Zjistil jsem s údivem, že mé zalíbení v cestování vlakem, které jsem měl vždy tuze rád, poněkud ochablo od té doby, co jsem začal přemísťovat své krásné tělo osobním vozem hvězdného typu. Tedy zábava to je stále, ale nějak mne izolace od soli země pomalu zbavuje schopnosti odolávat jejím atakům. Příbuzné, kamarády a spolucestující si člověk nevybírá, to vím dávno, jenže s přibývajícím věkem se začínám z jejich přítomnosti těšit stále méně. Nejhorší jsou asi organizované skupiny výletníků, kteří se okatě snaží sdílet svůj rádobyhumor, který nikoho nezajímá, s ostatními poutníky. Nejzáludnější baviči jsou oděni v horolezecké pantalóny s pestrými čtverci na sedacím svalu a kolenech, to je pak věru veselo.
Pokud je zábava v plném proudu a všichni ostatní se snaží ze zoufalství spáchat sebevraždu samovznícením, protože další historku o tom, který člen partičky co vypečeného řekl nebo udělal, už věru nelze zvládnout, ukáže se, že může být ještě hůř. I ve vlaku typu écé lze totiž vytáhnout sladké dřevo a pro pobavení celého vozu hrábnout do strun. Doufal, jsem, že již nikdy neuslyším nápěvek o Frenky Dlouhánovi. Marně. Tito skupinoví teroristé však nejsou jedinými nositeli zla, máme tu ještě matky s frocky, neméně otravní jsou starší manželé, ale svou práci odvedou i jedinci. Snad jen mladé dívky jsou příjemné alespoň na pohled.
Ikdyž třeba ta slovenská soudružka s rovnátky, co seděla naposledy vedle mne z Brna až do Blavy, byla sice půvabná, ale více povahových vlastností asi neměla. Jakkoli roztomile špulila drátky v nechápavém úsměvu, když jsem se pokusil o konverzaci a asi si dokáže představit všelijaké čuňárny, které by se s podobnou slečnou daly provádět, venkoncem by asi bylo lepší, kdyby nikam nejela a na uvolněné místo jsem si mohl položit tlumok. Hodně radosti také člověk zažije s mladými cestovateli z prohnilého západu. Obzvlášť francouzští a italští soudruzi jsou mistry v obtěžování ostatních. Nikdo jiný nedokáže s pomocí dvou batohů a žebříku zatarasit oddíl s šesti lůžky tak, aby se do něj více nikdo nevešel. A ani nepoznají, co po nich chce srbský mentalać, který se chudák snaží na umakartovou stěnu vagónu vykroužit prstem znak eura.
Po mne jako starém příteli nich nechce a s kolozubým úsměvem si se mnou podává ruku. Rozhodl jsem se, že po příjezdu na bělehradskou hlavní stanici věnuji uspořené euro nešťastnému voziči čemodanů, jenž vždy se svým vozíkem postává na perónu a čeká na zákazníky, kteří si však již dávno koupili kufr s kolečky. Tentokrát na refýži nikdo nečekal a tak jsem pojal podezření, že nešťastného zřízence globalizace zahubila, ale naštěstí jsem jej zahlédl u úschovny, kde se snažil rukama obalenýma kolomazí opravit poškozený podvozek svého výrobního prostředku.
Ani při cestě zpět nebyl ve správný čas na správném místě a tak jsem vak plný kontrabandu musel do kušetu odvláčet sám. Pobavilo mne, že pár minut před odjezdem přišel starý známý mladík, kterému vždy chybí několik euro na jízdenku, přičemž pokaždé mění legendu a jede někam jinam. Ikdyž je dost dobře možné, že za ty roky strávené na nádraží, kdy mu nikdo nepomohl, již původní cíl cesty zapomněl. Rozhodl jsem se mu pomoci dobrou radou, ale tentokrát si mne snad opravdu zapamatoval, protože po kratším pohledu strnulého typu se otočil a spěšně opustil kompozici.
