Posázavskou stezkou

2224Nedělní výlet v deštivém počasí mne přivedl na několik kruciálních zjištění. Třeba že lístek pro psa stojí čtrnáct korun bez ohledu na to jak daleko pes jede, pokud nejede tak daleko, aby to stálo více než zmíněných čtrnáct korun. To jsem zjistil na branickém nádraží, kam jsme dojeli městským kolejovým vozidlem. Tedy pes jel zdarma, já si pořídil jízdenku mobilního typu. Nejenže vyjde oprava automobilu na nepěknou částku, ještě člověk navíc utratí spoustu peněz navíc. Kupříkladu jízdenku jsem v individuální dopravě nikdy nepotřeboval. Ani časopejsek na ukrácení času ne a k okénku s párkem v rohlíku to je většinou také dál. Nervuje mne velice velmi, když se mne ptají, jestli si dám párek v rohlíku s hořčicí nebo kečupem, s ohledem na naši fenu nechci používat výraz hotdog. Vypadám snad někdo, kdo jí párek s kečupem? Dokážu to omluvit u dětí a kojících žen, ale bojeschopný muž přeci něco takového nikdy nedělá. Nespadá to snad to tradičních křesťanských hodnot? Párek v rohlíku se jí přeci vždycky s hořčicí. S párkem v rohlíku, psím lístkem a knížkou nikoliv psí jsem byl připravený usednout do posázavského paficiku a zavzpomínat na dny bezuzdného mládí a víkendového pobývání v lese. Ano, před lety jsem se oblékal do zeleného.

V době, kdy je kariéra ve filmech pro dospělé startem kariéry skutečné, přece není problém přiznat se k podobné minulosti. Kanady, ešus, usárna a sto korun na benešovské pivo, to byly dby pracovního klidu. Na to vše jsem si vzpomněl na nádraží, které ovšem vypadá o dost jinak, tradiční okénko vydávající maskovaným postavám lahvové pivo, je zavřené, staničnímu rozhlasu je rozumět a před vstupem do kolejiště chrání standardizovaná bariéra a ne jen orezlá cedule a všudypřítomné oko drážního personálu. Pivo do vlaku jsem si nakonec také pořídil, protože vodu v plastu v hospůdce neměli a meruňková kofola ve mne nevyvolávala mnoho chutí. Naštěstí ale přijel starý známý omšelý dvoupatrový vlak a tak jsme přistoupili. Všechno zlé je pro něco dobré a absence rodinného vozu je vynahrazena vším tím nepohodlím, zápachem a lepivou přítomností života. Vlak jel snad ještě pomaleji než dříve nebo se možná jen zrychlilo tempo našich dnů. Dokonce i na této lokálce byla paní průvodčí upravená a pramálo připomínala strýce v sepraných bundokošilích, kteří nás před lety vykazovali z přepravy. Já i němá tvářička jsme ale měli jízdenku.

Ani ne pět minut po vystoupení z vlaku začalo drobně avšak nepřetržitě pršet a vydrželo to tak alespoň dvě hodiny. Příště si musím pořídit větrovku napadlo mne druhé kruciální zjištění a třetí přišlo vzápětí, plátěnky se do mokrého lesa prostě nehodí, protože kloužou věru řádně. U přívozu jsem toho chtěl nechat, ale škrabat se potupně do svahu k vlaku se mi nechtělo a tak jsme pokračovali dále. Po nějaké době déšť ustal a už jenom kapalo ze stromů zhruba stejnou intenzitou. Vyždímal jsem tričko a kochal se pohledem z vyhlídky, který musel být ještě lepší než zcela zarostl vegetací. Chaty okolo řeky jsou fenoménem svého druhu a je smutné vidět, jak pomalu chátrají, jakkoliv chápu, že málokdo se chce škrábat někam, kde má trávit celé dny bez pevného připojení. Stále je jich ale dost a všechny ty americké názvy a kravské hlavy ve mne vyvolaly dojetí. Kam se asi podělo mé tele, které nahradilo rozpadlou usárnu? Míň praktické zavazadlo si neumím představit. Stezka nás vyplavila v Pikovicích, kde již svítilo slunéčko a ze zahrádek se usmívali trpaslíci sádrového typu. Maloměšťák nakonec zvítězil na trampem. Snad někde na světě nedojde k tomu, že zvítězí tramp a maloměšták k tomu.

