Jak jsem si nekoupil brýle

Poslední dobou se mi zdálo, že hůř vidím při četbě hodnotných knih a na titulky u filmů uváděných v pozdních nočních hodinách na druhém programu televize českého typu. Navštívil jsem proto očního lékaře. Přečetl jsem největší písmenka, velká písmenka a nemalá písmenka, dále to nešlo. Prý je všechno v pořádku, ve svém věku nemohu očekávat zázraky a bude se to jen zhoršovat. Namítal jsem, že nepřečtu informace na příbalových letácích a bodrý doktor říkal, že on také ne. Nečekal jsem, až mi poradí, abych se otáčel celým tělem a opustil ordinaci. Abych doktora úplně nepomluvil, brýle na dálku jsem uhrál. Dumat na tím, že v mládí jsem viděl nablízko lépe nemá smysl, navíc si nevzpomínám, že bych kdy v raném věku zkoumal obaly léků. Cestou do optiky jsem si tedy připadal zdráv a brýle na řízení vozu bral jen jako formalitu. Že to nebude s očními čivy úplně dobré se ukázalo vzápětí. Na moji olbřímí hlavu nebylo snadné najít patřičně velké okuláry a když se konečně našly, mile mne potěšilo, že stojí jen 1800. Bohužel mne paní optička opravila, že jsem přehlédl jednu nulu. Asi se fakt budu otáčet celým tělem.

Jak jsem se připravoval na fiskalizaci

V rámci příprav obchůdku na EET jsem narazil na obsah účtenky evidovaného typu. Na jejím konci je dlouhý a ohavný řetězec znaků poeticky pojmenovaný fiskální identifikační kód. Podle zákona nesmí chybět ani informace v jakém režimu je tržba evidována. V případě obchůdku je to režim běžný. K tomu někteří žertéři připisují sorry jako nebo mínění, že bureš je estébák. Nepřijde mi to nějak moc zábavné. Přemýšlel jsem spíše o nějaké subtilnější formě protestu a nastavování zrcadel. Třeba upravit větu o režimu bežného typu do haiku. Žádné rozkvetlé sakury a porculán s florálními motivy z toho ale nečouhají. Ale je to ve formě 5-7-5 takové hezky prkenné.

Evidovaná
je tahleta účtenka –
běžným režimem.

Ještě by to asi chtělo doladit. Hlavní potíž je v tom, že programátoři fiskalizačního přístroje možnost úpravy eet hlášky neumožňují. Nabízí se tedy řešení v úpravě patičky účtenky, pochopí to ale všichni? Když tam bude napsáno třeba: „Mohli ste mít haiku, ale máte hovno. Sorry jako. PS: Bureš je estébák.“

Nakonec jsem se rozhodl pro gesto pasivní rezistence.

Jak jsem zavolal kluky

Poprvé jsem zavolal kluky z městské policie jako uvědomělý občan. Již jsem jim na jejich linku tísňového typu volal dříve, aby mi sundali botičku nebo prozradili, na jaké parkoviště na periferii odtáhli můj vůz. Tentokrát jsem ale žádný přestupek nespáchal, jen mi bylo líto labutě, která seděla nešťastně na vozovce Mostu Legií. Jak už říkal Vašek Havel, lhostejnost by neměla zvítězit nad láskou a  pravdou. Místo výskytu opeřence jsem oznámil panu operatérovi na lince a dodal, že je to ten most u Národního divadla, aby nedošlo k nějakému omylu. Když jsem o patnáct minut jel zpět, již na mostě stálo blikající auto a kolem labutě byli rozestaveni statní bojeschopní muži odění do oděvů taktického typu, ze kterých čouhaly všelijaké zbraně a pomůcky, které se jistě hodí, když chcete nahnat strach bezdomovci nebo strčit pokutu za stěrač. Strážníci bránili labuti odejít a bylo mi líto, že nemám více času, abych se dozvěděl, jak zákrok dopadnul. Přivolali specialistu v ochranném obleku proti ptačí chřipce? Nebo labuť po chvíli pózování naložili do auta, odvezli na okraj hlavního města a tam jí dali co proto?

Jak jsem navštívil autoservis IV.