To bohužel neudělal obtloustlý pán z Černé Hory, který již v oddělení jako správný patriot popíjel Nikšičko. Po chvíli se ve dveřích objevila hlava ne zcela přírodní blondýny, kterou začal Montenegr přesvědčovat o tom, že se jistě jedná o omyl a že není možné, aby byli muži a ženy pohromadě. Vzrušeně protestoval, že on se ženou pohromadě být nechce a já neměl nic proti tomu, aby se mu přání splnilo. Jak tomu bývá, osud vše zařídí jinak než třeba a přivolaný konduktér odvedl do vedlejšího kušetu namísto otylého Balkánce štíhlou plavovlásku. Muž se začal radovat a vyjadřovat veliké potěšení, že spolu budeme sami a že se může svobodně svléknout. Z četby vím, že podobní pánové bývají obvykle buseranti a tak jsem byl ostažitý, naštěstí piva z Nikšiče udělala své a za chvíli se začalo ozývat pravidelné chrápání.
Po předchozím neúspěchu jsem se rozhodl, že tentokrát převezu přes hranici střeženou maďarskými bašibozuky vše. Nebojácně jsem nakoupil trojnásobek povoleného počtu cigaret a s rafinovaností starého Kiliána schoval všech šest krabiček mezi použité prádlo. Na hranici přišla uherská policistka, vzezření i hlasu hrubého, která se i přes rozměry kytovce nasoukala do kupé a začala razítkovat cestovní dokumenty. Zatajil jsem dech, protože kdyby keporkak vybral mou skrýš, těžko bych proti jeho objemu něco zmohl. Naštěstí však neplnila svěřené úkoly řádně a tudíž se podařilo tabák propašovat. Kupodivu přijel poloorientální poloexpres na ohavné nádraží Keléti včas a nebyl tak problém se usadit do přistaveného écé, kterému se podařilo nabrat zpoždění hned při odjezdu.
Zajímavé je, že nejhezčí holky z Prahy vždy jezdí do stanice Nové Zámky, ale ještě nikdy tam žádná krasavice nepřistoupila. Ba právě naopak, vždy přistoupí nějaká krystalická sůl země. Tentokrát to byla mladá rodinka se synkem se zaječím pyskem. Kvalita genetického materiálu byla vidět již na rodičích a potomek nepadl daleko od stromu. Jakmile se vlak rozjel, začal otec rodu s prasečíma očkama peskovat matku, aby „to“ vytáhla. A dobrá žena začala z příruční kabely vykládat na stůl pecen chleba, mocný kus slaniny, klobásy, salám a papriky polního typu, o kterých se poté její druh vyjádřil, že pálí jako sviňa. „Kurňa, zapomněli sme hořčicu,“ rozčiloval se gurmán. Vzhledem k tomu, že jsem od předchozího dne, kdy jsem si pokazil zažívání podivnou místní pochoutkou, nic nejedl, začal jsem mužikovi závidět jeho variaci uzenin.
Jako Deus ex machina se objevil vrchní z jídelního vozu a začal rozdávat letáčky s lákavou nabídkou. Domníval jsem se, že jídelní vůz českého typu je s přehledem nejdražším na evropských kolejích, ale maďarští soudruzi se nenechali zahanbit. Gulášová polévka za dvě stokoruny, guláš, segedínský guláš a kuřecí paprikáš za tři stovky. „Guláš za tři sta? Za to bych navařil pro celů dědinů,“ komentoval ceny muž s prasečími očky. „No ne?“ všiml si mého pohledu. Přikývl jsem souhlasně hlavou a přemýšlel, kolik lidí si dá pomidory s „mozzerellou“ za dvě sta. Mužík dále konzumoval donesenou přesnídávku a zásoboval své okolí moudry velikými, občas obohacenými myšlenkou jeho ženy, která byla taktéž mozkový trust. Nakonec jsem další slovní projev párku s pyskáčkem nevydržel a požádal je o pohlídání zavazadla, abych si mohl nerušeně vychutnat předražený perkelt. Na cestě do restaurantu kolejového typu mne doprovázel jen němý údiv a pohled prasečích oček plných třídní nenávisti.