Matně jsem si pamatoval, že na kopci je hospoda, ale nebylo nutné jít daleko, hned u mostu, tam kde nebylo nic, byl stánek a kousek od něj odevzdávali skupinky mladých lidí půjčené žluté kánoje. I tady se dost změnilo, slečny v růžových teplákách by si s námi teambuilding asi tolik neužily. Objednal jsem si pivo a uzenku a pozoroval cvrkot. Škoda jen, že byl buřtík mikrovlněný, to za našich mladých let také nebylo. Oranžová mastná tekutina, který u něj vytekla na papírový tácek nevypadala nijak vábně a ochablá klobáska nakonec také ne. Vedle hořcice ležela i louže kečupu, tenhle nešvar pronikl i k vodě, další poznatek kruciální vážnosti. Nahoře u zastávky, kde také nic nebylo, byl také stánek, kterému velela žena nejvyšších středních let. „Co si dáš?“ zeptala se mne bodře. „Dobrý den,“ pozdravil jsem a vyhrknul, že si dám pivo. „Dáš si ho do sklenice nebo do kelímku?“ nenechala nic náhodně madam. Patnáct minut zpoždění, halekala jedna z kancelářských opor týmu v růžovém. Dal jsem si tedy pivo do skla. U stolu pod slunečníkem seděla parta taktéž postarších maníků a semtam se mihlo maskované sukno a dokonce i nějaký klobouk zde byl. V čele stolu seděl statný muž s plnovousem a hrabal svými pazourami do strun, přičemž halekal onu známou odrhovačku, ve které do pampelišek fouk a pak se rýmuje za klobouk. Když to tak vezmu kolem a kolem, zas taková paráda ten zmizelý svět nebyl, mé drahé děvče z Montany. Zpátky do hlavního města jel vůz modernizovaný a tak zůstalo z minula už jen to zpoždění na příjezdu.

Chodemmimo jsem cestou potkal celkem tři mloky, což je celkem o tři mloky více než kolik jsem jich potkal od té doby, co jsem přestal cestovat drahou. Jednoho jsem hipsterky ofotil, jen tedy není moc vidět. Ale to už je náš úděl, hledat malé ve velkém.

Processed with VSCO with f2 preset

Jak jsme vylezli na krpál

Během trávení chutného oběda jsem si klikal ve slepých mapách, výsledky pro středokotlinu sice byly lepší než u 95% soutěžících, přesto jsem se ve slepé mapě Srbistánu orientoval o poznání lépe, dokonce bylo její součástí i Kosovo, kde jsem měl výsledky úplně nejlepší. Zjevně je to důkaz, že jsem v duši nepřizpůsobivý přistěhovalec tyjící ze štědrého systému dávek sociálního typu. Trochu jsem se zastyděl před všemi těmi vlastenci volajícími po uzavření hranic a výstupu z evropského unyjí. Na rodinné radě jsme se proto jednomyslně shodli, že věnujeme více času poznávání malebných českých regionů a tradičních hodnot. Proto jsme společně s psíkem usedli ve dni zaslouženého volna do rodinného vozu a vyrazili do našich nejvyšších hor. Než vystoupíme z EU, vystoupíme alespoň na kopec.

Cestou z hlavního města jsem marně přemýšlel proč národ, který moudře požaduje po cizácích respektování vlastních pravidel, má takový problém s pravidlem zipu. Zřejmě jej ignoruje coby nesmyslnou směrnici bruselského typu. Ploužení se levým pruhem ale přeci žádnou odvetou za máslo pomazánkového typu nemůže být. Přes všechny uzávěry, práce na i mimo silnice a nedostavěné úseky jsme dorazili na práh národního parku, kde jsme zanechali za nemalý peníz na nemálo přeplněném parkovišti automobil a převlékli se do sportovního úboru. Ke kostkovaným kalhotám se záplatami na kolenou a pozadí jsem ještě nedorostl, ale uznávám, že značkové texasky nejsou pro pohyb v natůře oděvem nejpohodlnějším.

