Jsem již velký chlapec a s panenkami si dávno nehraji, přesto mne při návštěvě písnického zábavního centra jedna zaujala. Byla dokonce mluvící, ale chyběly baterky a tak se nepodařilo zjistit, jestli pláče nebo vyvolává nějaká velká slova.
Jít na film režiséra Trošky s jakýmkoliv očekáváním je zbytečné, přesto je někdy zvědavost silnější rozumu. Proto jsme dali dohromady naši starou partu železnou a „vyrazili na trošku nepraktické švandy“. Pro Klub dobrého diváka špatných filmů je Troška klasikem a není divu, že jako přijímací zkouška se bere zhlédnutí všech tří Kameňáků včetně bonusu v podobě rozhovoru s herečkou od pánaboha Káťou Bochníčkovou, samozřejmě ve střízlivém stavu a během jednoho večera.
Podobně jako při sledování buldozerů hrnoucích vyzáblé mrtvoly koncetrovaných heftlingů, i při sledování Doktora od jezera hrochů se neodbytně tlačí do popředí otázka, jestli na světě musí být tolik hrůzy? Zdeněk Troška by měl dle mého skromného soudu napříště zůstat u četby Zeyera a konverzace s mladými muži a neměl by již českou kinematografii obohacovat o další lidovou veselohru.
Největší potíž Doktora je asi absence děje, na více než 100 minut filmu je anekdota o neprůbojném doktorovi, který odjel do Afriky, aby si tam uřízl prdel, docela málo. Také rozvláčnost některých scén dodává snímku zenové tempo. Malé vytržení z nudy představuje africký výlet, ale ten trvá jen několik málo minut. Ani množství humoru není větší než malé a tak sál vyprskl svorně jen při krájení sedacího svalu a to spíše z účasti. Stejně tak výkony většiny herců nestojí za mnoho, na vrcholu děsu a hrůzy stojí představitelka lobotomizované letušky, kterou doktor sbalí na zoufalství a odříznutou půlku. Její tupý výraz a prázdné deklamování textu by působilo nepatřičně i na školní besídce. Velké štěstí je, že se režisér obsadil jen do malé role.
Film obsahuje nejvíce nechtěné legrace, třeba představa autora o pohlavním styku partnerů nestejného pohlaví, kteří se motají po ztemnělém příbytku, strhávají výzdobu ze stěn, aby na sebe nakonec ve spodním prádle doslova skočili. Nelze přiznat ani body za plnočelnou nahotu, jak tomu v mistrových snímcích bývá zvykem, jediným obnaženým je zde muž. Chyb je tolik, že nemá smysl je všechny vyjmenovávat. Jednou z půvabných je zachycení štábu ve zpětném zrcátku terénního vozu v jedné ze scén z černého kontinentu.
Doktor od jezera je přímým pokračovatelem hodnotných privatizačních komedií devadesátých let, film nevtipný, blbý a vůbec mizerný. Bohužel však k mému překvapení vede žebříčky návštěvnosti, zcela dle rčení „je to blbý, to se bude líbit“. A pak se divme, že jiné žebříčky v této zemi vedou oranžové jistoty a prosperita.
S údivem jsem sledoval, jaký rozruch způsobil odborářský vůdce Dušek svými výroky na téma homosexuálního spiknutí, které ovládá ministerstvo drah a kolejí, jež vyšperkoval špílcem o zvedání tužky. Je nesporné, že podobná rétorika je poněkud neuvážená, bezesporu netaktní a dosti pitomá i na oboráře. Na druhou stranu moc nerozumím okamžitým hysterickým reakcím našich politiků, kteří ihned vyrukovali přehnanými slovy o Hitlerovi a totalitní rétorice.