Ale stejně by mě zajímalo, co všechny ty krasavice v těch Nových Zámcích dělají.
První zářijový den zůstane v paměti polských soudruhů i nás, kteří jsme byli poznamenáni zlem, jehož název je povinná školní docházka, navždy připomínkou začátku něčeho škaredého. Škaredé je i současné podzimní podnebí, o věčně ucpané jižní spojce a uvozhřeném ranním vysílání ČT1 nemluvě. Začínám si vyčítat, že jsem se do nevlídné schengenské reality vůbec vracel. Přitom předchozí dva týdny strávené v zemích srbských byly jednoznačným důkazem, že všude je dobře, ale na Balkáně nejlépe. Ani teplé počasí, které k létu obvykle patřilo, mne neurazilo. Snad jen pátečních 39° C bylo již krapet příliš. Nejvíc za dobu, co v Srbsku znají teploměr.
Jediné, co bych srbským soudruhům vyčetl, je příliš dobré jídlo a příliš pěkných děvčat. Ovšem i zde existují výjimky pravidlo nepochybně potvrzující. Například telecí hlava s dršťkami je pokrm, který bych zařadil do kategorie cestovatelská zajímavost. Uznávám, že vyjídat mozeček z čerstvě zabitého makaka je nepochybně větší zvěrstvo, ale i tato lahůdka s aroma pavilonu malých šelem a chutí všelijakou není pro každého. Ale nechci být za slečinku, vše jsem dojedl, aby se domorodci neurazili, jakkoli se tvářili poněkud překvapeně, když jsem během oběda byl nucen navštívit místnost onu a na několik delších okamžiků se tam zdržet.
Krom důkladné inspekce jehněčího a dalších šmakulád, kterou jsem samozřejmě nepodcenil, jsem navštívil i všelijaké zajímavá místa, abych se přesvědčil, jak se žije lidem. Kupříkladu klášter Šišatovac, který se nachází ve Sremu, jistě nejodpudivější části Srbska, vlastně společně s celou Vojvodinou, jakkoli unávám, že kupříkladu milovníci rovných plání a kukuřice mohou mít jiný názor. V obnovovaném klášteře, který na počátku druhé světové války poničili chorvatští ustašovci, kteří byli na konci války vyhnáni partyzány titovského typu, kteří dílo zkázy dokonali, se nachází i „odejitý kosovský biskup“ Artemije, s několika mnichy, kteří odešli spolu s ním.
Vladyka byl v dobré náladě a slíbil mi dokonce, že mi v nově budovaném konaku připraví mnišskou celu. Jakkoli byly postní pokrmy servírované mnichy výrazně chutnější než výše zmíněná dršťková hlava, přeci jen si ještě delší pobyt rozmyslím. Zážitkem zcela jiného rozměru byl lov na křepelky na pešterské náhorní plošině. Odmítl jsem zabíjet drobounké ptáčky a tak jsem se alespoň zúčastnil následné družby v místním loveckém domě, kde se ukázalo, že lovci různých národů i vyznání za přispění alkoholických nápoju nakonec bratři v zelené kamizole jsou. Ukázalo se také, jak svobodnou zemí Srbsko je, to když jeden z českých lovců naplnil broky tělíčko jakéhosi ptáčka, jehož jméno jsem samozřejmě zapomněl, jenž je v unijním prostoru přísně chráněn. Srbští kolegové se smáli a tvrdili, že jej střílí běžně.
