Jak jsem okukoval dceru Slávy

Důkazem fungování vzájemnosti slovanského typu v praxi je třeba ignorování přelomových událostí českými médii. Copak se někdo dozvěděl, že Surinam odvolal přiznání Kosova, ha? Už se to drolí, dneska Surinam a zítra třeba Státy spojeného typu! Ani o tom, že je znovu otevřen legendární bělehradský „kulaťák“ Slavija jste určitě nevěděli, že? Já to věděl! Jako dejvičák z Bubenče s balkánskými kořeny musím přiznat, že ten pražský kulaťák je proti Slaviji úplná chudinka. Nejenže je Slavija větší, ale vždycky fungovala bez namalovaných pruhů na principu troubení, přednosti dle výkonu a zatmavených skel. Ale kdeže předloňské sněhy balkánského typu jsou. Nové Srbsko pod vedením premiérky Brnabić (zlí jazykové tvrdí, že se to vyslovuje stejně jako burn a bitch) a metropole velkých plánů primátora Malého (gradonačelnik Mali) se mění kroky mílovými. Před dvěma dny znovu otevřený kruháč je vybavený obří fontánou, který prská cákance vody za doprovodu reprodukované hudby a barevného osvětlení, pruhy se bělí na novém černém asfaltu a troubí se stejně jako vždycky, protože část účastníků provozu se kochá a ačást spěchá. Vím to, protože jsem jel náhodou kolem a musel jsem tu slávu na Slavii vidět. Na kopcovitém Balkánu jsou věci ještě v pořádku a proto jsou posunuty přechody pro chodce o pár desítek metrů dál, aby se pěšáci nemotali troubícím řidičům pod kola. Voda šplouchá v barvách všech odstínů, z amplionů se do prostoru valí král popu. Sotva dozní Billie Jean a všichni mají úsměvy na tváři zaoblené jako turecké šavle. Přímo na okruhu stojí veliký hotel Slavija, který připomíná slavné časy soustátí Slovanů jižního typu. Nevím, jestli se tehdy očekávalo, že se bude Jižní Slávie nějakým zásadním způsobem rozšiřovat, ale smutná pravda je, že se naopak zásadním způsobem zmenšila. Hotelový kolos však zmenšit nejde a tak zde stojí v celé své mohutnosti, část pokojů je údajně zrekonstruována, ale většina funguje v tom báječném balkánském retro konceptu, pokud si myslíte, že Jugoslávie se neměla rozpadnout, přijďte si vyzkoušet, jak by to bez investic po třiceti letech vypadalo. Zatímco vedení předstírá, že financuje provoz hotelu, hosté předstírají, že za ubytování platí. Levnější už jsou jen motely na předměstí. Za těch pár stovek ale dostanete fůru zábavy a stylovosti. Recepční ností uniformy, číšníci kravaty, ale letmý pohled pod povrch odhalí nesmiřitelný zub času. Ne všechny žárovky fungují, ne všechny zásuvky a vypínače jsou na svém místě, letité a ztvrdlé ručníky se párají, ubrusy i koberce a vlastně i ručníky mají sem tam nějakou tu dírku, voda teče jen studená a jen někdy, naopak topení maká naplno a nejde ztlumit. Tohle si prostě musíte užít, pouze neznalí turisté z dekadentního západu to nechápou a zanechávají po sobě recenze durdící se, že cukr byl podáván v polévkové míse. Uznávám, že snídaňový stůl nenaplňuje hvězdičkové představy, ale všeho je dost, dva tácy tmavého měkkého salámu, dva tácy světlého, dvě mísy vařených vajíček, dvě mísy sardinek z konzervy, dokonce i dojemně růžové párečky nechybí. Celému tomuhle balkánskošvédskému stolu vévodí mocná váza s umělými květy a socha porcelánového jelena v říji. Kolem téhle diskontní parády krouží jako supi černobíle odění číšníci s vyžehlenými puky a sem tam posouvají tácy a rovnají příbory. Titanik se potápí, ale hudební těleso stále hraje. Personál ovšem není neochotný, třeba když jsem zjistil, že se dveře ubikace dají otevřít zvenčí i po zamčení, ochotně mi vyměnili pokoj za jiný, jen se paní recepční smála, koho se já tak velký bojím. Tenhle místní šlendrián s úsměvem si musí zamilovat každý návštěvník Bělehradu, kterému se také říká Paříž východu, mimochodem vcelku málo se říká Paříži Bělehrad západu. Na kruhovém objezdu posunuli stranou i zastávky autobusů a budiž městu ke cti, že podle vyskládaných palet dlaždic je jasně vidět, že časem hodlá k nově otevřenému okruhu-náměstí dodělat i chodníky. Požádal jsem dámu v kiosku u zastávky o jízdenku, ta kupodivu neukázala na cedulku jízdenky nevedeme, ale s úsměvem mi poradila, ať si ji koupím u řidiče, že je to levnější. Pan řidič otevřel svou kukaň, potvrdil, že jízdenky prodává, ale hned také se smíchem dodal, že je zbytečné je kupovat, protože kontrola nechodí. Smál se a dál točil volantem a tak jsem následoval instrukcí. Ještě bych chtěl opravit škaredá hodnocení turistů, že v hotelu Slavija nefunguje wifi. Funguje, jen to chce trošilinku slovanské vynalézavosti, kupříkladu v restauraci, kde se nyní podává snídaně, se nikdy nepřipojujte na síť „Aperitiv sala“, ale na „WIFI-Repeater“ se stejným nastavením. Žije, žije duch slovanský, bude žít na věky.

