Při úklidu notového bůku jsem nalezl snímky z hřbitova na pražských Malvazinkách, prosluněné podzimními paprsky, což je obzvlášť milé při pohledu na dnešní pošmourno. Hřbitov je to malebný a klidný, ideální pro odpočinek věčný.
Tempo doby člověka okrádá o spoustu aktivit, na které skrze pracovní vytížení není čas. Patří mezi ně i důstojné nakupování všelijakých šmakulád a jejich následné temperování. Nic proti našemu Albertovi, díky za něj, ale přeci jen je občas výrobků v plastových vaničkách příliš a našinec zatoučí po opravdovém jídle, po mase, jehož se dotýkaly buclaté prsty řezníkovy, po zelenině a vovoci s chutí, po alespoň trochu žlutých vejcích. Nyní si jako žena v domácnosti mohu užít všeho dosyta.
V líném všedním dopoledni jsem navštívil po letech Holešovickou tržnici, kde se v hale XXII nachází zeleninový trh. Pravda v sezóně námrazy a padajícího sněhu ze střech nebyla nabídka kdovíjaká, ale přesto se něco našlo. V doporučeném stánku hned vpravo měli opravdový paličatý česnek, který se oproti čínské imitaci odlišuje hlavně tím, že chutná a voní jako česnek. Nedotýkají se mne všechny ty Tibety, lidská práva, blokování stránek (ačkoliv na tom něco bude, protože jsem nezaznamenal jediný přístup na tuto stránku z Číny) či popravy britských prosťáčků, ale čínský česnek bez chuti a zápasu je svinstvo.
Opodál prodával jakýsi zemědělec skutečné brambory, které sice nebyly naleštěné, ale po uvaření byly hlízy žluté a chutnaly překvapivě jako brambory. Pořídil jsem všelijakou zeleninu a pohovořil s trhovci o životě a o dovozu nepoživatelných unijních výpěstků. K dokonalosti chybělo jen to, aby trhovci zeleninu nabírali do papírových pytlíků, jako kdysi ten pán s červeným nosem u nás v zelenině. Každý od něj dostal pytlík s „účtenkou“ předchozího zákazníka, kterou na nahnědlý papír mistr vyvedl mocnou tesařskou tužkou. S nadšením jsem odcházel obtěžkán plody poctivé práce našich rolníků. Jen jsem zalitoval, že u vchodu do tržnice zmizel onen makedonský stánek, kde se dal koupit nejlepší burek v Praze.
Ve Skořepce jsem však zanedlouho narazil na nově otevřenou pekárnu Dubrovník. Vida, že provozovna nese jméno starého srbského města, vešel jsem dovnitř a zakoupil na středoevropské poměry výtečný burek s masem, který měl jedinou chybu a sice, že byl oproti balkánskému originálu málo mastný, burek co nedokáže během minuty promastit papír, ve kterém je zabalen, prostě není pořádný burek. Také jogurt, který jsem dostal zdarma, byl o poznání hustší než balkánský, ale i tak jsem byl více než spokojen a darovanému mléčnému produktu na zuby nekoukal.
Nemálo mastné naopak bude zapečené kuřecí s tatarkou, které osobně považuji za snad nejodpornější recept, jaký jsem kdy nalezl. Na takovou šlichtu pro čuňata by byl krátký i Jirka Babica z prodejny lyží. Tento nýmand mne onehdá velmi pobavil, když nazýval bouquet garni nejprve kytičkou a poté pugetem, čímž dokázal, že zůstane svůj (myšleno idiot) na věčné časy.
Ta naše písnička srbská má opět favorita, tentokráte chlapácký song o silném stroji s neotřelým klipem. Interpret krom pěveckých schopností ukazuje i notnou dávku pohybového nadání. Užívejte písně o „japonské mašině s pěti sty kubíky, kterou řídí balkánec, pravý macho chlapák“ Boro Majstorović.
Zašel jsem v poslední době několikrát do kinoteatru, neb krom návštěv úřadu kvůli potvrzení do průkazky nezaměstnance nemám jiných povinností. Nejraději mám dopolední představení pro důchodce, když se mi chce vstávat, ale ani brzké odpolední promítání není špatné. Naštěstí se již hraje i když přijde méně než pět diváků. Viděl jsem několik starších kousků, které mne pohladily na levé straně hrudního koše a dva nové, z kterých jsem nadšením nehýkal. Třeba z s. S. Holmese.