Po chvíli jsme došli ke stanici lanové dráhy, ke které se vinula fronta připomínající tu na mandarinky před Mikulášem. Přišlo nám lepší ten kopec vyjít než stát několik hodin v davu slušných Čechů. Navíc jsme si nevzali hůlky, které stání v zástupu zřejmě činí snesitelnějším. Po pár kilometrech jste dorazili k boudě, kde jsem si vybral z pestrého jídelníčku tradiční kyselo. Polévka dělala svému jménu čest, kroutila rety a nebylo snadné ji pozřít. Upozornil jsem obsluhu, že se mi zdá kyselo příliš kyselé, kupodivu se nepozastavili nad obehraným žertem, ale s pochopením mi sdělili, že tomu tak opravdu je, prý si pražáci stěžovali, že kyselo kyselé není a tak do něj začal kuchař lít ocet. A lil ho. Za vším hledej pražskou kavárnu.

Za dalším kopcem se ukázala hora nejvyššího typu v celé kráse a byl to pořádný krpál. Nezbylo než překonat nadmořskou výšku a sami sebe. Postup se pozvolna zpomaloval a němá tvářička se jen neochotně vracela po kamenném chodníčku zpět, aby se přesvědčil, v čem je zase problém. Selhal lidský faktor. Horší než samotný výšlap byli ovšem turisté vracející se z kopce dolů a zdravící nás do kopce šlapající. Dovolená v tuzemsku je zřejmě v kurzu a tak dolů tekl nekonečný dav zdravící kolemjdoucí dobrými dny jako na lázeňské promenádě. Nemaju dost dechu, jen jsem v odpovědi pokyvoval. Ani nahoru jsme nešli sami a tak nás během zastávek pro dohnání dechu a kalorického deficitu předcházeli další a další turisté, matky s dětmi, stejno i různopohlavní páry, chovatelé psů rozličných plemen a starobní důchodci. Nakonec jsme ale také vyšplhali k chatě na vrchu a právě když jsem si myslel, že nic horšího než protrpěná tůra nás nemůže potkat, donesla choť z nedaleké opršelé chaty sklenice s pivem polského typu. Po vypití hořkého poháru až do dna jsem teprve zjistil, že skutečný vrchol se nachází nad námi na konci strmé stezky.

I tam jsme se vyškrábali a k mému nemilému zjištění nahoře nebylo vůbec nic. Zavřená stavba vzdáleně připomínající talíř létajícího typu, kamení a skromná budova pošty, do které jsem ani nenahlédl, aby mi ještě třeba nenabídli pojištění nebo los. Směrem dolů jedou kabinky za polovinu ceny a tak jsme ušetřili a nechali se svézt. Lanovka je téměř nová, nedrncá a nefouká do ní, jen ve spodní stanici byl tak pekelný smrad z fritovacího hrnce, že mi bylo všech čekajících ještě jednou líto. Při pobytu na zdravém a svěžím horském vzduchu vyhládne a tak jsme se poohlédli po nějakém tom stravovacím zařízení. Horalé se cpou toliko smaženými řízky, sýry a borůvkovými knedlíky, ale nezbývá než respektovat ty, kteří jsou tu a tam zejména doma. Přitom ale nejsou místní žádní záští prolezlí zpátečníci, dokonce jako vstřícné gesto k západním sousedům je řada nápisů v německém jazyce. Kdopak by se těch schnitzlů a käsů nadál po těch nepříjemnostech v Lidicích a Ležákách. To ale odvál čas a všichni jsme teď na jedné evropské lodi plující do neznáma. Než se potopí pod tíhou těch, kteří přijeli na úplně jiných lodích, mohou všcihni slušní Češi, slušní Němci a slušní Poláci sedět u společného stolu a otírat si hrubým horským servítkem liány eidamského sýra z horké česnekové polévky. Mahlzeit.