Co když ale ono homosexuální spiknutí existuje? Myslím, že by to byl krok více než rafinovaný, vždyť kdo by si dnes dovolil mluvit o tom veřejně. Jedině nebohý odborář Dušek, ale kdo by bral vážně odboráře. Potenciální účastníci homosexuálního spiknutí jsou tedy chráněni atmosférou politické korektnosti a mohou klidně provádět své reje. Když se člověk podívá na kroky vedení drah, třeba jak při rekonstrukci hlavního nádraží byl nejprve otevřen butik s oblečením, vše se spojuje dohromady…
Rád poznávám nová místa a neméně rád se vracím na ta již poznaná. Někdo by mohl namítnout, že opakované vstupování do stejné řeky nepřináší nic nového, ale opak je pravdou. A kolik věcí se ještě skrývá pod hladinou. Nakonec na pana Šejkspíra také nechodíme, abychom se dozvěděli, jaký bude osud mileneckého páru z Verony. Mile mne vždy překvapí, pokud se na místě činu od poslední návštěvy nic nezmění. Na jihovýchodní frontě tomu tak obvykle bývá. Ne že by se na Balkáně zastavil čas, ale přeci jen jen to lokalita vůči změnám přirozeně imunní.
Zato ve Středozemi. Od dob, kdy jsou železnice v rukou homosexuálů, vytrácí se pozvolna to ryzí a zábavné, proč lidé vlakem jezdí – vínová koženka, zpoždění a zvolání „přistoupili“. Vítaným zpestřením proto byla přítomnost zapáchající staré ženy v lehátkovém oddíle, kde jsem měl rezervováno ležení. Naštěstí byl konduktér našinec a dovolil mi kupé vyměnit. Příjezdy do Bělehradu jsou ochuzené o vyklizené cikánské slumy podél trati, alespoň debil sbírající lůžkoviny zůstal. Bohužel jsem pro něj neměl drobné euro a tak jsme si alespoň jako staří kamarádi podali ruce.
Na stanici byl jako vždy nešťastný nosič, kterému globalizace a plastová kolečka na kufrech vzaly práci. Smutně se vlekl podél soupravy a čekal, jesli náhodou někdo ze starých časů nepřijede. Trochu mne zklamalo, že se mi ani jednou nepodařilo projet se starou dobrou třistatrojkou, chápu, že ty zánovní minibusy mají oproti německým veteránům výrazně nižší spotřebu, navíc vozí zhruba o třicet prázdných sedaček méně, bohužel jim ale chybí duše a místo na nohy. Naopak nezměrnou kliku jsem měl při nákupu lokální sim karty, kdy jsem zdarma dostal cédé Željko Joksimoviće. Pan řidič minibusu měl také zřejmě předčíslí 065, protože Željkovu desku točil celou cestu z Čačku do Bělehradu, což je vzdálenost rovnající se čtyřem a půl reprodukcím. Alespoň znám písně zpaměti a nemusím ošoupávat svůj disk.
Fascinuje mne, jak se v Srbistánu stále mluví o tranzici, tedy o období přechodu z plánovaného na tržní hospodářství, toto období trvá již úctyhodných dvacet let a nezdá se, že by mělo hned tak skončit. Ačkoliv občas dojde k překvapující novotě. Třeba ten starý hotel vedle kina Partizan zdražil ze čtrnácti na skoro čtyřicet euro, prý hodně rekonstruovali, zvenku sice není nic vidět, o to větší luxus to jistě bude uvnitř. V Excelsioru prý také rekonstruovali, na první pohled je jedinou změnou zvýšení ceny z třiceti šesti na šedesát pět euro. Ještě že jsem měl šanci zažít jeho původní omšelý půvab. Ale pro milovníky omšelého je stále dost příležitostí.
Jak rychle čas utíká, když je člověk mezi svými. Navštívil jsem přátele, zjistil podrobnosti o protisrbském spiknutí vedeném zednáři, Vatikánem a Spojenými státy, pojedl nemálo tučných jídel, nakoupil nějaké knihy, filmy, kadidlo a domácí potraviny a už jsem znovu stál na nástupiště, jehož dlažba znamená svět, tentokrát s nemožně hmotnou kabelou od čínských soudruhů, plnou uzeného masa, vyhlášeného sýra ze Sjenice a dalších pochoutek. Zajímavé je, že v Srbsku nejsou věrozvěsty laciné módy a podřadného zboží Vietnamci, ale Číňané. Neméně zajímavé je, že srbsky se botkám vietnamkám říká japanke.