Jak jsem přemýšlel o huse a tradicích

Matně si vzpomínám, že mé dětství bylo obdobím bohatým na tradice podobně jako na sezónní a čerstvou zeleninu. V naší pokrokové rodině jsme na jaře vyrazili do průvodu s mávátky, na podzim s lampyjóny, jednou za rok jsme snědli smaženou rybu, podruhé zas vejce vařeného typu, ve zcizujících kulisách velkoměsta bývalo zvykem si k sousedům chodit toliko půjčovat sůl a tak na nějaké švihání proutím nebylo ani pomyšlení. To dnes je to jiné, vydlabané dýně ještě neshnily a už se přihnal světec na bílém koni s husou. Nabídka tradičních pochutin se každým rokem rozšiřuje a neměla by skončit jen u mladého vína a piva, třeba výrobce tradičního limonády točeného typu by se mohl chytit příležitosti.

Druhý listopadový víkend jsem strávil v maloměstě nedaleko města hlavního a k obědu nedělního typu jsem si samozřejmě dopřál husí pečínku, abych podpořil tradiční hodnoty a také, abych mohl vnoučatům jednou vyprávět, jaké to bylo předtím, než přišli imigranti a svatého s husou nám zakázali. Žádné obžerství, věda, výzkum, patriotismus. Zatímco stehýnko bylo upečené náramně dobře a maso od kosti odpadlo téměř samo, se zelím a knedlíci se pan kuchař příliš nepáral a pomohl si polotovarem. Někdo by se mohl škaredit a namítat, že se jedná o typickou českou polovičatost, ale třeba jde jen o prosté bohémství, holubičí povaha se umí povznést nad drobné detaily, třeba to, že nejdůvěryhodnější politik je tak trochu podvodník, játrům na pánvi se říká játra na roštu a houskový knedlík neobsahuje housku. Tak to prostě je. Cestou z hostince přes náměstíčko, kde hasiči dobrovolného typu zdobili jolku, mne nevím proč napadlo, jestli musí mít holubičí nácie svůj národní strom, jestli to není zbytečný patos, když by dost dobře stačil národní keř. Třeba šípek. Nakonec i ta husa by mohla být s omáčkou šípkového typu. Takové úvahy by mohly být dost dobře jen důsledkem zažívání kalorického pokrmu.

