Jak jsem slavil první máj se stranou

Do parku kultury a oddechu se mi letos příliš nechtělo, co tam také po těch letech vidět, ale nakonec jsem vyslyšel volání po tradičních hodnotách a po více než dekádě od první návštěvy se vydal omrknout oslavy svátku práce, solidarity a míru. V rámci lenosti a ideového zakotvení jsem vyrazil do Kočkolandu osobním vozem, čehož jsem poté hořce zalitoval, protože parkovné bylo ve výši klobásy a brožury o hrdinné úloze příslušníků stráže pohraničního typu, což ovšem malilinko předbíhám.

Neutěšený stav pražského výstaviště a trousící se postavy dříve narozených sympatizantů nepůsobily nějak zvlášť radostným dojmem, což nezlepšila ani úděsně nazvučená kutálka, která sváteční den naplňovala písněmi všelijakými. Elektoriját strany vymírá více pomalu než jistě, přesto jsem postrádal mezi účastníky některé známé tváře. Také paní soudružka Švorcová už recituje v rudém nebi a na podiu její procítěné deklamování veršů soudruha Skály chybělo, minimálně proto, že by alespoň na pár minut zabránilo držet mikrofon přední pražské bolševičce Semelová, která je proslulá svými nevtipnými žerty, které opět sypala z rukávů svého rudého kostýmku jako agent CIC mandelinky. Letos paní soudružka Marta naladila životní formu a fóry byly tak mizerné, že se nesmál téměř nikdo, krom pár bezzubých stařen, u kterých ovšem nebylo jisté, jestli se náhodou ještě nesmějí předchozímu šprýmu. O co se rudá madam více snažila, o to topornější bylo její stand-up vystoupení. Nezabral ani Kalousek, díky kterému králík sám vyskočil z kůže, ani smíchovské pivo, které by mělo téct z kohoutku vodovodního typu při pohledu na fakturu za vodné a stočné, pes katolík ani nejlevnější narkóza, nezabralo prostě nic, nejzábavnější nakonec bylo v jejím podání představování kandidátů do následujících voleb do sněmovny poslaneckého typu, ačkoliv se možná jen mylně a pod tlakem prostředí domnívám, že příjmení pánů soudruhů Hrůzy a Skoupila znějí poněkud pravicově.

Poslední politický humor, který jsem si zapamatoval, bylo aktualizování zákona archimedova typu korunovými dluhopisy ministra financí, přesné znění si již nevybavím, ale tuším, že pán minister ponořený do průšvihu je vytlačován vahou průšvihu ostatních členů kabinetu. Tenhle špílec byl příliš složitý i na kolozubé babky. Třídní nenávisti jsem měl dost, pivo jsem si dát nemohl a tak jsem zašel alespoň na klobásu k nedalekému stánku, kde jsem jen tak mimochodem nedostal účtenku, je ale možné, že se jednalo o akt politické revolty a nikoliv o obyčejnou živnostenskou šmelinu. Klobása byla pěkně opečená, jen hořčice mělo být víc, ale to je ostatně také stylový problém, možná ji měl pan soudruh stánkař víc naředit, aby si geronti s pokecanými raglány mohli zavzpomínat na mládí, kdy byly klobásy ještě vypečenější. Chodemmimo oceňuji všechny ty soudruhy, kteří z šatníku vytáhli ty nepadnoucí obleky z let minulých, ze kterých sálala artificiální příze a puch naftalínu. Stylově se oháknul i pan soudruh tajemník generálního typu, který musel oslavit alespoň stovku a stále se těší dobrému zdraví, alespoň na první pohled vypadá stále stejně, až by se nabízelo si myslet, že kde nic není, tam nic nevezme ani stařecká demence. Milouš měl jen pár chvil, kdy mohl jen tak sám jako kůl v plotě nasát atmosféru svátku, po většinu času byl obsypán fanoušky a zástupci médií, kterým s gustem odpovídal na všetečné otázky. Bojím se, že tu s námi bude na věčné časy.