Těsně před odjezdem nastoupil můj oblíbený nešťastník s dotazem, jestli mluvím anglicky. Přikývl jsem a čekal na představení. Tentokrát mu zase chyběla nějaká ta bankovka na jízdenku do Budapešti. V říjnu mu nevyšly peníze na lístek do Soluně, pokud mne paměť neklame, před rokem jel do Istanbulu a mezitím téměř vždy zkouší štěstí a trpělivost u rychlíku 340. Vyslechl jsem si legendu a s otcovskou ustaraností se jel hocha přemlouvat, aby již více necestoval, když neumí udržet korunu, tedy vlastně dinár. Chlapec mne však navztekal, když mi začal tvrdit, že je v srbské metropoli poprvé, musel jsem tedy opustit otcovskou vlídnost a poslat ho do p.m., kam ostatně patří. Přestože to byla jeho první návštěva Balkánu, frázi o pozření vlastních exkrementů také rozuměl zcela a krokem zrychleným vlak opustil.
V kušetu mne čekala statná šedesátnice, budiž jí ke cti, že alespoň nepáchla. Vlak se rozjel a žena zkušeně zavřela dveře a vytáhla dlouho černou stuhu, kterou si obtáčela kolem zápěstí a vyzývavě hýbala obočím. Zpanikařil jsem a chystal se použít záchranu. Tělnatá paní však zabránila nedorozumění a stuhou obtočila madlo dveří, protože jezdí často a dobře tedy ví, jak Maďaři kradou. Na hranicích přišlo maďarské komando se psy a maskovaní muži se jali důkladně prohledávat všechny a všechno. Začal jsem litovat svého keťasení s balkánskými šmakuládami. Asi však neměli pejsky cvičené na hledání uzených ovcí a tak mi na tu šmelinu nepřišli a chutný obsah modré tašky s bílým nápisem Sport a jakousi karikaturou míče jsem zdárně propašoval do evropského soustátí.
Takové štěstí neměl pár Japonců, které maďarští lupiči během noci okradli o batůžek s doklady, hotovostí a záznamovou technikou. Sklíčení Asiaté měli notně protažené obličeje, inu starý sapér Vodička se v hodnocení Maďarů nemýlil. Bohužel cestou propukla naplno jakási balkánská chřipka, kterou jsem se nakazil a kterou v Srbsku rozšiřují zednáři pod taktovkou CIA. Už ale dýchám minimálně z poloviny nosem a těším se, až se mi vrátí i chuť, abych si mohl dostatečně užít kontrabandu.
A na závěr trocha té toaletní poetiky.
Vždycky, když odcházím od mezinárodní pokladny (dnes se vlastně jmenuje komplexní odbavení) s pracně vybojovanou zlevněnou jízdenkou, přestávám vnímat okolí, hlášení, holuby, nevzhledné muže bez domova i zápach rychlého občerstvení, zmocní se mne očekávání dní příštích, touha po dunění pražců, zpěvu cikád a muezzinovu Allah il Allah. Cikád asi touto dobou na Balkóně mnoho nebude, muezzina vystřídal cédé přehrávač, ale dunění, dunění by vyjít mělo.
Na obálce, ve které mi milá a ochotná dáma z komplexní přepážky jízdní doklad vydala, mne zaujalo zvláštní lobotomické heslo „JEDEME VLAKEM“, doprovázené pádným vykřičníkem. Další shluk slov zase vykřikoval „LÉPE VLAKEM“. Ale zajisté, lépe vlakem, jak taky jinak… Kdo a za kolik to asi vymýšlí? Rozumí tomu někdo? Rozumí tomu nejvyšší pan železničář Žalud-a? Rozumí někdo jemu? Já nikoliv.
A aby otázek nebylo málo, tak se ptám – jaké národnosti je a z jakého státu pochází pán čučící z okna na archivním snímku? Kdo jako první správně odpoví a svoji odpověď logicky odůvodní, tomu věnuji to, co mi na zpáteční cestě zavadí o klobouk. Doufám jen, že to nebude ruka maďarského celníka.