Nejsem nějaký zavilý zpátečník a konservativec, přesto se domnívám, že některé věci by měly zůstat hezky postaru takové, jaké mají být. Nůž se nemá olizovat, po vínu není vhodné pít pivo a zadní vchod se nesmí stát hlavní branou. Tvůrce nového filmu o slavném detektivovi nelze podezírat z přehnané úcty ke klasice, čeho je však moc, toho je příliš. Ani by mi nevadily ty všelijaké kejkle a efekty, které ve filmu jsou, ale nedokážu se smířit, že hlavní hrdina se z anglického gentlemana změnil na vyšinutého podivína s násilnickými sklony.
Dedukce připomíná Terminátora, třeba když Holmes vymýšlí, jak v ilegálním zápase zneškodní protivníka. K tomu se bodrý doktor proměnil v poněkud homosexuálně vyhlížejícího kumpána, který se rozhodl opustit kolegu, usadit se a založit rodinu. O co méně zbylo na zápletku, to více bylo rvaček a akčních scén. Všechny ty tisíce škrobených anglických adaptací, které jsem dosud viděl, považuji za výrazně lepší, včetně němé a loutkové. Dosud se také nemohu dobrat toho, čemu se mladí lidé v biografu tolik smáli.
Kawasakiho růže je film pěkný, barevný, jako většina opusů pana Hřebíka, jakkoli jistě nepatří ke dnu české kinematografie, jako veškeré nevtipné komédije současnosti, ničím zároveň zbytečně nevybočuje, herci pěkně hrají, děj se děje, vše je profesionální a na úrovni. Mám však z mistrovy tvorby, krom počátečních tří děl pocit, že se jedná o takové eurofilmy bez chuti a zápachu. Oceňuji ale, že se s dobou minulou vyrovnává bez toho českého laskavého humoru, půvabná byla i role pana Chudíka, protože však celkový dojem nebyl zvláštní a žádná z mladých hereček neukázala ňadra, snímek bych asi k zhlédnutí nedoporučil.
Ale možná jsem jenom emocionálně oploštělý a neumím se pro nic nadchnout…
Každé neštěstí mne vždycky hluboce zasáhne, dobře si pamatuji na ničivou vlnu tsunami, která zabíjela, plenila a české modelky na palmy vysazovala v jihovýchodní Asii. Tehdy jsem se rozhodl pomoci přímo a odjel do Thajska, abych podporoval tamní ekonomiku nákupem všelijakých koktejlů a konzumací mořských živočichů. Nemohu také zapřít, že nebylo nepříjemné, že po vlně mořské přišla vlna dramatického zlevnění letenek.
Jelikož jsem byl několik dní mediálně masírován utrpením haitských soudruhů, chtěl jsem také pomoci. Jenže dovolená v Karibýku se mi zrovna nehodila, začal jsem tedy přemýšlet o jiné formě pomoci trpícím. S počty mrtvých to možná trochu přehnali, protože řády stovek tisíc jsou již daleko za lidskou představivostí, ale bylo to celé narychlo a pomáhat se má. Když selhala iniciativa s odesláním pražských policejních vozidel z rodu Hamrů, cítil jsem, že jako člověk – pražan musím něco učinit. Nejhorší je přeci lhostejnost a blbá nálada, jak říkával pan Havel.
Naladil jsem tedy v televizním přijímači přenos z koncertu pro Haiti. Pozoroval jsem kraul s naskakujícími korunami a do oka mi naskočila slza dojetí. Nejvíce soucitu u mne vyvolala Aneta Langerová, která vypadá otřesně i na to, že je lesba, a jejíž písně se dle mého skromného názoru nedají poslouchat ani v rámci charity. Ostatně již dávno jsem říkal, že měla vyhrát Šárka Vaňků, která měla alespoň pružné tělíčko a líbivý nablblý obličejík. Ještě strašidelnější bylo vystoupení oživlé mrtvoly Evy Pilarové, která se cítila povinována vyslat k zemětřeseným nešťastníkům své věčné šibidibi.
Když na podium nastoupil sladký Vojta Dyk, fonetický šulín, setřásl jsem kočku a sáhl po ovladači. Měl jsem dokonce pocit, že za tento zážitek by někdo měl posílat déemesku mně a ne naopak. Pod dojmem dobročinné estrády jsem dospěl k rozhodnutí, že nejlépe pomohu Haiťanům tím, že jim nic nedám. Měli by se naučit spoléhat sami na sebe, nečekat, že jim budou pečení holubi sami létat do sutin. Zkrátka začít podnikat, osít, sklidit a mít dobrý pocit z vykonané práce.
Jedno jim ale nezávidím, když si vzpomenu, kolik let jsme otravováni dvacítkou zahynulích cestujících od Nažidel, myslím, že v nejbližším čtvrtstoletí bych si na Haiti televizor nezapnul.