Účastníků je každý rok méně, ačkoliv se rekrutují noví převážně z lidí bez domova či alespoň bez nadějných vyhlídek. Všiml jsem si také několika dítek, které přivedli rodičové, doufám jen, že pohnutky byly toliko, aby se budoucnost národa poučila. Hodně prostoru zaujala skupina antikomunistů, pravicových bojůvkářů a imperialistických štváčů, kteří mávali vlajkami amerických států spojeného typu, severoatlantického paktu a státu Izrael. K tomu drželi transparenty vymezující se proti marxistickoleninskému dobrodiní, což lákalo důchodce podobně jako lampa pouličního osvětlení nočního motýla. Penzisté se durdili, mávali hůlkami nebo jen pokroucenými prsty a hlasitě se s mladými oponenty handrkovali, jestli bylo za železnou oponou lépe či nikoliv. Když se debata vyhrotila příliš, nastoupilo komando mladých levicově uvědomělých vlajkonošů, kteří přinesli rudé prapory se srpy a kladivy a ty potom vlály ve větru vedle hvězd a pruhů. Dříve jsem obdivoval ochotu mladých spravedlivých lidí dobré vůle, kteří se zcela bez účinku přou s proletáři na odpočinku, po letech si ale myslím, že je tyto bezcílné dišputace baví. Na prvomájové veselici tak dostane každý dle svých potřeb, soudružka Marta obecenstvo pro své kvazikomické výstupy, v dnešním turbulentním světě ztracení senioři zastání, trochu té třídní nenávisti, kelímkového piva a klobásu, mladí a neklidní pravičáci prostor pro vášnivé debaty a orgáni nečinní v trestním řízení sváteční příplatky.

Mezi lid přišel i don Kočka a musím říct, že pohled na bývalého velikána lidové technické zábavy nebyl pěkný, dříve elegán v proužkovém obleku vypadal sešle a zřejmě mu nepřidala ani smrt potomka ani roky. Čím více se blížím rozpadu než srůstu lebky, abych citoval klasika, tím méně se našim starším spoluobčanům posmívám a utahuji si z jejich utahaných schránek tělesného typu. Alespoň jsem je pietně ofotil na středoformátový film a nemohl si nevšimnout, že mezi mladými soudruhy fotografie analogového typu celkem frčí, příště musím vzít k fontáně vizitky našeho podniku. Jen mladík s dvouokou zrcadlovkou neměl jako správný uvědomělý soudruh kvalitní sovětský přístroj Lubitel, ale prachsprostou kapitalistickou zrcadlovku Rolleicord. Komerce pronikla i mezi proletariát. Ten si proto pořizoval všelijaké předměty z nabízeného merchandisingu. U stánků bylo možné sehnat perníkové srdíčko s prvomájovým designem, samolepku se soudruhem Uljanovem oslavující sto let od říjnové revoluce v listopadu, knihy o ochraně českých hranic, ponožky uštrikované mírovým hnutím žen, výše zmíněné klobásy a slivovici, kterou již tradičně prodával statný ogar ve valašském klobůku. Škoda, že neupekl také frgál, nějak se mi uzenina přejedla. Dofotil jsem proto svitek filmu a odešel ještě před internacionálou, při které se veškeré dění zastaví a soudruzi nábožně ztuhnou.

První máj slaví všelijaká politická pakáž, oproti soudružce Semelové se však nedomnívám, že bychom žili ve špatné době, když si mohou takto svobodně i podobní ztroskotanci mlít svoje přiboudliny u kvašených nápojů a uzenek.

Jak jsem vyplňoval daňové přiznání

Čas trávený vyplňováním přiznání daňového typu jsem se rozhodl si zpříjemnit poslechem kvalitní reprodukované hudby. A protože vstříc růžovému cáru papíru nejsou mé myšlénky úplně vlastenecké, snažil jsem se najít potřebnou rovnováhu v poslechu české klasiky. Venkoncem mistr Dvořák také pocházel z živnostenských poměrů. Chodemmimo kdoví jak by se panu otci vychovávalo těch osm dětí, kdyby byl jeho krámek připojený na EET. No nic. Všimli jste si někdy, jak divná je opera tuzemského typu? Zatímco svět nabízí všechny ty sbory židů, skoky z andělských hradů, antická dramata a charakterní postavy, ve středokotlině máme vesnického balíka převlečeného za medvěda, mluvící lišku a čarodejnici zpívající to její „čury mury fuk“. Jenže může být hůř, ono totiž k Rusalce existuje německé libreto. Zatímco si neznalí stále myslí, že největší německý zločin na holubičím národě jsou Lidice, Ležáky nebo migrační politiky paní kancléřky, celkem bez povšimnutí existuje nahrávka, kde křehká rusalka zpívá měsíčku „Lieblicher Mond Du im Silberschein“. To je jako když hrneček z růžového karlovarského porcelánu umyjete kladivem pneumatického typu. Dokonce bych si troufl tvrdit, že je to ještě horší než německá verze muzikálu Vlasy, která končí monumentálním songem „Last den Sonneschein“. Šance, že to letos podám včas začíná být bledá. Běěěda. Ještě že je tu ten beztrestný první dubnový týden, to mi to půjde mnohem líp.