Jak nás navštívila čojka

Po třech letech si do našeho obchůdku malostranského typu našla cestu ČOI. Dva inspektoři vyššího středního věku udělali kontrolní nákup, koupili si podvodní fotoaparát jednorázového typu a nechali si vyvolat 12 fotografií z přinesených negativů. Pak ukázali průkazy. Vše bylo v pořádku až na to, že na útržku z pytlíku od zakázky nebyla napsána celková cena a „předmět služby“. Nikdy to tam není napsáno, je to jen útržek od pytlíku, všem zákazníkům to stačí. Ceník leží na stole. Těch útržků jsme za tři roky vydali stovky a vždy bylo vše ok, pokud ne, vyřešilo se na místě ke spokojenosti. Ale paragraf zní jasně. Inspektoři byli vstřícní a ohodnotili to nejnižší možnou částkou. A to jsou dva tisíce korun. Kurva do piče. Poukázal jsem na to, že je to přece úplná blbost, navíc v místě, kde běžně mají v hospodách dvojité jídelníčky a kuvéry za pořádné love. Předpis je předpis. Prý to nedělají rádi. Aby taky jo, buzeranti. Prý je poslal šéf a oni jen plní svoji povinnost. Strážní v Osvětimi také jen plnili svou povinnost, doplnil jsem. Smutné příběhy, dlouho nemohli najít práci, mají děti, pán dvě, paní čtyři. Vysokoškoláci, dlouholetá praxe v oboru, nějaké jazyky také znají a nic. Pomalu se rozpovídali a alespoň paní se viditelně styděla. Ale nemohou si vyskakovat, v tomhle věku je jinde nevezmou a nějakou práci potřebují. A ty negativy si paní přinesla vlastní z domova. Nakonec mi bylo těch dvou víc líto než mých dvou tisícovek. A že si Emou Destinovou běžně cigarety nepřipaluju.

Jak jsme jeli na dovolenou do…

Dnešní mladí chtějí stále objevovat světy, toulat se po všelijakých Asijích, cpát se nesmaženými oříšky, vločkami a tofu, sklízet ovoce a přespávat bez placení. Nevidím důvod trmácet se do podobných destinací, když nejhezčí země leží jen pár hodin jízdy od hlavního města jihovýchodním směrem. Kam na dovolenou jsem proto měl jasno a vše by šlo podle plánu, nebýt lidí, kteří se rozhodli mé plány hatit a to jmenovitě posádka nejmenovaného autoservisu a má choť, která se neplánovaně vydala se svojí matkou na týden na zájezd pobytového typu do jakéhosi obskurního státu, kde s počtem teroristických útoků klesla cena pobytu s přeplněnou penzí na opravdové minimum. Přibalil jsem jí alespoň potají do zavazadla váleček na nudle, aby si mohla s ženou, která jí dala život, procvičovat tažené těsto, vyprosit si za bakšiš trochu mouky dvounulky není jistě problém. Měla radost a naštěstí přivezla váleček zpět.

Po návratu ženy z onoho chanátu jsem chtěl vyrazit do té naší Jugoslávie bývalého typu, ale hoši ze servisu se opozdili s opravou, takže jsme snědli doma sendviče na cestu a doufali, že se příštího dne hoši pochlapí. Opravdu stihli auta uvést do alespoň nějak provozuschopného stavu, ačkoliv z původně ohlášeného poledne bylo pozdní odpoledne. Naložili jsme tedy ručníky, nafukovací matrace, krém opalovacího typu a vyrazili za hranice všedních dní. Po několika zastaveních v kolonách na naší nejstarší, nejdelší a nejstrašidelnější dálnici jsme hbitě prosvištěli všechny ty horní a dolní Rakouska a brzy po ránu jsme dorazili do bývalé Jugoslávie. Je hezké vidět, jak se v časných ranních hodinách ostatní účastníci silničního provozu ne příliš elegantně motají mezi pruhy na vozovce. Žena sice říkala, že není nutné jet příliš daleko, ale nebral jsem ji příliš vážně, jedna z mála pozitivních věcí, které nemohu chorvatským soudruhům upřít, je to, že postavili celkem pěknou dálnici do Hory černého typu. Podlehl jsem ale výhrůžkám z místa  spolujezdce a sjel na pobřeží Jaderského moře.