Vzhledem k tomu, že více než vstupu do unie se srbští soudruzi bojí snad jen průvanu, navíc nejsou k přistupování nikým přemlouvání, může se za pár let stát, že do Srbistánu budeme cestovat podobně jako onen pošetilec v nejmenovamém filmu do země krále Miroslava. Ne však zpívat, ale zabít ptáčka, vykouřit si důstojně cigaretu, nacpat se tučným jídlem připraveným na dřevěném uhlí nebo koupit žárovku. Naopak pomalu začíná ztrácet smysl cesta na dechovkový festival v Guče, ne že by se jubilejní 50. ročník nějak zásadně nepovedl, ale stále větší množství cizinců a plíživá komercionalizace ubírají události někdejší kouzlo.
Po dlouhé době jsem také viděl Sarajevo a samozřejmě společně s přízní odešel na vyhlášené „ćevapi“. Sarajevský „ćevap“ je legenda, o které se českému otylému příbuznému ani nezdá, legenda podávaná důsledně pouze s cibulí, jakkoli na vyžádání lze dostat hořčici či kečup, ovšem o to žádají jen pošetilí turisté. V centru je několik vyhlášených provozoven, kde se připravují ty nejlepší čevabčiči. Jakkoli se může zdát, že válečky z mletého masa jsou všude stejné, o tom, kde jsou opravdu nejlepší, se vedou nikdy nekončící spory. Údajně jsou nejlepší u Želja, což odmítají ti, kteří si myslí, že lepší jsou v ćevabdžinici Mrkva, čemuž se usmívají ti, kteří vědí, že nejlepší dělá Hodžić. Nakonec jsme na přání tety pojedli v podniku Željo 2, kde všem chutnalo, jen cestou zpět strýc prohlásil, že v Mrkvi jsou „ćevapi“ stejně lepší.
Před odjezdem jsem ještě trochu pozevloval v Bělehradu, je veskrze příjemné v horkém dni koukat na Sávu a kouřit u toho Drinu. Jen mi při pohledu na mladé obyvatelky hlavního města, které rády nosí miniaturní trenýrky, z nichž vykukují opálené hýždě, popírající milosrdnou lež ženských časopisů, že celulitida je běžná, nebylo jasné, jak v tomto oděvu chodí do kostela. Ale pak mi došlo, že byla sobota a do kostela se chodí v neděli.
Film Kajínek pro mne zůstane hlavně důkazem o přecenění vlastních sil, nemám na mysli ani tak tvůrce, ale sebe jako diváka. Opus pana Jákla je totiž nudný k uzoufání a to i přes akční kameru, dynamickou hudbu a přehršel osvalených a ozbrojených individuí na plátně. Těžko věřit, že trvá jen 107 minut, nevím jak ostatním divákům v nebývale přeplněném sále, ale mé maličvelikosti přišla stopáž dlouhá jako týden před výplatou. Jakkoli nelze Kajínkovi upřít vizuální stránku, před kterou by mělo smeknout nejedno holyvůdské béčko, absenci děje to nenahradí.
V úvodním sestřihu se dozvíme, jak divoká byla léta devadesátá, pak nám zavraždí podnikatele a jeho tmavého ochránce, odsoudí Kajínka a další dvě hodiny se pronudíme k tomu, že tokající odsouzený a jeho advokátka společně říkají, že to není konec. Naštěstí ale je. Krom poměrně strnulého děje, kdy je sice rozkryto jakési spiknutí a nastaveno zrcadlo „systému“, přispívají k utrpení i herecké výkony, kde bych obzvlášť vyzvedl paní Bendovou, která je věru herečka od pánaboha. Ani ostatním se nedaří lépe, navíc jim nemálo ublížily tradične ne zcela povedené postsynchrony. Alespoň ale odvádí pozornost od nemilosrdně pitomých dialogů.