Jak jsem navštívil klub

V pátek večer jsem vystoupil z komfortní zóny a dojel vozem elektrických drah od nás z Malé Strany až na Nové Město. Tam jsem ke svému údivu narazil na něco, o čem jsem si myslel, že existuje pouze v textech internetových diskutérů a fantaziích voličů strany občanů svobodného typu. Letitá nálevna se změnila v klub provozovaný jakýmsi spolkem pro zachování tradičních hospodských hodnot nebo něčeho podobného, okna i dveře byly zalepené, aby nebylo vidět dovnitř, a cedulka vyzývala k zmáčknutí zvonku. Zvědavost zvítězila nad strachem, dveře se s bzučením otevřely a vyvalila se mračna dýmu. Klub nebyl plný lordů v kostkovaných pulovrech usrkávajících destilát s příchutí rašeliny, alébrž opilců obracejících do sebe půlitry bahna a hulících jako osvětimské komíny. Pivo bylo laciné, popelníky přetékaly, dýmem proplouval pan hostinský jako opilý koráb a účtenkou nás nikdo neobtěžoval. Nad pípou visela veliká cedule, která hlásala, že střízlivý host je ostudou personálu, ten se opravdu snažil a tak k dokonalosti chyběla už jen malá rvačka. Prostě krása převeliká. A ráno mi smrděly kouřem cigaretového typu i tkaničky od bot. Těší mne, že i v době utahování šroubů si umí smějící se bestie poradit.

Jak jsem koupil olej olivového typu

V jedné malebné černohorské vísce vysoko v horách jsem v létě koupil strýci olej volivového typu. Nákupy do auta praktikuji jen se zvýšenou opatrností, protože dobře vím, že sedláci nabízející své produkty jsou ještě větší šejdíři než politici tradičních stran. Cože? Takový sedlák dá ochutnat z lahve domácí pálenky, aby napálil kupce a ten si odvezl podobnou lahev s patokem, po kterém bolí hlava velice velmi. Sedlák není líný vyskládat v pytli velké a zdravé brambory okolo malých a shnilých, vše co nabízí je zaručeně čerstvé, nezkazí se dlouho nebo nikdy, vydrží jakoukoliv cestu a nikdy toho není málo. Babka černohorského typu vypadala jako starý poctivec a nebo se uměla vážně dobře zamaskovat. Olej jsem ochutnal a pro jistotu si butelku nechal dát do igelitového pytlíku, ačkoliv stařena trvdila, že určitě nevyteče. Komplet celý litr samozřejmě vytekl ještě než jsem přejel hranice nejbližší bývalé republiky bývalé Jugoslávie. Musím ale uznat, že v jednom baba nelhala, olej byl opravdu kvalitní, jinak by smrděl už v létě, takhle mi z tapecírungu prostupuje celým vozem omamná vůně oliv, která je vlastně mnohem lepší než stromek s vůní kokosu. Jen tedy o něco mastnější, ale nic není bez kazu. A trocha toho mediteránu po ránu na cestu mlhou je k nezaplacení.

Jak jsem potkal rybáře

Za oknem se odehrává tradiční pošmourno podzimního typu, za dveřmi jsou volby, pasáčci si pečou na řepných strništích brambory v popelu a všechno to stojí tradičně za pendrek, proto je potřeba se vrátit v čase tam, kde byly stvoly ještě zelené a květy žluté, abychom se dozvěděli něco o sobě, něco o pasáčcích a také něco o volbách.

Tehdy se mi na síti sociálního typu zobrazila upoutávka na akci, která se jmenovala Rybářské slavnosti, ovlivněn všemi těmi fůdfesty a náplavkami jsem pojal podezření, že se bude jednat spíše o slavnost rybího než rybářského typu, kde budou podávány všelijaké pokrmy z plodů sladkovodní říše. Také hostinský na růžku začal fantazírovat o kapřích hranolkách, šupinách a šupinkách. Kde jsou rybáři, tam je voda a v ní jsou ryby. Zážitek gastronomického typu se rýsoval v jasných barvách.

Díky řadě uzavírek bylo lze se kochat žlutými lány a cesta na jih ubíhala pomalu a nejistě. Jednotvárná pole vystřídaly malebné rybníky a ne zcela za nedlouho jsme již parkovali na nevelkém náměstíčku lemovaném řadou budov, nabízejících smutný důkaz, že v dobách, kdy prabáby našich pradědů byly ještě dětmi, zaručeně nebyly takovými burany, jako pravnoučata jejich pravnoučat, ale čas trhl oponou a tak malebné staré domky rámovaly paneláky z dob vlády jedné strany a paťatá budova banky z dob souvládí dvou velkých stran. Nikde však nebyla ani mřenka.