V letovisku sice vše ještě spalo, ale stánky s langoši a smaženým cosi již čekaly na své zákazníky. Vyhodnotil jsem tento způsob léta jako dosti nešťastný a šířil okolo sebe tolik vřelé lidské energie, že i choť měla chuť popojet o kousek dál. O kousek dál se nacházel poloostrov, kde to vypadalo o poznání kultivovaněji. Zaparkovali jsme vůz na konci promenády a šli se zeptat na nocleh. V prvním domě jsme neměli štěstí. „Zítra, zítra budu mít volný pokoj,“ říkala opálená dáma. Bylo mi trochu líto, že jsme přijeli už dnes. Z vedlejšího paláce z bílého kamene vybaveného velkým množstvím tmavomodře zabarvených oken vyšel muž v koupacím úboru a zval nás k prohlídce. Vila s honosným názvem Blue Pearl of Croatia byla opravdu rozlehlá, celé patro zabíral jediný apartmán, s velikou terasou a přepychovým obrovským lobby vybaveným nábytkem a doplňky luxusními velice velmi. Byl to ten typ luxusu známý z pornofilmů nebo klipů zpěvačky Sandry Afriky. Z horního patra již přišla paní domu oděná v subtilní šatičky s tygřím motivem, ze kterých se draly ven bujné silikonové hrudi, což působilo obzvlášť nevhodně u ženy vyššího než vyššího středního věku. Ne že bych netoužil po troše toho mahagonu a velbloudí srsti, ale přeci jen jsem si představoval něco o poznání méně okázalého. Na otázku, kolik že pronájem apartmánu stojí, řekla apartmánmamá, že máme navrhnout částku a ona pak řekne: „ne, to nestačí, to je málo!“ A tak se i stalo. Navrhli jsme a bylo to málo.

Vedle stál dům příjemných starobních důchodců, ve kterém jsme našli na několik dnů azyl. Jejich milé chování připisuji tomu, že pán pocházel z Hercegoviny a paní z vojvodinské maďarské menšiny. Pravá Dalmácie. Dokonce nám i půjčili pánvičku, když jsem na trhu získal za pár kun tašku sardinek, což bylo to nejlepší jídlo z celého pobytu. V restauracích se chorvatští soudruzi příliš nesnažili, byli sice samý vtip, znali všelijaké české reálie jako klub Sparta Praha nebo slovíčka bardzo dziękuję, ale ani to nemohlo rozehnat pochyby z mražených šmakulád s příchutí glutamátové pomůcky. Drahé olihně a laciné úsměvy. Opravdu špatně nám ale bylo jen jednou, většina pokrmů nenadchla, avšak nebyla přímo zdraví či život ohrožující. Jen si myslím, že není správné zaměňovat chapadla z čilského kalamára s jadranskou chobotnicí. Protože jsme si s sebou v blahé naději v pokrok nevzali ani vepřovou konzervu a špeciality lokální gastronomie se jíst nedaly, navíc nestály na tu bídu zrovna málo, rozhodli jsme se začít vařit z místních surovin. Dědek Ljubo nám dokonce rozpálil gril a vytemperoval naše donesené olihně opalizujícího typu. Nechápu, proč v restauraci nabízí hostům plody mrazáku, když o sto metrů dál rybáři prodávají z loďky ryby a všelijaké mořské prevíty čerstvé. Chorvatská taktika s jednou rukou nataženou pro bakšiš a druhou škrabající se za zadní gumou trenýrek funguje bez uzardění stále.

Moře bylo čisté, avšak plné ježků, těch bylo v okolí pobřeží mnoho desítek a na rozdíl od českého milého ježečka, který si to supí podzimem s jablíčkem  na bodlinách, tohle byly krvežíznivé fašistické bestie. Kdyby domorodci věnovali polovinu energie vkládané do vyvěšování vlajek šachovnicového typu odklízením těchto zvířátek, udělali by věru lépe. Choť musela v prostředku vakací na jeden den do zaměstnání a protože se mi nechtělo jet na otočku do hl. m., vysadil jsem ji na obližním letišti a zajel navštívit strýce do Bosny. Navigace firmy Google se znovu ukázala pro bosenské prostředí na pendrek a doporučil bych, aby k možnostem vynechání zpoplatněných úseků a trajektů páni inženýři přidali možnost vynechání minových polí. Právě do něj mne totiž tato kratochvilná aplikace maskující se za navigaci dovedla. Když jsem odbočoval z asfaltu na makadam, ještě jsem v sobě měl zbytky víry, že cesta nebude zároveň cíl, ale jak se silnice měnila v horskou pěšinu, víry ubývalo, v horách obklopen minami jsem víru ztratil zcela. Vrátil jsem se tedy na zpevněno komunikaci a dojel podle ukazatelů okolo silnice do cíle. Kousek od Sarajeva jsem nechal náš rodinný vůz omýt, protože byl zaprášený neuvěřitelně uvnitř i zvenku. Po půl hodině byl jako nový a zatímco část příbuzenstva tvrdila, že mne obrali, protože mám cizí espézetku, já měl dojem, že za stovku bych si ho nechal umýt ještě jednou či dvakrát.