Proč pan kaskadér režisér obsadil zahraniční herce netuším, ale neměl to dělat, protože ukrutně špatný dabing z nich udělal postavy z jiného světa. Obzvlášť na hlas pana Kajínka je třeba si zvykat, naštěstí ale moc nemluví. Občas přece, takže se nakonec ukáže, že je vlastně sympaťák a pod hrubou slupkou se skrývá jemné jádro. Taková kombinace Hannibala Lectera a hlavního hrdiny z knihy Rosamundy Pilcherové. Nelogických, nepovedených a úsměvných momentů je ve filmu dost. Marně si však vzpomínám na ty pěkné. Snad jen, že v několika scénách se ukáže Mercedes Benz W126. Jakkoli s tygřími potahy a romskými spolujezdci.
Zkrátka filmu by nepomohla ani nahá Sandra Nováková, snad jedině prodloužení o další hodinu a zakomponování scén se sborovými zpěvy. Největším utrpením však je ponurá představa, že film vydělá dost bankovek, aby se pan Jákl pustil do dalšího opusu, nedejbože Kajínka II. Kdyby ovšem někdo dokázal napsat scénář, který má alespoň nějaký děj, přidalo se více nadsázky a ubraly se scény, které v českém prostředí vypadají totálně směšně, jako když zásahové jednotky „Bravo a Charlie“ Policie České republiky při obsazování okolí zločincova úkrytu na Jižáku používá výpočetní techniku s trojrozměrným modelem paneláku, proč se za každou cenu akční podívané bránit. Jakkoli osobně dám samozřejmě přednost pěkné knize, přírodovědnému dokumentu nebo filmovému klubu na ČT2.
Všechno se prý má vyzkoušet a tak jsem přikývl na přítelovu výzvu k návštěvě sushi restaurantu s pásovým dopravníkem. Po filé a pyré bylo třeba si napravit chuť. Nečekal jsem však mnoho, známý Japonec mi vyprávěl, jaký že jsou restaurace pásového typu balast a podvod na voličích. V Japonsku se prý jedná o nejlevnější formu sushi a legrace spočívá ve vršení vyprázdněných talířků před stolovníka, který pak výšku komínků může poměřovat s přáteli a zároveň barevné talířky slouží obluze jako podklad ke spočítání útraty. Pamatuji si, že jsem dříve procházel kolem podobné restaurace v centru Prahy, kde se pás nikdy netočil, protože v ní nikdy nikdo neseděl. Ostatně poměřování by tam bylo nákladné velice velmi.
Restaurace v nákupním centru byla odvážně vybavena hned dvěma pásy, z nichž jeden byl mimo provoz. Naštěstí se pro všech šest přítomných hostů jevila kapacita zbylého jako dostatečná. Čtyři stokoruny za neomezenou konzumaci byly znamením, že buď jsou majitelé ekonomičtí kamikaze nebo bude nabídka pestrá jako v obchodním domě GUM. A byla. V dopravníku kroužily talířky, dole se studenými pokrmy a v patře s teplými. Kromě sushi prý v nabídce byly i další ásijské šmakulády. Sáhl jsem po první rolce, byla skromnější, ale viděl jsem i horší věci. Talířky kroužily okolo stolu a nešlo si nevšimnout, že škála pokrmů je notně uvozhřená. V teplém patře dokola objížděly mističky se zatuhlou omáčkou nevábného vzezření, cosi, co nejvíce připomínalo rizoto ze školní jídelny, nudle v úpravě „vše za 59″ a další pokroutky. Naštěstí jsem si nevšiml kokosové rašple.
V přízemí občas projela nějaká ta studená rýže, mezi tím spousta podivných amarounů a oschlého vovoce. Obzvlášť líto mi bylo jedné blumy, která byla jasným outsiderem podniku a nešťastně kroužila okolo stolů. Jedinou rybou, která se do nabídky dostala byl losos. Jediným opravdu chutným pokrmem byly malilinkaté chobotničky na špejličce a plátky hovězu v tuhnoucí hnědé omáčce, ostatní bylo poněkud vzdáleno od průměru směrem dolů. Tuhý špíz z kuřete s mističkou zaschlé omáčky, překvapení šéfkuchaře v alobalu, ze kterého se vyklubalo cosi rozvařeného a nedobrého, jakýsi pišingr, který připomínal chutné polské zákusky lidlového typu. Ani bonzaje krevet nevypadaly čerstvě, ale možná se na nich jen podepsala únava z dlouhého kroužení po podniku. Do toho všeho kolem obíhala nešťastná ryngle.
