek. To mne vlastně zaráželo úplně nejvíc, proč zrovna já musím potkat jediného policajta na Balkáně, který nechce peníze. Spravedlivý policista mi dal kopii protokolu, přeměřil mne přísným pohledem a o něco mírněji až skoro otcovsky mne upozornil, že sazba je patnáct až třicet dnů vězení, ale že mi napsal mírnější paragraf, k soudu ale musíme.

Za chvíli mne převzal jiný policista a eskortoval mne k soudu, který byl naštěstí hned za rohem. Tam seděl více než dobře živený muž, který se velmi interesoval o české pivo a vůbec vypadal, že ho soudní agenda velmi vytěžuje, abych mu ale nekřivdil, po odsouzení mi vypsal složenku na pokutu. Příjemná půlhodinka na lavičce před soudní síní se točila okolo rozdílů mezi národy, kvašených nápojů a dalších zásadních témat. Jakási dáma s drdolem a v roláku se mne ptala, jestli rozumím a nebo potřebuji tlumočníka. Představil jsem si, jak čekám dalších několik hodin na překladatele a raději se přiznal, že rozumím, nakonec soudní výlohy jsem platil beztak já a proč trochu neušetřit. Zanedlouho dáma s drdolem prošla ještě jednou po chodbě a poté jsme se už jenom pár desítek minut bavili o českém pivu a rozdílech mezi národy a hned potom jsem byl spolu s eskortujícím policistou pozván do soudní síně přestupkového soudu. Vlastně to byla obyčejná kancelář se soudkyní a zapisovatelkou, která seděla před obrovským monitorem s nálepkou US Aid.

Bylo to mé první setkání s ramenem spravedlnosti, vlastně jen ramínkem, a tak jsem trpělivě odpovídal na všechny ty všetečné dotazy jako jak se jmenuji, kdy jsem se narodil, kde bydlím, čím jsem se vyučil, kde pracuji, kolik za to dostávám, kolik platím nájem, koho vydržuji a podobně i tak. Poté přišla klíčová otázka, před kterou paní soudkyně típla cigaretu. Přiznáváte vinu? Připadal jsem si trochu jako v tom barvotiskovém filmu o dobrém vojákovi Švíkovi, pročež jsem přiznal, že jsem si sice žádného dopravního značené vodorovného typu nevšimnul, ale chápu, že to říká každý a proto se přiznávám, protože by mne přeci pánové nepřivedli, kdyby to tak nebylo. Soudkyně se začala smát, uchechtla se i paní zapisovatelka, pan policista se pod knírem malilinko pousmál, jen na dobře živeného pána jsem neviděl. Ale celá ta atmosféra přešla i na mne a tak jsem se také usmíval a říkal si, jaká je to legrace.

Paní soudkyně si vzpomněla, že musí soudit a proto i znovu zapálila a začala diktovat, zvážila prý všechny polehčující okolnosti, že jsem nikoho neohrozil a k činu se přiznal a proto volí nejnižší možný trest peněžitého typu, konkrétně patnáct tisíc dinárů. Ptala se mne, jeslti vím, kolik to je a já přiznal, že vím, že je to asi sto padesát euro, tedy dvojnásobek platu, který jsem si během přelíční vymyslel. Reálně je to ale tak jednonásobek minimální mzdy v regionu, tedy mzdy, kterou bere ta šťastnější část národa, ta méně početná, která má práci, samozřejmě je řeč o práci manuální, ne o pozicích v soudnictví a ve složkách bezpečnostního typu. Pan soudkyně říkala, že to není úplně přesné, ale že budu platit i soudní výdaje a tudíž to tak bude. Navíc prý musí uložit i zákaz řízení. Na dotaz, jestli mám nějaké dotazy, jsem se dotázal, jak se se zákazem řízení dostanu pryč z té jejich díry a prý dostanu odklad na tři dny.