Kromě očisty a opravy vozu za drobné částky, srkání kávy a destilátů ovocného typu v kruhu rodinném došlo i na nějaké to mezikulturní pokukování v Sarajevu. Zrovna vrcholily přípravy na muslimský svátek a divil jsem se, že srbští sousedé svým nesrbským sousedům klidně blahopřejí nebo mlčí a nikdo se nesvléká a ostentativně nerozdává vepřové pokrmy, zřejmě by měl pan docent místo Brna vyrazit bojovat dále na jihovýchod. Fakt ale je, že když dojde na sousedské pošťuchování, málo kdo to umí lépe než místní a těch sto tisíc mrtvých při „BiHexitu“ je toho důkazem. Cestou na letiště pro ženu jsem vzal stopaře a ten se ukázal jako věru bodrý společník, protože během necelé hodinky promluvil zhruba pětkrát a z toho jen jednou v celé větě. Pozdravil a řekl Trebinje, kam jsem měl i já namířeno, poté řekl „to teda“, když jsem poukázal, že je fakt vedro, nabídnutí posunutí sedačky okomentoval „to je dobrý“, dodal „šedesát“, když jsem říkal, že do Trebinje je to tak padesát kilometrů a poté řekl „tady“ a ukázal, kde chce zastavit, nakonec poděkoval a zmizel v prachu cest. Já vyzvednul ženu na letišti poblíž starého srbského města Dubrovniku a vyrazili jsme do nedaleké černohorské rybářské vesnice.

Letovisko zvící třiceti domů je ideálním místem pro odpočinek, jakkoliv jsme tam k mému zděšení zastihli dvě skupiny obyvatel středokotliny. Nenechali jsme se odradit a užívali si moře bez ježků a chutné domácí kuchyně z čerstvých ryb a všelijakých dalších plžů, mlžů a hlavonožců. Rychle to uběhlo a po posledním obědě se s námi v restauraci dojemně rozloučili, věnovali nám olbřímí lasturu a jeli jsme domů. Cestou nám na první rovince v horách věnovali příslušníci černohorské dopravní policie pokutu za překročení rychlosti a dokonce nechtěli vzít úplatek, což vypovídá, že proces přibližování evropským standardům skutečně probíhá. Koupili jsme ještě pár beden zeleniny s chutí zeleniny a vrátili se do unyje. Maďarští celníci byli ve střehu jako vždy, aby taky ne, když se jim u plotu usídlila skupina migrantů. Chápal jsem proto jako svoji povinnost Evropana ukázat orgánům své tomaty. Cestu jsme završili stylově v motelu Melikana těstovinovým salátem s tyčinkami surimi. Všude dobře…

Jak jsem navštívil autoservis III.

Nastal opět den D, krém opalovacího typu a obložené chleby jsme měli připravené z předchozího dne D a proto nebylo kam spěchat. Ráno jsem tedy v klidu posnídal a poté se stalo něco nečekaného, ačkoliv mělo být auto hotové až ve dvanáct, ze servisu volali už před desátou. Se slzičkami štěstí jsem zmáčkl zelené tlačítko na přístroji. Radost však byla předčasná, pan mistr totiž volal, aby mi oznámil, že nastartovali automobil a zvuky, které z něj vychází jsou téměř stejné jako na počátku, jakkoliv slabší. Kromě utracených prostředků a skoro šesti týdnů čekání se moc nezměnilo. Bral jsem to jen jako logické pokračování a těšil se stále intenzivně na poledne. Za pár minut volal pan mistr znovu, všiml si totiž, že s koncem měsíce skončí i platnost osvědčení o technické způsobilosti vozidla a to by mohlo způsobit potíže na začátku dalšího měsíce, konkrétně tedy za tři dny. Mám prý donést velký techničák.