Opodál před zámkem, který ukazoval, že nejen pravnoučatům, ale také pradědům a prabábám nebylo třeba dávat přílišnou volnost, stálo několik hasičských aut a opodál různé stánky, pódium a řada lavic pivního typu. Hasiči a rybáři mají k vodě blízko, ale voda tu plným proudem rozhodně netekla, naopak se všichni nalévali kelímky desetistupňového piva a poklepávali nohama, případně berlemi, v taktu zábavové skupiny, která zrovna drtila cajdák o burákách. Jsem milovník lidové kultury, ale nemyslím si, že by podobná podívaná stála za ty dvě hodiny ve voze.

Naštěstí v protilehlém rohu od jeviště stál mobilní stánek se zaručeně čerstvými rybami, který nabízel všechnu sezónnost, lokálnost a čerstvost Čech jižního typu, ke vší smůle však nenabízel ryby, tedy nabízel ochutnávku rybích pokrmů zdarma, ale vždy, kdy jsme se k němu vrátili, ryby se zrovna připravovaly. Opodál mladík v zeleném suknu odstraňoval šupiny z olbřímího amura, otázal jsem se, jestli se jedná o tuten vorkšop, ale místo odpovědi se mi dostalo jen mlčení a pohledu rybích očí, zkusil jsem to tedy po česku a zeptal se, jestli bude možné si dovednost vyzkoušet a bylo mi řečeno, že se můžeme pouze dívat, zkusil jsem se ještě zeptat, jestli se bude ryba dělit mezi chudé nebo skončí ve stánku vedle, ale prý si ji objednal nějaký pán.

Ó ty venkovská pohostinnosti, pomyslel jsem si. Vedle stánku s pivem se přeci jen krčil stánek s rybími šmakuládami. Konkrétně nabízeli hranolky kapřího typu, hranolky z candáta a sumčí kostky, které vypadaly téměř stejně jako hranolky. Ve všech třech případech byl recept stejný, ryba se nakrájela na malé kousíčky, obalila v těstíčku, osmažila ve fritéze, nechala vystydnout a následně přesolila. Obzvlášť ryba tak delikátní jako candát působila v mastném panýru krajně nepatřičně. Většina rybářů si dala jen pivo. Venkoncem ani hasiči ke svým slavnostem nepotřebují požár.

Studená a přesolená ryba není nějaký vrchol delikatesy a tak jsem ji zkusil zapít bahnem, pivovar se sice přejmenoval a s novým názvem se již nerýmuje spojení „posere hektar“, bájná chuť ale zůstala. Ansámbl hrál šlágry, panenka cosi skrývala za víčky, lid se bavil a já neskrýval roztrpčení. V tom paní konferanciérka ohlásila, že se blíží termín poslední prohlídky zpracovny ryb, takovou výzvu nešlo oslyšet. Sešli jsme se proto s dalšími zvědavci u zadního vchodu a nechali se vpustit do místnosti naplněné rybím puchem. Ukázalo se, že rodiče, kteří chtěli ukázat dítkám sádky, byli uvedeni v omyl, protože tohle byla nefalšovaná rybí jatka. Dozvěděli jsme se kolik ampérů dostanou ryby na omráčení, kolik kusů zvládnou rybáří zpracovat ve vániční špičce, s jakým tlakem operuje přístroj odšupinovávacího typu a další zajímavosti. Nikdo se neptal a tak jsem se dotázal ještě na několik pikantních detailů ohledně rybích smrtí, zákulisní informaci, jestli někdy při pondělí nemají rybáři chuť pustit rybám do šupin o nějaký ampér méně nebo naopak více, jsme se však nedozvěděli.