Skutečný hřeb večera však přijel ke konci, japonští (nebo spíše korejští) soudruzi zřejmě vycházeli z oblíbeného pořadu, ve kterém nahrazuje suroviny svýma velkýma rukama, tedy tou suchou i tou mokrou, seřizovač lyží a příležitostný kuchař Jirka Babica. „Když nemáš tuňáka, dej tam turisťák,“ jako bych ho slyšel. Je ale třeba se ásijských Babiců zastat, nebyl to turistický salám, ale jakási imitace nebo možná vysočina. Jakpak se asi této dobrotě říká? Vysočinigiri? Škoda je, že nebyla k dispozici hořčice. To byla od provozovatelů dvoupásové jídelny pořádná podpásovka.
Přítel Václav má to štěstí, že je vysílán na služební cesty do všelijakých zemí východního typu. Když odlétal na Ukrajinu, tázal se, jestli nechci něco dovézt. Nic zásadního mne nenapadlo a tak jsem odpověděl laciným vtipem, aby mi přivezl, co mu první o klobouk zavadí. Kupodivu to byl výrobek ukrajinského potravinářského, respektive spíše chemického experimentu, který odvážně předstíral, že se jedná o bramborovou kaši s kuřecím prsem. Odpornou chuť instantní br. kaše jsem si dokázal celkem živě představit, ale instantní kuře představám odolávalo.
Dlouho jsem se osměloval k vyzkoušení produktu. Ostatně je proč se bát, ukrajinští soudruzi jsou známí tím, že si chtějí vzít větší sousto než unesou. A to nemluvím jen o nepovedeném experimentu v černobylské elektrárně jaderného typu. Exploze chutí instantní šmakulády jistě neudělá takovou paseku jako exploze reaktoru RBMK, přesto jsem byl opatrný. Nakonec jsem ale v líném nedělním odpoledni neodolal a balíček otevřel. Chodemmimo musím uznat, že jedna z příjemných věcí na křesťanství je svěcení neděle. Zrovinka včera jsem po návštěvě kostelíku zhlédl část snímku Ikona, což byla kapitální békovina, alespoň název však byl tématický, abych poté vyrazil na koncert duchovní hudby v podání velice půvabných dam z Kotoru, tedy ve sboru byli i pánové, ale na ty jsem pohlížel s poněkud menším zalíbením.
Jak dokazuje snímek, v plastové mističce je krom praktické vidličky průhledný sáček s imitací bramborové kaše a zcela neprůhledný pytlík s imitací masa. Nejvíc drůběží je na něm bohužel obal. Už jeho rozměr naznačil, že filet z kura nebude jako na obalu a také nebyl. Nuzný obsah lze nejvíce přirovnat ke kapsičkám pro koty. Pro ty, kteří nechovají a ani nejsou chováni koty, musím prozradit, že tzv. kapsička je plastový sáček naplněný mazlavou šlichtou, jež někdy obsahuje i kousky masa. Proč se tomu říká kapsička a ne třeba pytlík mi není známo.
Chuť erzac kura byla chuti drůbeže vzdálena notně, rozkládala se zhruba někde mezi gumou a petrolejem. Záhy po polknutí prvního kousku jsem začal být rád, že obsah sáčku není větší. Při třetím zaboření plastové vidličky do tuhnoucí kvazikaše jsem usoudil, že podobná špatnost není hodna dospělého očkovaného bělocha a za stáleho míchání toutéž vidličkou jsem poslal celý zbytek pokrmu do Troje. Pro jedince se silným žaludkem ještě nabízím detail výsledného pokrmu.