Donést velký techničák není nijak složitý úkol, když ho máte. Já ho samozřejmě neměl. Našel jsem však číslo na banku, která byla tak hodná a průkaz mi u sebe za pár desítek tisíc korun schovala. Než tam přijedu, prý vše připraví. Měli na to dost času, protože to na pláň zaplněnou výškovými budovami není od nás z Malé Strany vyložené blízko. Ale zase to není tak daleko jako do servisu, kam je třeba překonat hodně stanic podzemní dráhy a nějakou tu nadzemní. Cestou jsem zavolal do stanice technické kontroly, kde se umí do telefonu přihlásit podobně jako ostatní borci od autíček. „No.“ Když prý přijedu do dvanácti, tak už se to dneska nejspíš nestihne. Zavolal jsem hochům do servisu a ti to prý dnes stihnou a tak jsem jim dovezl dokumenty a odešel na kávu do obližní posilovny, která je jediným podnikem v okruhu sta metrů s internetem, toaletou a kávovarem. Spojka vyrazila s pojízdným vozem a zpět bude za hodinu. Hodinu a půl. Zavolají mne. Začal jsem být ve střehu.

Nakonec jsem to zase nevydržel a po hodině a půl a pár chvílích navrch došel zpátky do servisu. Náš opravený a čerstvě prohlédnutý vůz zde ještě nebyl a tak jsem požádal, abychom využili času a zvládli zatím nutné formality. Po pár minutách klikání vydal počítač mechaniků v umaštěné kancelářičce fakturu, která byla vyšší než jsem čekal, ale přijmul jsem ji bez velkého reptání. Říkal jsem si totiž, že když budu mít u sebe vozidlo i fakturu, jednoho dne se musí role obrátit a nebude nezábavné sledovat, jak někdo, kdo něco potřebuje, volá a někdo, kdo má jenom dvě ruce, to nebere nebo řekne jenom no. Nebo ano. Zavolám zpátky. Zítra to bude. Spojka se vrátila ze stanice kontroly technického typu, převzal jsem klíčky a spokojeně odjel na nejbližší pumpu, kde jsem natočil plnou nádrž ropných produktů a vrátil se zpět do servisu, protože chyba s vykřičníkem, která celou dobu svítila na displeji palubního počítače, mne neuvěřitelně rozčilovala. Auto se vrátilo na zvedák.

Po dvou hodinách a vykouřené krabičce cigaret se mi definitivně vybil mobilní telefon a proto nejsem úplně přesně schopný určit, kdy jsem servis opustil. Palubní počítač měl po dlouhém stání s odpojeným akumulátorem hodiny vynulované, ale poledne definitivně nebylo. Chyba s vykřičníkem nezmizela, ani pan mistr nevěděl, čím je způsobena, jen říkal, že to zjistí a zavolá, což mi bylo jaksi zřejmé, že nedopadne úplně dle jeho slov. Dušoval se ale, že se jedná o chybu systému start/stop a ta by neměla mít na funkci vliv. Už se ovšem nezmínil, že během jejich poslední aktivity začala svítit ještě chyba ABS, která však vliv na funkci měla, což jsem poznal při prudším zabrždění o pár set kilometrů dále, kam jsme se s kvalitně opraveným vozem vydali. S nebrzdícím autem jsem se stavil v nuzně vybavené dílně balkánských mistrů, kteří neřekli ani ano ani no, ale hezky pozdravili, usmáli se a nabídli mi kávu. Po patnácti minutách našli důvod chyby a srdečně se tomu smáli, protože někdo prý záměrně či omylem, což prý ale moc nedává smysl, prohodil v autě pojistky, čímž odpojil brzdy a protiskluzy a snížil zbytečně vysoko nastavenou úroveň bezpečnosti vozu. Poděkoval jsem, předal bankovku s románskými motivy a vyrazil dále. V Praze to ještě bude chtít narovnat doleva vyosený volant. Ale to už udělá nějaký nový mistr.