V další místnosti se nacházela udírna, kde se ponejvíce udily makrely, pan průvodce nám nezapomněl upozornit na zajímavá fakta jako je teplota uvnitř makrely nebo dřevo, které se používá k uzení. Nedalo mi to a dotázal jsem se, jestli balí uzenáče pěkně po staru do papírové krabice nebo do uvozhřené plastové vaničky, ze které se vytáhne ryby mokrá a nijaká. Poměr byl velice výrazně ve prospěch papíru a napadlo mne, že tenhle národ má přeci jen ještě šanci. Ve venkovanech tato myšlenka nijak zvláštní nadšení nezanechala. Další část provozu spočívala v místnosti, kde se makrely namáčejí do solného láku a krom selfie, které bylo možné s naloženými makrelami ofotit, nenabízela mnoho zajímavého. To vedlejší chodba byla uvedena slibným zvoláním, že zde se píchají makrely. Jednalo se však pouze o to, že makrely se napichují na kovovou tyčku, na které pak putují do udírny. Vejde se jich na ni tuším patnáct, tedy pokud se bavíme o kalibru 500 ze Severního moře, jižních makrel se vejde jen 12, protože jsou větší. Snažil jsem se vyřčené hodnoty zapamatovat, člověk nikdy neví. K čemu nám bude pythagorova věta jsme kdysi také netušili.

Rybáři si nenechali žádné tajemství pro sebe a ukázali nám všelijaké přístroje, jeden půlil kapříky na dvě asymetrické půlky, z nichž jedna obsahovala páteř, pokud se nepletu, řez probíhal dva milimetry od ní. Další stroj prořezával kapří filety jen pár milimetrů od sebe, aby je zbavil kostí. Srdéčko každého technologa zpracování ryb muselo zaplesat. Na závěr prohlídky nám ukázali výstavku hotových produktů, na nerezovém stole obloženém lehoulince ovadlým salátem a tenoučkými řezy kápií barevného typu ležely rybí půlky, čtvrtky, řezy, podkovy a také celé ryby pozlacené dýmem z pečlivě vybrané štěpky. Výstavka bohužel nebyla k ochutnání a také nebylo možné si ryby koupit, podniková prodejna je otevřena ve všední dny od šesti do půl páté. Nikdo další se nakonec koupě nedožadoval, to prý obyvatelé jihu středokotliny nedělají ze zásady. Naopak se při odchodu jakýsi mužíček dožadoval na panu průvodci informace, jaké že dřevo se k uzení používá. Mrzelo mne, že někdo nedával pozor při tak zajímavém výkladu a proto jsem hlasem velikým zvolal to, co měl dotyčný sám vědět, napůl habr a olše. Také jsem se optal, jestli nedával pozor. Pan průvodce uznale zakýval hlavou a mužíček jen koulel očima. Zastala se ho však jeho korpulentní družka, která se na mne utrhla, že pozor dávali, ale lidé před nimi mluvili a nebylo tak slyšet. Bylo mi zástupců prostého lidu líto, sami ze uzavřeli ve skořápce nedostatečné komunikace a hádám, že všechny důsledky připisují obyvatelům hlavního města, které nenávidí už jenom proto, že nejsou stejní chomouti jako oni.

U stánku s čerstvou, lokální a sezónní rybou neměli opět nic hotového, ale našli jsme ještě jeden kiosek zástupců Petrova cechu, kteří nabízeli hranolky kapřího typu čerstvé, marinované v pikantní směsi koření, kterou si sami namíchali. Škoda jen, že si sami nezapnuli friťák na vyšší teplotu, protože jinak by nebyl jejich pikantní kapřík tak gumový. U stánku s rozborkou obratlovců vodního typu pan rybář v zeleném zrovna ukazoval, jak se odřezává kůže se šupinami takzvaně na košilku, ale k čemu je plané přihlížení. Zkusili jsme si ještě dýchání z úst do úst u stánku červeného kříže a protože jsme nechtěli zakoupit ani kýčovitý hrneček, ani pařený sýr, tak jsme se jen pokoukali, jak umně běhají mladí hasiči s proudnicí a odjeli pryč. Na jihu neudělali nic špatně, nakonec rybáři se dobře bavili a komu jinému byly slavnosti určeny. A o nějaké pražáky, kteří nejsou stejně zapouzdření burani jako oni sami, o takové nikdo nestojí, stejně se zmůžou jen na to, aby si koupili rybu za peníze a to žádný slušný člověk nedělá, o tom, že volí Kalouska s Schwarzenbergem ani nemá smysl hovořit.