Jak jsem si nekoupil brýle

Poslední dobou se mi zdálo, že hůř vidím při četbě hodnotných knih a na titulky u filmů uváděných v pozdních nočních hodinách na druhém programu televize českého typu. Navštívil jsem proto očního lékaře. Přečetl jsem největší písmenka, velká písmenka a nemalá písmenka, dále to nešlo. Prý je všechno v pořádku, ve svém věku nemohu očekávat zázraky a bude se to jen zhoršovat. Namítal jsem, že nepřečtu informace na příbalových letácích a bodrý doktor říkal, že on také ne. Nečekal jsem, až mi poradí, abych se otáčel celým tělem a opustil ordinaci. Abych doktora úplně nepomluvil, brýle na dálku jsem uhrál. Dumat na tím, že v mládí jsem viděl nablízko lépe nemá smysl, navíc si nevzpomínám, že bych kdy v raném věku zkoumal obaly léků. Cestou do optiky jsem si tedy připadal zdráv a brýle na řízení vozu bral jen jako formalitu. Že to nebude s očními čivy úplně dobré se ukázalo vzápětí. Na moji olbřímí hlavu nebylo snadné najít patřičně velké okuláry a když se konečně našly, mile mne potěšilo, že stojí jen 1800. Bohužel mne paní optička opravila, že jsem přehlédl jednu nulu. Asi se fakt budu otáčet celým tělem.

Jak jsem se připravoval na fiskalizaci

V rámci příprav obchůdku na EET jsem narazil na obsah účtenky evidovaného typu. Na jejím konci je dlouhý a ohavný řetězec znaků poeticky pojmenovaný fiskální identifikační kód. Podle zákona nesmí chybět ani informace v jakém režimu je tržba evidována. V případě obchůdku je to režim běžný. K tomu někteří žertéři připisují sorry jako nebo mínění, že bureš je estébák. Nepřijde mi to nějak moc zábavné. Přemýšlel jsem spíše o nějaké subtilnější formě protestu a nastavování zrcadel. Třeba upravit větu o režimu bežného typu do haiku. Žádné rozkvetlé sakury a porculán s florálními motivy z toho ale nečouhají. Ale je to ve formě 5-7-5 takové hezky prkenné.

Evidovaná
je tahleta účtenka –
běžným režimem.

Ještě by to asi chtělo doladit. Hlavní potíž je v tom, že programátoři fiskalizačního přístroje možnost úpravy eet hlášky neumožňují. Nabízí se tedy řešení v úpravě patičky účtenky, pochopí to ale všichni? Když tam bude napsáno třeba: „Mohli ste mít haiku, ale máte hovno. Sorry jako. PS: Bureš je estébák.“

Nakonec jsem se rozhodl pro gesto pasivní rezistence.

Jak jsem zavolal kluky

Poprvé jsem zavolal kluky z městské policie jako uvědomělý občan. Již jsem jim na jejich linku tísňového typu volal dříve, aby mi sundali botičku nebo prozradili, na jaké parkoviště na periferii odtáhli můj vůz. Tentokrát jsem ale žádný přestupek nespáchal, jen mi bylo líto labutě, která seděla nešťastně na vozovce Mostu Legií. Jak už říkal Vašek Havel, lhostejnost by neměla zvítězit nad láskou a  pravdou. Místo výskytu opeřence jsem oznámil panu operatérovi na lince a dodal, že je to ten most u Národního divadla, aby nedošlo k nějakému omylu. Když jsem o patnáct minut jel zpět, již na mostě stálo blikající auto a kolem labutě byli rozestaveni statní bojeschopní muži odění do oděvů taktického typu, ze kterých čouhaly všelijaké zbraně a pomůcky, které se jistě hodí, když chcete nahnat strach bezdomovci nebo strčit pokutu za stěrač. Strážníci bránili labuti odejít a bylo mi líto, že nemám více času, abych se dozvěděl, jak zákrok dopadnul. Přivolali specialistu v ochranném obleku proti ptačí chřipce? Nebo labuť po chvíli pózování naložili do auta, odvezli na okraj hlavního města a tam jí dali co proto?