Poté jsem musel počkat na chodbě, mezitím vytiskly na starodávné tiskárně dodané z rozvojové pomoci států spojeného typu rozsudek, který zabral celkem čtyři stránky a začínal stylově „jménem lidu“. Po podepsání několika papírů mi již zmíněný dobře živený pán vypsal již zmíněnou složenku a pan policista mne eskortoval nejprve do směnárny přes ulici a poté na poštu. Tam se klikatil dlouhý had penzistů, kteří drželi v třesoucích se rukou složenky, případně nedrželi nic a čekali na vydání penze. Pan orgán se ke mně přitočil a říkal, že mi zařídí, abych nečekal, načež vykročil rázným krokem k přepážce. Dvě pozice před okýnkem stála menší babka, která si policisty všimla, napřáhla k němu ruku se složenkami a prohlásila, že jestli chce před ní, tak ať zaplatí i její výdaje. Policista chvíli stál jako opařený, tatam byla všechna přísnost, pak prohlásil, že fronta zase tak dlouhá není a že počká venku. Po zaplacení mi vrátili doklady, vypsali odklad a poučili mne, abych jel opatrně.

Opatrně jsem jel hlavně po vypršení třídenního odkladu, nevěřil jsem úplně, že by dokázali propojit zapadlý přestupkový soud s databází a poznat tak, že jsem odsouzený, ale jeden nikdy neví. Pár kilometrů před hranicí byla namátková kontrola a namátkově se ukázalo, že propojení opravdu funkční není, vzhledem k tomu, že při přejetí neviditelné plné čáry se chovali, jako kdybych srazil alespoň psa nebo postižené dítě, nedokážu si představit tu přísnost, který by následovala.

Jak jsem dostával nabídky

Objednal jsem němé tvářičce granule s úděsně vysokým procentem bílkovin živočišného typu na nejmenovaném eshopu, kde nabízejí cenu tak nízkou, až mne to udivilo. Eshopy nemám rád, ale o kamenné prodejně s kvalitním granulivem v okolí nevím a těžko budu ohře krmit figurkami dobrého vojáka Švíka, čokoládou s konopnými semínky nebo absintem, tedy běžným sortimentem místních vietnamských hokynářů. Vše dorazilo v pořádku a včas a nemám nejmenší připomínku k činnosti pošty českého typu, pan řidič sice nebyl oholen, avšak vousiska měl relativně čerstvě zastřižena. Co mne ale štve, je to, že nejmenovaný obchod, který se jmenuje nějak jako vášmazlíčekcézet nebo jehopáníčekcézet, mi už několik týdnů od nákupu zahlcuje schránku majlového typu vzkazy jako „Páníčku, už mám zase hlad. Tvůj pejsek“. To jako každý, kdo si objedná krmivo hned musí být nějaká patetická pejskařka? Já přece dobře vim, že až ten čokl dožere všechny svoje pozemský granule, tak neumře, ale normálně chcípne, pojde, zhasne. S takovymhle nemístnym a šišlavym marketingem běžte do pochev psího typu, pěkně prosím!

Jak jsem se krátce zamyslel v neděli

V neděli v poledne jsem se procházel s němou tvářičkou po úbočí vrchu Petřína, v pravé poledne se vždy ozve grandiózní šou všech malostranských zvonů, nejprve zazní hlomozně zvony z Víta, poté se přidají mollové tóny z Mikuláše, vzápětí zahlomozí klášter Strahovského typu a také všelijaké další zvony a zvonkohry. Stovky zvonů. Romantika, duch místa, všechno to baroko, tradiční hodnoty, my jsme tady doma. Co je ale zajímavé, z oken malostranských bytů nesmrdí obědy. Žádné zelí, kachny, výpečky, prostě nic, snad jen dole v Mostecké ulici omamně voní skořice z trdelníku. Čím to asi je? Krizí tradiční rodiny, že si turisté v apartmánech nevaří nebo tím, že těch málo místních se ještě neprobralo z návštěvy Bluelightu?

Jak jsem navštívil dvě výstavy

Nedávno jsem se v místním pohostinství dozvěděl o tradiční výstavě nožů konané v městě hornického typu nedaleko města stověžatého. Kdesi hluboko ve mně zjevně zůstala uložena vzpomínka na pana Horsta a jím nabízenou sadu jakostních nožů Henkellbach, a tak jsem pojal podezření, že bych měl rozšířit svou nevelkou sbírku o nějaký ten rukodělný kousek. V sobotu ráno jsem proto spěšně zhltnul snídani, vytáhl ze zásuvky bankovky a vydal se za hranice hlavního města. Nezapomněl jsem přibrat všechny své tupé nože kuchyňského typu, jelikož pořadatelé slibovali brousící dílnu a byl jsem ochotný své nože nezištně zapůjčit k nabroušení, tedy k praktické ukázce.