Automechanici jsou jako psi. Podobně jako i poslední ořech vycítí strach a kousne, muži v umaštěných modrácích nějak instinktivně tuší, že si o nich myslím, že jsou úplní kokoti a místo kousnutí provedou nějakou vylomeninu na voze. Ještě když bylo léto v plném proudu, vzal jsem si číslo od souseda a kontaktoval novou hvězdu servisního nebe. Do telefonu se sice ozvalo prosím místo očekávaného no, ale byl jsem beztak ostražitý. Muž na bezdrátě ovšem čile komunikoval a tak nebyl důvod mu nevěřit. V domluvený den jsem spolu se sousedem zanechal auto na domluveném místě a klíče od něj v tajné schráně. Byl to přístup neotřelý, ale pokud to pomůže, nemám námitek. Z cesty po Jugoslávii bývalého typu jsem se vrátil s pouhými dvěma chybami na displeji, ovšem jedna z nich indikovala opotřebené destičky a to chtělo před další cestou poladit. Za pár málo dnů se nový servisní guru ozval a hlásil, že je hotovo. Vyzvedl jsem si vůz, předal nevelký obnos a pomyslel si, že se motoristické slunéčko usmálo a že u toho zůstane. Jak bláhové jsou podobné myšlenky.

Cestou z našich nejvyšších hor o týden později vůz vydechl a ploužil se podhůřím rychlostí nanejvíc podprůměrnou, po návratu do metropole jsem vytočil číslo pana opraváře a následující dne předal vůz. Oprava se protáhla dva týdny a cena byla vyšší než se původně řeklo, ale byl jsem rád, že vůz opět jede. Jenže on tak docela nejel, z výfuku se kouřilo a ploužil se i s novým turbem pomalu a nanicovatě. Vrátil jsem se tedy do dílny, kde se hoši omluvili, že měli dojem, že auto je v pořádku, což se přece může stát, ikdyž v pořádku není. Následovala výměna váhy vzduchu a poté různých ventilů a filtrů, které nestojí málo a díky kterým auto jelo o kousek lépe, ale stále ne tak dobře jako před tím, než jej dostaly do spárů zlaté české ručičky těch umouněnců. Skóre už nevypadalo tak růžově jako na začátku a vedle ušetřených pár stovek za destičky, které nebyly opotřebené a stačilo prý vyměnit senzor, rostl štos tisícovek.

Nakonec se hochům podařilo závadu odstranit a říkali, že se nemám ptát jak. Předpokládám, že to nevědí sami. Předal jsem jim také nešťastnou rozebranou převodovku, kterou jsem si vyzvedl u předchozích odborníků. Ozubená kolečka hlomozící v plastové vaničce nebudila dojem, že by měla ještě někdy dělat svou práci, ale to se prý zařídí. Doufal jsem, že brzy, protože záruka na použitou skříň byla původně šestiměsíční a skoro dva měsíce byly v tahu. Když jsem na severu Řecka přibrzdil a ozval se škrabavý zvuk, maličko jsem zapochyboval, že výměna senzoru byla dostačující. Díky tomu jsem se dostal do servisu na západě Srbska, kde mé obavy potvrdili, provedli nápravu za pár šupů a navíc jsem během čekání mohl konzumovat pečené selátko nakrájené pákovými nůžkami na malé kousky. Ještě se mi také nestalo, že by montéři zabalili staré díly do krabice a prezentovali je při placení.

Auto bylo plně pojízdné a mohl jsem se vrátit do Prahy a to byla chyba. Dříve svižný vůz se opět čas od času proměnil v dýchavičné auto bez vůle, naskakovaly další chybové kódy a já litoval, že jsem jej nenechal na poloostrově balkánského typu k celkové renovaci. Uvažoval jsem o tom, že vyzkouším letošní pátý servis, který snad udělá všemu přítrž. Měl jsem nějaké rezervní oběživo, vzhledem k tomu, že kluci z první garáže se několik měsíců o platbu nepřihlásili. Poté co jsme se málem nevrátili z víkendu za hranicemi všedních dní jsem měl všeho dost, auto nejenže nejelo, ale rozhodlo se rovnou nestartovat. O několik dní později tuto strategii zopakovalo a byl jsem nucen volat do pojišťovny, kde mi ochotně nabídli odtah do autorizovaného servisu v polích kdesi na východě od města. Odmítl jsem a auto odjelo potupně na jiném autě do nedaleké garáže. Tam si jej mistři ponechali tři týdny, aby mi řekli, že auto startuje a tak na něm nic nedělali. Můj vztek neznal mezí, ale vlastně byl ještě mírný oproti ránu následujícího dne, kdy pochopitelně motor nenaskočil.

Do toho se ozval opravář převodovky, který po čtyřech měsích zjistil, že nelze sehnat náhradní díly, které však dokáže vyrobit, jen to zabere několik dalších měsíců letmým odhadem. Já tomu prostě nerozumím, vždyť žádný automechanik nejezdí tramvají, tak jak je možné, že jejich vozy fungují? Dávají je ke konkurenci? Ale k jaké?

Skopje já mám rád

Skopje je má veliká láska a beze sporu nejoblíbenější metropole Evropy, samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že jsem nebyl v Bruselu. Ve Skopje se snoubí staré a nové a nově také nové, které se tváří jako staré. Ve výstavbě města hrají prim tři období, do velkého zemětřesení, po velkém zemětřesení a po roce 2010. Zatímco z prvního a nejdelšího období se ledacos zachovalo, značná část podlehla silným otřesům zemského typu na počátku šedesátých let minulého století. Zůstala ale stará turecká čtvrť, jejíž křivolaké uličky mají neuvěřitelnou atmosféru i přes nános všeho toho turistického kýče a balastu. Období po zemětřesení přineslo mohutné betonové paláce, které připomínají vesmírné lodě a naprosto předimenzované nádraží, které připomíná spíše jakýsi kosmodrom. Ani v letech posledních stavitelé nezaháleli a obohatili centrum města o desítky nových soch, sousoší, plastik, kašen, mostů a antických paláců. Do Skopje jsem se podíval po pěti letech a nevěřil jsem svým očím.

Zaparkoval jsem pro jistotu do drahé podzemní garáže, protože bych si nerad odnášel nějaké nehezké vzpomínky. Popularita hlavního města makedonského typu zjevně strmě stoupá, protože můj oblíbený pokoj v zastrčené ulici byl zcela plný. Mrzelo mne to, protože maličké zatuchlé pokojíčky s maličkým televizorem a dvěma páry gumových pantoflí mají své kouzlo. Ani o sto metrů dále jsem nepochodil. Ušel jsem tedy dalších několik set metrů křivolakými uličkami, abych se ocitl znovu na stejné ulici jen na dohled od původní ubytovny. Zde stál jakýsi nový hotýlek vonící hvězdičkami. Nebylo jich ale přespříliš. Abych konečně našel střechu nad hlavou, musel jsem si zaplatit za pokoj třílůžkového typu. Za cenu pokoje dvoulůžkového samozřejmě. V ceně byla větší televize, klimatizace a tři páry tureckých pantoflí.

Po očistě těla jsem vyrazil uličkami jasným směrem. K bistru Kaj Goce, mému oblíbenému bifé, které nabízí celou řadu šmakulád temperovaných na grilu umístěném v prosklené krabici před lokálem. Hlavně ale podávají makedonskou specialitu tavče gravče, což jsou fazole zapečené v ohavné hliněné mističce na v předchozí větě zmíněném grilu. Znalci balkánského pohostinství často zmiňují jihosrbský Leskovac, jako místo, kde je grilování doma. Možná tam doma je, ale ve Skopje jsou grilované pochoutky nadmíru dobré. A to je nemarinují ani ve směsi kečupu a hořčice, ani v jiném blivajzu. Naporoučel jsem si tedy něco grilovaných pokrmů, tavče a pálivou feferonku. Zdejší feforonky pálit opravdu umí, o tom nemůže být sporu. Ty nejpálivější se dávají do pokrmu, který se jmenuje makalo a tvoří jej jogurt doplněný o česnek, nějakou tu bylinku a právě pálivé papričky. Jogurt zřejmě chrání číšníka před pracovním úrazem a také alespoň trochu tlumí pálivost.