Stařena sedící na lavičce na dobříšském náměstí málem plakala dojetím, když jsem se jí zeptal na cestu k domu kulturního typu, cestu mi ukázala správně a já brzy budovu našel, avšak ukázalo se, že výstava se sice koná v kulturním domě, ale ve dvacet kilometrů vzdálené Příbrami. Kdopak se má v těch provinčních městečkách Středočeského kraje vyznat. Naštěstí jsem si příliš nezajel a jako vítaný bonus jsem si prohlédl výstavu drobného zvířectva, kde jsem obdivoval holuby hřivnáče a také malé hlodavce, u kterých však byl hlouček hlučících dětí, takže jsem si jejich kožíšky neprohlédl příliš dokonale. Napadlo mne škodolibě zjistit náladu v tamní společnosti a vyzvědět, jak se domorodci dívají na otázku, jestli drobné zvířectvo chcípá nebo umírá. Nakonec ale zvítězil pud sebezáchovy a vyrazil jsem vozem do Příbrami.

Příbramský kulturák byl o poznání větší a hemžilo se to před ním muži v khaki a maskovaných úborech, těmi se to bohužel hemžilo i uvnitř, což mi nevadilo z hlediska estetického, nýbrž z důvodu, že velké řadě těchto přírodních tvorů úděsně smrděly nohy, přisuzoval jsem to hlavně obuvi značky Prestiž, která se vyskytovala více než hojně. Řada z nich smrděla tak nějak zcela a nešlo to přisuzovat než nedostatku hygieny. Pověst nelhala a nožířů bylo v kulturáku požehnaně, většina se bohužel pouštěla do všelijakých exhibicí technik a materiálů, jejichž výsledek se na krájení pórku hodil pramálo. Všechny ty čepele damascénského typu byly náramně krásné, ale stěží si dokážu představit, že nakrájím cibuli a několik hodin poté sanituji ostří. Možná to však omlouvá nedostatečnou hygienu skalních fanoušků. Nemají na ni čas.

Kuchyňských kudel bylo na výstavě pomálo, ale našlo se několik pěkných kousků, nakonec jsem si vybral jednoduchý nůž, který vypadal bytelně a nestál mnoho, za cenu několinásobně vyšší bylo možné najít o něco málo hezčí kousky, ale noži nic nechybělo. Stánku pana výrobce jsem si nevšiml jen já, ale také německý soudruh, který si také přijel pro nový Messer. Bodrý zástupce národa bestií smějícího se typu vysvětloval cizozemci, že každý návštěvník musí projít třemi koly výběru. Bylo to nějak takhle. „První kolo čumenzí všude, druhé kolo čumenzí tady a tam. Třetí kolo záhlenzí“. Ve třetím kole jsem také odevzdal oběživo a odtáhl do předsálí, tam jsem ještě pořídil klasický jednoduchý zavírací nůž francouzského typu a keramickou vocílku, která zřejmě vznikla jako vedlejší produkt kosmického programu. Zavíráky ze země kohouta galského typu mám rád, na první pohled je na nich vidět, že sýr je v životě člověka výrazně důležitější než sebeobrana. Pojedl jsem ještě uzenku a odjel.

S noži je to vážně trochu jako s ženami, ne že by byl takový problém je půjčit, ale je těžké se rozhodnout pro jeden, se kterým zůstanete celý dlouhý nejbližší čas. Nůž od pána, jehož jméno jsem bohužel zapomněl nebo ještě lépe řečeno ani nezaregistroval, mi každopádně udělal velkou radost a za osm stokorun to není špatná investice, provedení je krajně jednoduché, avšak účelné, jen věrná fena Arina na mne divně koukala, proč jí překrajuji maso výsekového typu na tolik malých kousků. Inu jak říkávávával pan Werich, když už jednou máš nůž, tak máš koukat, aby krájel.