Co dobře pálí, pálí dvakrát. Ráno jsem tedy z pokoje se třemi páry tureckých pantoflí nespěchal. Kousek od hotelu je pekárna, kde podávají další místní delikatesu, ta se jmenuje simit pogača a tvoří ji kusek mastného těsta v kousku suchého těsta. Zní to zvláštně, ale je to tak. Do rozříznuté žemličky je strčený kousek prázdného burku, tedy zamaštěného pečiva tvořeného listy těsta bez náplně. Nikdy mne to nepřestane fascinovat podobně jako provozovna, kde z téměř starožitné pípy podávají sodovou vodu se sirupem. Na pípě visí lahve sirupu ve dvou chutích a odstínech. Borůvka a pomeranč. Mistr sodovkář (sodadžija) nejprve do sklenice odpustí trochu sifonu, poté nalije šťávu dotočí. Za pětikorunu je to nádherná legrace a proti mincovnímu nápojovém automatu kus poctivé balkánské člověčiny. Tu podávají i ve všech ostatních lokálech staré čtvrti, kde servírují všelijaké pečené, smažené a vařené pochoutky orientální vůně a původu. Nad tím vším zní hlas muezzinův.

Vrcholem všeho orijentu je velký bazar, tedy tržnice, kde je možné sehnat pokud né vše, tak všelicos. Od tureckých pantoflí, albánských fezů, čínských oděvů a dalšího více či méně potřebného tovaru po poživatiny denní potřeby. Obzvlášť sekce ovozelu vypadá ve srovnání s unijním dovozem jako čirá exotika. Prodavači lákají kupce hlasitým voláním bujrum, bujrum a zákazníci se v tom labyrintu uliček pod plachtami motají obtěžkání spoustu pytlíků igelitového typu, do který sypu prodavači své zboží. Kočanské rýže a tetovské fazole by jistě šly nasypat také do přinesených nádob a šlo by tak ochránit životní prostředí, ale to prostě nikoho nedapadlo. Zato pana kupující přede mnou napadlo rýpnout si do prodavače rýže a chtěl kilo čínské rýže, na což mu pan prodavač nadurděně odpověděl, že se jedná o rýži kočanskou, tedy lokální. Zákazník se však nenechal opít rýží a trval na svém a ještě přidal, že fazole jsou z Kazachstánu. Na to koulel pan prodavač očima a hlasem zvýšeným děl, že jsou z Tetova, tedy také lokální. Rýže létala vzduchem do papírového pytlíku a poté letěla z pytlíku zpátky na hromadu na stole, protože pan prodavač se urazil, ale pak v něm zvítězil obchodník a obchod dokončil. Vzal jsem si také kilo.

Stačí ovšem přejít starý most přes řeku Vardar  a ocitneme se v úplně jiném světě. Nedaleko starého mostu nyní stojí nově postavený ještě starší most, na kterém je spousta soch slavných vojevůdců, světců, umělců a dalších místních rodáků. Mezi nimi vyniká Alexander Veliký, který má svou velikou sedící sochu ještě před mostem na plácku, kde nikdy nic nebylo, ale to hlavní je na velkém náměstí za mostem, kde stojí obrovská jezdecká socha pana Alexandra na velikém podstavci, který je zasazen do kašny, ze které stříká voda doprovázená ledkovým světlem a reprodukovanou hudbou z amplionů. Kolem sloupu, nad kterým se vznáší bojovník na svém oři, stojí v bojových pózách vojáci římských legijí a koukají na gejzíry, které vycházejí z fontány před nimi. Na čtyřech stranách je fontána doplněna sochami lvů v nadživotní velikosti, kteří v určených okamžicích vomitují vodní sloupec. Ostatně nejsou to jediní lvi v okolí a není to jediná fontána, skulptur je všude rozeseto nemálo a nechybí ani replika Vítězného oblouku. Na řece Vardar, kde je vody do kolen, stojí dvě obří dřevěné galéry a na březích se tyčí nově postavené antické paláce. Další se budují. Musí za tím být i jiný význam než jen naštvat řecké sousedy.

A to nejlepší na konec, do Skopje je teď možné letět za pár šupů.